Rubrika: Európa 2006

Nasledujúci článok z denníka SME o okliešťovaní slobody v Európe je nielen typickým zdegenerovaným príkladom chápania slobody prejavu ale tiež v poradí ďalším pokusom postaviť proti sebe dve najväčšie monoteistické náboženstvá – kresťanstvo a islam. O týchto pokusoch sme na ::prope písali dosť a väčšinu z nich by sme vedeli presne lokalizovať, vystopovať, určiť „páchateľa“  a do značnej miery aj jeho motiváciu.

Nezačalo to len opatrne vopred naplánovaným uverejnením karikatúr v holandských Jyllands-Posten Flemingom Roseom, v ktorých židovský šéfredaktor konzultoval svoj postup len dva týždne predtým s tvrdým jadrom amerických neokonzervatívcov v USA. Je to  plán, ktorý bol schválený, odobrený a ktorý sa teraz  realizuje na všetkých frontoch. Masy treba poučiť čo je a čo nie je sloboda prejavu. Samozrejme spôsobom, ktorý, ako to už býva, neodhalí  plán skutočný, len vyvolá napätie a skryje skutočných "dizajnérov."

Nielen francúzski židia sa odrazu cítia ohrození praktizovaním svojej vlastnej politiky multikulturalizmu a neobmedzenej imigrácie z krajín tretieho sveta do Európy (väčšina týchto imigrantov sú práve moslimovia).
Priznajú svoju vinu, postavia sa pred nás a otvorene povedia – mýlili sme sa, imigrácia a multikulturalizmus Európu zabije? Kdeže. Plán je iný, rafinovanejší a zákernejší.
Nech sa s tým vysporiadame sami – lóže v úzadí sledujú svoj „grand plan“, ktorý, musím uznať, vymysleli vskutku majstrovsky. Koniec koncov, nie prvý krát.

A tak čítame v tlači podobné nezmysly akým je tento článok z denníka SME, ktorý je verným a dlhodobým vykonávačom ich politickej vôle. My, kresťania, sa máme postaviť za slobodu prejavu a bojovať proti jej potláčaniu – ako vinníka nám určili moslimov.
A čo skutočná sloboda prejavu, o ktorej píše pán Král v článku nižšie? Alebo ju nemožno kategorizovať do rovnakej kolónky?

Slobodný prejav je teda len  ten, ktorý nám preddefinujú ako slobodný?

Vlastne každý prejav musí byť najprv „odobrený“, až potom sa môže stať „slobodným.“ Skutočne si „grand masters“ myslia, že priemerný Európan je skutočný hlupák a podarilo sa im nahradiť samostatné procesy jeho šedej kôry mozgovej za otrepané televízne klišé?

So slobodným prejavom si Európania dokážu poradiť sami, rovnako ako s moslimskou menšinou – pokojne, bez konfliktov s participáciou oboch strán. Ak sa tak však rozhodnú, ihneď povstávajú rôzne (sveto)„občianske“ združenia, desiatky organizácií, ktoré spolu  začnú svorne štekať o ľudských právach. Kto za nimi stojí, financuje ich a odkiaľ pochádza ich know-how všetci dobre vieme.

V iných prípadoch porušovania ľudských práv (zatiaľ stále) majority záhadne mlčia, stiahnu sa a stávajú sa „nestrannými a objektívnymi  pozorovateľmi.“ Väčšina však prehliadla túto hru a ostatným sa to skôr, či neskôr podarí tiež
Roman

Plíživě, nikoli však utajeně na evropský kontinent přichází totalita. Někde se jen vrací, jinde přichází. Evropa má své vězně svědomí, lidi vězněné za své názory a myšlenky.

Brzy to bude již čtyři roky, co střídá americké, kanadské a naposledy německé vězení Ernst Zündel. Známý to zpochybňovač ze zákona nepopiratelného. Zatčen byl na počátku roku 2003 v USA, odvlečen do Kanady, tam dva roky držen bez seznámení se s obviněním, bez jakýchkoli práv, a poté zvláštním letadlem deportován do Německa. Zvláštní, kolik pozornosti je věnováno pochybovači nad slunce jasné pravdy.

