Mike Prysner je jedním z válečných veteránů, kteří poukazují na nesmyslnost a obludnost válečných konfliktů. Jeho jednoduchá, ale promyšlená sdělení ukazují příčiny války a mechanismy ovládání lidí do ní posílaných.

Na desítkách webových stránek lze najít pětiminutový videoklip s projevem Mika Prysnera, veterána americké armády. Stačí do vyhledávače zadat jeho jméno. Stojí to za to. Ne kvůli ilustračním protiválečným obrázkům, které jeho proslov při akci válečných veteránů provázejí, ale kvůli tomu, co říká a jak to říká. Jsou to jednoduchá, ale promyšlená sdělení ukazující příčiny války a mechanismy ovládání lidí do války posílaných. Zároveň jde o osobní vyznání toho, jak vzniká vzpoura svědomí. Prysnerovo svědectví je autentické a velmi přesvědčivé. Pokud bude pokračovat ve svém veřejném působení, může snad i sehrát významnou roli v průběhu nějaké příští humanistické revoluce ve Spojených státech, ale je inspirující i dnes a tady.

Mike Prysner mluví o tom, jak se v červnu 2001 ve svých osmnácti letech nechal naverbovat a po výcviku sloužil v Iráku. „Opravdu jsem se snažil být hrdý na svou službu, ale všechno, co jsem dokázal cítit, byla hanba za rasismus maskující okupaci. Vždyť to byli lidé. Byly to lidské bytosti.“ Jeho pochybnosti o vlastní roli začínají odhalením, jak je jazyk armádního vedení prosycen rasistickými výrazy označujícími příslušníky okupovaného národa například jako „písečné negry“. Taková označení nerozlišují bojovníky a civilisty, neoznačují osoby, ale všechny Iráčany mění v beztvarou masu. Podle toho také není pak podstatný rozdíl v tom, jak s nimi okupanti zachází.

Pravidlo, že dehonestující označení lidí určitého národa, sociální nebo politické skupiny je předpokladem ke krutému zacházení s nimi, platí obecně. Při všech dobyvačných válkách a při vykořisťování národů a tříd je třeba získat širokou podporu vykonavatelů a spolupachatelů. Nestačí vždy jen příslib podílu na kořisti, zároveň je třeba potlačit přirozené zábrany, například prosté lidské zdráhání se ubližovat bezbrannému nebo obyčejný cit pro spravedlnost.

Proto je nutné nepřítele nebo oběť vykořisťování vylíčit jako nelidské, podlidské, primitivní, zlovolné, nezasluhující ohledy atd. Je třeba překroutit a postavit na hlavu role pachatele a oběti. Nejznámějším příkladem je mor antisemitismu, kterému se tak dobře dařilo v nacistickém Německu, ale nejen tam. Je i řada jiných příkladů: při drancování Jižní Ameriky trvalo desítky let, než bylo uznáno, že původní obyvatelé jsou lidské bytosti – mezitím jich většina už byla vyhubena. Nesčetné jsou příklady z náboženských a politických bojů.

„Řekli nám, že bojujeme proti teroristům, ale skutečným teroristou jsem byl já a skutečným terorismem je okupace. Rasismus uvnitř armády je už dlouho důležitým nástrojem ospravedlnění ničení a okupace jiné země. Je už dlouho používán k ospravedlnění zabíjení, útisku a mučení jiných lidí. Rasismus je nesmírně důležitá zbraň používaná naší vládou. Je to důležitější zbraň než puška, tank, bombardér nebo válečná loď... všechny tyto zbraně vytvořené a vlastněné touto vládou jsou neškodné bez lidí, kteří jsou ochotní je používat.“

Jakákoli forma nespravedlnosti, vykořisťování a útlaku je závislá na lidech, kteří jsou ochotni se podílet, propůjčit, zaprodat, navzdory svému lepšímu přesvědčení. Těch, kteří fanaticky nebo cynicky a vypočítavě nespravedlnosti organizují, je vždycky menšina. V tom spočívá i naděje na změnu – probuzení většiny, rehabilitace lidské důstojnosti. Ale je k tomu potřeba odvahy a charismatu průkopníků, kteří jako první pojmenují skutečnost pravými jmény, řeknou, že král je nahý.

Je to riziko. Riziko je už přiznat svůj vlastní podíl na nespravedlnosti (… skutečným teroristou jsem byl já), větší riziko je pojmenovat viníky a definovat zájmy skryté za ideologiemi:

„Miliardáři, kteří profitují z lidského utrpení, se starají jen o rozšíření svého bohatství, kontrolu světové ekonomiky, chápou, že jejich moc spočívá jen ve schopnosti přesvědčit nás, že válka, útlak a vykořisťování jsou v našem zájmu. Chápou, že jejich bohatství je závislé na jejich schopnosti přesvědčit pracující třídu, aby umírala v zájmu kontroly trhu jiné země… Miliony lidí v této zemi bez zdravotní péče, bez zaměstnání nebo přístupu ke vzdělání se musí dívat, jak tato vláda vyhazuje více než 450 milionů dolarů denně na tuto okupaci. Chudí a pracující lidé této země jsou posíláni, aby zabíjeli chudé a pracující lidi v jiné zemi, aby učinili bohaté ještě bohatšími. A bez rasismu by si vojáci uvědomili, že mají víc společného s Iráčany než s miliardáři, kteří nás poslali do války… naši skuteční nepřátelé nejsou v nějaké vzdálené zemi… Když se zorganizujeme a budeme bojovat s našimi sestrami a bratry, můžeme tuhle válku zastavit, můžeme zastavit tuhle vládu a můžeme vytvořit lepší svět.“

Napsané to vypadá příliš pateticky, jako hesla opsaná z nějakého levičáckého manifestu. Prostě jako něco zcela zastaralého, předpotopního (potopa je v tomto případě rok 1989), zoufale demodé a uncool. Zvláště u nás, kde i mezi mnohými, kteří přirozeně patří do levicové myšlenkové tradice, vládne panický strach před tím, že budou označeni za levičáky, stejně jako se mnohé bojovnice za práva žen děsí označení feministka.

Ale podívejte se na video Mika Prysnera. Nevypadá, že mluví naplano. Vypadá, že stojí za tím, co říká a je mu jedno, co si o tom kdo myslí. Vypadá, že to myslí vážně a že je schopen k pokusu o lepší svět strhnout spoustu dalších, kteří taky nejdřív dostanou chuť nazývat věci pravými jmény.