Nyní čelí Zündel v Německu procesu, který by měl v dějinách práva Spolkové republiky zapsán tučným písmem. Obžalovaný nemá právo znát všechny důkazy proti němu, nemá právo navrhovat svobodně svědky, nemá právo ani mluvit. Má právo jen čekat na verdikt.
V listopadu stanul před německým soudem v Manheimu chemický inženýr Germar Rudolf. Historická inkvizice jej přivlekla v poutech až z USA, kam před časem prchnul. Jeho provinění? Zpracoval nezávislý posudek o ze zákona nevyvratitelných historických skutečnostech. Z jeho posudku je nyní jedno z největších tabu, je zakázáno jej číst, publikovat, citovat nebo dokonce šířit. Germar Rudolf je ve vězení již více než rok. Jeden ze svých posledních článků zakončil slovy Martina Luthera: „Zde stojím a nemohu jinak.“

I rakouská historická inkvizice nespí. Již rok sedí v rakouském vězení historik David Irving. Ten sice tváří v tvář hrozbě kriminálu pochybovat sice oficiálně přestal, ale to jej od inkvizice neochránilo. Ideozločin spáchal totiž v roce 1989. Pochyboval a dokonce snad i popíral!
Soudy, před kterými stojí tři výše uvedení kacíři, nemají téměř žádné znaky skutečných, nezávislých soudů. Obhajoba je zakázána a nepřípustná. Byl by tak znovu páchán ideozločin, pro který stojí obžalovaní před tribunálem. Člen týmu Zündelových obhájců Mahler dostal již 9 měsíců (za jiný ideozločin), advokátka Sylvia Stolz byla zatím z ideozločinu jen obžalována. Nejde tedy o soud, ale spíše o tribunál. Výrok vinen padl již obžalobou, nyní jde o výši trestu.
Ernst Zündel má před tribunálem zakázáno i mluvit (hájit se). Mohl by tak šířit zakázané myšlenky a názory. Např. nakazit justiční stráž.

Ještě nikdy v lidské historii nebyla historická pravda tak celosvětově chráněna represí, vězněním a kriminalizací. Do 21. století měla Evropa vkročit prostá všech tabu. Ale není tomu tak. Jedno velké tabu nejen přetrvává, ale roste. Nesmí se o něm závadně diskutovat, svobodně bádat a zpochybňovat jej znamená lístek do kriminálu.

Kde jsou všichni obhájci lidských práv? Kde je Amnesty International, kde je Human Rights Watch? Zatímco upozorňují na politické vězně po celém světě, nesvobodu projevu, zavírají oči nad tím, co se děje ve staré Evropě. Totalita přichází plíživě.
Svoboda slova v Evropě nebo v islámských zemích je v zásadě stejná, Tu je zakázáno ono, povoleno naopak tamto. A naopak. Dáváme-li za svobodu slova jakékoli „ale“ nebo „s výjimkou“, všechna svoboda nenávratně končí. Tak, jako skončila v Evropě. Do vězení můžeme všichni, a jen za to, co si myslíme.
http://www.zvedavec.org/pohledy_1836.htm?PHPSESSID=3ae08b9bc4be831026470c974fc37efb

Okliešťovanie slobody prejavu v Európe
RÍM 8. novembra (SITA/AP) - Zrušená Mozartova opera v Nemecku, surrealistické umenie odstránené z výstavy v Londýne, dediny v Španielsku, ktoré menia storočia staré slávnosti. Zrušenie a redukcia mnohých umeleckých alebo kultúrnych podujatí v Európe, ktoré sa mohli potenciálne dotknúť Moslimov, vyvolávajú v poslednej dobe znepokojnie z obmedzovania slobody prejavu.
Mnohí v Európe si myslia, že násilná reakcia Moslimov na udalosti, ktoré sami vnímajú ako útok proti islamu, vytvorilo ovzdušie strachu, v ktorom sa cenzúra stáva bežnou. Európa sa už dlho pasuje s otázkou, či je islam zlučiteľný s demokratickými hodnotami Západu. Jedným z prvých znakov týchto problémov, ktoré vyvrcholili smrťou holandského režiséra Thea Van Gogha rukou moslimského fanatika rozhnevaného režisérovým pohľadom na islam, bolo vydanie fatwy (rozsudok smrti) na spisovateľa Salmana Rushdieho za jeho román Satanské verše.
Van Goghova spolupracovníčka Ayaan Hirsi Aliová sa musela kvôli filmu skrývať. O rok neskôr vypukli násilné protesty proti karikatúram proroka Mohameda, ktoré zverejnili v Dánsku. V septembri tohto roku opäť Moslimovia reagovali násilím na vyjadrenia pápeža Benedikta XVI. o islame. Pre Európanov sú to všetko chúlostivé otázky. Treba riskovať životy pre slobodu prejavu? Mal by byť prijatý zákon o tom, čo je nábožensky citlivé? Alebo je prijateľný argument, ktorý použili vydavatelia v Dánsku, že provokácia je efektívnym politickým nástrojom na potvrdenie lojality voči slobodnej spoločnosti?
Mnohí pozorovatelia hovoria, že Európania sa stávajú prehnane úzkostliví, aby neurazili Moslimov, čím podľa nich vystavujú nebezpečenstvu základy svojej spoločnosti. Jeden z významných talianskych politických analytikov Angelo Panebianco povedal: "Pretvarujeme sa, že nevidíme, že šliapeme po princípoch liberalizmu." Predstavitelia galérie The Whitechapel Art Gallery v Londýne tento mesiac oznámili, že zo svojej výstavy odstránili niektoré fotografie Hansa Bellmera, aby nerozhnevali Moslimov žijúcich v susedstve. Časť surrealistickej práce umelca zobrazovala nahé detské bábiky. V septembri Berlínska opera zrušila Mozartovo predstavenie Idomeneo, v ktorom je zobrazené stínanie hlavy proroka Mohameda. Predstavenie by sa malo hrať v decembri. Tradičné španielske slávnosti, ktoré si pripomínajú vyhnanie Maurov z krajiny, boli tiež zrušené, vrátane tej, ktorá ukazuje zvyk vybuchnutia hlavy proroka Mohameda.
Mnoho vlád diskutuje o tom, či obmedziť možnosti Moslimov vyjadrovať svoju náboženskú vieru za účelom ich integrácie. Bývalý britský minister zahraničných vecí Jack Straw nedávno vyvolal pobúrenie výrokom, že Moslimky by sa mali vzdať závoja. To je aj názor britského premiéra Tonyho Blaira a väčšiny britskej populácie. Jedná sa o prekvapivý posun, keďže Briti boli pyšní na multikultúrnosť svojej krajiny. Otázky cenzurovania na náboženskom základe sa netýkajú len islamu. Európska debata o slobode prejavu sa však najmä pre početnosť konfrontácií s islamom sústreďuje najmä naň. Jeden z popredných európskych mysliteľov verí, že podceňovať slová, ktoré majú moc zasiahnuť človeka priamo v centre jeho bytia, je nebezpečné. Francúzsky filozof Bernard-Henri Levy denníku Corriere della Sera povedal: "Slová nie sú nevinné. Jazyk nie je neutrálny prostriedok... je obdarený zmyslom, násilím."
http://www.sme.sk/c/2990762/Okliestovanie-slobody-prejavu-v-Europe.html

Pošlete pohlednici lidem vězněným za jejich názory
Blíží se největší svátky roku, čas Vánoc. My, kteří je budeme trávit doma v kruhu svých blízkých, bychom si měli vzpomenout na lidi, kteří to štěstí nemají. Totiž na ty, kteří sedí v evropských věznicích (často bez odsouzení) a to ne proto, že by někoho zabili, něco ukradli, něco zničili, někoho ohrozili, znásilnili či vykonali jiný špatný skutek. Sedí tam za to, že si něco myslí a říkají to nahlas. A to NĚCO si myslet je zakázáno.

Je to dost neuvěřitelné vzhledem k letopočtu, který se píše. V minulosti to bývala katolická církev svatá (a další církve), které se podobnými praktikami smutně proslavily, neboť každou herezi od oficiální doktríny tvrdě pronásledovaly a trestaly. Před církvemi to občas byli diktátoři a absolutističtí vládci. Bylo jich v historii civilizace nepočítaně. A nikdy, opakuji NIKDY se nepodařilo původní, zakázanou myšlenku potlačit uvězněním a likvidaci toho, kdo ji hlásal.

Je zajímavé, že ačkoliv se to ví, mocenské struktury dělají stále stejnou chybu. Lze si koupit politiky a vlády, aby vydaly příslušné zákony, lze si koupit policii, aby na ty zákony dohlížela, a lze si koupit justici, aby narušitele odsuzovala, ale nelze si koupit pravdu.
Zde malá vsuvka. Já sám nevím, co je pravda. Netvrdím, že ti zavřeni ji hlásají. Pouze říkám, že bychom měli pravdu, nebo to, co se za ni vydává, zkoumat a pokoušet se jí přiblížit. Pokud to jde.
Historie učí ještě jednu věc. Nakonec všichni, kteří byli perzekuováni a ničeni za zakázané myšlenky, se stali hrdiny, a jejich věznitelům je v historii vymezena lavice hanby. Počínaje například mistrem Janem Husem, přes Giordana Bruna, Galilea Galilei, Johanku z Arcu, až třeba po Jeronýma Pražského.

Je jedno, co ti lidé hlásají a jak pomýlené se vám možná jejich myšlenky mohou zdát. Nemusíte s nimi souhlasit, to po vás nechci. Ani já sám s nimi nesouhlasím. Ale samotný fakt, že sedí za svou myšlenku, by vás měl vyburcovat. Voltaire se musí v hrobě obracet, když to vidí. Jeho slavný citát jistě znáte: Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to říct. To bylo ovšem osmnácté století. O tři stovky let později jsou lidé stále vězněni za to, co si myslí.
Zde je jejich seznam:

David Irving
68-letý britský historik je držen ve vězení od 11. listopadu 2005, kdy byl během tajné návštěvy Rakouska unesen policií (zřejmě byla avizována Interpolem nebo ještě nějakým jiným orgánem, který se o chystané Irvingově cestě dozvěděl odposlechem jeho soukromých hovorů a kontrolou jeho korespondence). Byl následně zatčen za něco, co řekl 16 (!) let předtím. Kauce byla zamítnuta, takže byl vězněn až do soudního přelíčení 20. února 2006, kdy ho soud ve Vídni odsoudil na 3 roky vězení. Byl uznán vinným navzdory tomu, že před soudem svůj původní názor odvolal a prohlásil, že dnes si to už nemyslí.
Adresa:

David Irving
Gef. Nr. 70306
Justizanstalt Josefstadt
Wickenburggasse 18-20
1082 Vienna
Austria

Ernst Zündel
Zatčen 5. února 2003 ve svém venkovském domě ve východním Tennessee pod záminkou, že zmeškal pohovor s americkým imigračním úředníkem, přestože do USA přišel legálně, je manželem americké občanky, nikdy nebyl trestán a jednal v plném souladu se zákony jako legálně, trvale usazený občan.
Po dvou týdnech věznění byl deportován do Kanady. Tam byl dva roky – od února 2003 do března 2005 – držen v samovazbě bez obvinění jen na základě podpisů dvou ministrů vlády, kteří jej označili za možnou hrozbu národní bezpečnosti. V průběhu deportačního procesu nesměl Zündel ani jeho obhájce znát důkazy, které proti němu nashromáždila kanadská bezpečnostní služba CSIS. Soud rozhodl o deportaci aniž umožnil obviněnému obhajobu. 1. března 2005 byl Zündel deportován vládním speciálem na náklady daňových poplatníků (cena letu 60 tisíc dolarů) do Německa, a od té doby je držen ve vězení v Mannheimu.
Příznivci Zündela, kteří do soudní síně přicházeli ve velkém množství, mu po určitou dobu na začátku každého jednání prokazovali úctu tím, že při každém jeho příchodu do síně povstali. Ale soudce tento a všechny další projevy sympatií nakonec zakázal.
Soud bude pokračovat minimálně do začátku prosince.
67-letý Zündel je za mřížemi už skoro 3 roky – aniž by byl shledán vinným z jakéhokoliv zločinu! Ve své cele podrobně sleduje mezinárodní zprávy a trendy, píše dopisy a čte. Stravu a životní podmínky má, podle svých zpráv, lepší než během věznění v Kanadě.
Dopisy mu lze psát na adresu:

Ernst Zündel
JVA Mannheim
Herzogenrieder Str. 111
D - 68169 Mannheim
Germany

Germar Rudolf
Germar Rudolf, narozený roku 1964 v Německu. Jako chemik provedl forenzní posudek plynových komor v Osvětimi-Březince se závěrem, že z různých technických důvodů nemohly být používány k popravování.
Po zveřejnění jeho zjištění v roce 1993 byl z Institutu vyhozen a soud ve Stuttgartu jej v roce 1996 odsoudil ke 14 měsícům vězení za pobuřování lidu, podněcování k rasové nenávisti a pomluvu. Aby se vyhnul odpykání trestu, uprchl ze země nejprve do Anglie a pak do Spojených států.
V říjnu 2005 byl zatčen v Chicagu a o několik týdnů později byl deportován do Německa, přestože má se svou americkou manželkou (občankou USA) malou dceru. Od té doby si v německém vězení odpykává svůj „původní“ rozsudek z roku 1996. Soud ve věci jeho novějších „popíračských“ zločinů byl zahájen 14. listopadu 2006 v Mannheimu a očekává se, že bude trvat nejméně 2 měsíce.
Dopisy mu lze psát na adresu:

Germar Rudolf
JVA Heidelberg
Oberer Fauler Pelz 1
69117 Heidelberg
Germany

Další oběti
Případy Irvinga, Zündela a Rudolfa nejsou rozhodně nijak ojedinělé. Mezi mnoho dalších obětí evropských zákonů patří Gaston-Armand Amaudruz a Jürgen Graf ve Švýcarsku, Jean Plantin a Georges Theil ve Francii, Günter Deckert, Hans Schmidt a Fredrick Toben v Německu, Pedro Varela ve Španělsku a Siegfried Verbeke v Belgii.
Vedoucím revizionistickým vědcem v Evropě je Robert Faurisson.
V jeho poslední soudní bitvě ho pařížský soud 3. října 2006 shledal vinným z „popírání holocaustu“, kterého se měl dopustit, když v rozhovoru pro iránskou televizi řekl, že Němci během druhé světové války „nikdy nepoužili“ ani jedinou popravčí plynovou komoru. Tato poznámka podle soudu představuje „spoluúčast na popírání existence zločinů proti lidskosti“, jak je definoval Norimberský tribunál v letech 1945-46. Soud udělil Dr. Faurissonovi podmíněný trest ve výši 3 měsíců a pokutu 7000 euro.

Dalším z nejsledovanějších „popíračských“ případů byl Robert Garaudy, francouzský vědec, jenž se během druhé světové války přidal k antiněmeckému hnutí odporu a několik let byl poslancem francouzského Národního shromáždění za komunistickou stranu. Později se s komunismem rozešel a konvertoval na islám. Po vydání knihy Zakládající mýty moderního Izraele (The Founding Myths of Modern Israel) v roce 1995 byl podle francouzského Gayssotova zákona obviněn z popírání zločinů proti lidskosti, jak je definoval Norimberský tribunál. (Americké vydání této knihy přinesl IHR.) Po procesu, který vyvolal širokou mezinárodní pozornost, ho v únoru 1998 francouzský soud shledal vinným a pokutoval ho částkou odpovídající 40 000 dolarům.

Možná nejbizarnějším „popíračským“ případem je případ Roberta Heppa, profesora sociologie na University of Osnabrück. Německý soud v roce 1998 prohlásil, že dr. Hepp porušil zákon napsáním jediného latinského slova v poznámce pod čarou na straně 544, jež označovala tvrzení o systematickém vyhlazování Židů jedovatými plyny během druhé světové války jako „fabula“ (báje).
Soud prohlásil, že toto slovo představuje „pobuřování lidu“, že „zhanobil a pošpinil památku mrtvých“ a že by mohl „otřást důvěrou v zákonnou ochranu Židů, kteří žijí v [Německé] Spolkové republice, a podstatným způsobem zmenšit jejich mentálně-emoční schopnost žít v míru a ve svobodě“. Soud také nařídil zničení všech neprodaných knih.
Honem se podívejte do kalendáře. Ano, opravdu se píše rok 2006.