rubrika: blízky východ 2009

Byla to shoda náhod? Den po tenisovém Davisově poháru ve Švédsku, který se hrál před prakticky prázdnými tribunami, se na webu Haarecu objevila stručná zprávička: Historici zjistili, že Švédsko, někdejší tenisová velmoc, pomáhalo nacistické válečné mašinérii poskytováním půjček německému průmyslu.

Až už to byla shoda náhod, nebo ne, ať už bylo v roce 1941 Švédsko neutrální, nebo ne, o 68 let později švédské veřejné mínění rozhodně neutrální není. Tisíce lidí tam demonstrují proti Izraeli, který byl nucen schovávat své tenisové rakety a z bezpečnostních důvodů hrát bez diváků. Napadlo vůbec někoho v Izraeli, proč je ve Švédku považován za páriu? Nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli válka v Gaze stála za cenu, kterou nyní platíme od turecké Ankary po švédské Malmo. Stačí si přece připomenout, že Švédi proti nám byli vždy. Dlouhá období, kdy byli do Izraele doslova zamilovaní, jsme ze své mysli rázem vymazali.

Svět je vždy proti nám, tvrdíme. Opak je ale pravdou: Ve skutečnosti neexistuje na světě stát, vůči němuž by se svět choval tak shovívavě, a platí to i dnes. Jistě, světové veřejné mínění je velmi kritické, občas způsobem, jakým je kritické jen a výhradně vůči Izraeli, ale většina vlád (s výjimkou Venezuely a Turecka, ale včetně Egypta a Švédska) se ani zdaleka nesnaží vysly-šet názory svých občanů. Oficiální svět s Izraelem dále sympatizuje, ať dělá cokoli.

Jaký je rozdíl mezi izraelským tenistou Andym Ramem a švédským Thomasem Johansso-nem? Johansson a jeho rozzuření fanoušci viděli záběry z Gazy, Ram a jeho samolibí fanoušci je ani nezahlédli. Možná, kdy je Ram viděl, začal by třeba demonstrovat také. Ale on byl této nechutné záležitosti, tak jako většina Izraelců, svými nadšenými médii ušetřen. Může Ram i my ostatní kritizovat někoho, koho vylekaly záběry z války v Gaze? Můžeme se nějak postavit lidem, kteří protestují proti těm, kdo jsou za ty scény zodpovědní? Nebo budeme opakovaně požadovat, aby svět mlčel?

Demonstranti ve Švédsku nesli transparenty proti násilí a rasismu. Bylo by v pořádku se jich zeptat, proč s nimi mávají jen proti nám, když ve světě je přece násilných a rasistických míst víc, není ale v pořádku zpochybňovat toto jejich právo obecně. Copak v Gaze nedocházelo k násilí a copak v Izraeli neexistuje rasismus? Pokud bychom byli Švédi, neprotestovali bychom proti zbytečnému zabíjení a ničení, k němuž se Izrael uchýlil?

My se ale nad veřejným míněním ve Švédsku příliš rozčilovat nemusíme, protože tamní pravicová vláda je stejně jako do značné míry všechny ostatní evropské vlády na naší straně. Stačí si připomenout onu surrealistickou scénu, kdy šéfové Evropské unie přijeli do Izraele, aby povečeřeli s premiérem a ukázali tak jednoznačnou podporu státu, který zabíjí a ničí. Ani je nenapadalo, že by se zajeli podívat do Gazy nebo utrousili alespoň slůvko kritiky na adresu Izraele. Taková je oficiální Evropa.

V době, kdy se formuje nová izraelská vláda, objevují se obavy, že Izrael za její složení na mezinárodní scéně zaplatí. Odhoďme chmury: Všechno bude naprosto v pohodě. Svět přijme Benjamina Netanjahua jako politika číslo 1, Avigdora Liebermana jako diplomata číslo 1 a Moše Ja´alona jako vojáka číslo 1. Liebermanovy agresivní projevy ani Ja´alonovy brutální akce na okupovaných územích z doby, kdy velel generálnímu štábu, nebudou vadit nikomu. Svět je přijme i s jejich původcem.

Zbytečné jsou také obavy, že nová americká vláda Baracka Obamy změní vůči Izraeli pravi-dla hry: Obama se přece už zavázal, že po Izraeli jako vždy uklidí ten svinčík. 900 milionů dolarů, které jeho vláda slíbila na rekonstrukci Gazy – aniž by přitom padlo slůvko kritiky na adresu toho, kdo vše způsobil – je špatnou známkou pro všechny, kdo věřili v nějakou změnu. Podle všeho prostě Izrael bude dál ničit a Amerika po něm bude mlčky uklízet. Je to špatně? Ano, pro každého, kdo si myslí, že změna může přijít jen zvenčí, nebo jinými slovy, jen z Ameriky.

A všimněte si, jak se nyní objevují pokusy zmařit druhou durbanskou konferenci o rasismu, protože existují reálné obavy, že bude ostře kritizovat Izrael. Znáte nějakou jinou zemi, která by měla tak silnou mezinárodní podporu? My si ale místo toho pořád jen stěžujeme: Celý svět je proti nám. Je to dobrá taktika pro posilování národní jednoty i pro vymačkávání další a další podpory ve světě.

Hrůzostrašná proroctví o změně amerického přístupu vůči Izraeli jsou stará jako Izrael sám. Objevují se vždy, když se v Americe mění vláda, ale podpora Izraeli přitom od prezidenta k prezidentovi narůstá: Když byl zvolen George W. Bush, začali nám říkat, abychom si na toho Texasana dali pozor, protože se kamarádí s Araby a s jejich ropou. Výsledek? Ještě žádný americký prezident s Izraelem tolik „nesympatizoval“ – dal nám bianco šek na budo-vání všech osad kdekoli se nám zlíbí, na cílené vraždění lidí i na jakékoli okupační činnosti. Z Obamy jde taky hrůza: Už chce jednat s Íránem a s Talibanem, ale jakmile dojde na vztahy s Izraelem, všechny obavy vezmou za své.

Mezinárodní vztahy vůči Izraeli jsou naprosto disproporční. Minulý týden by vám každý taxikář v turecké Burse od srdce poplival Liebermana, Livniovou, Netanjahua a taky Aviho Mizrahiho, generála, který kritizoval jeho zemi. Každý sebemenší pohyb při utváření vládní koalice v Izraeli si okamžitě vyslouží palcový titulek: svět se nesoustředí na žádnou jinou zemi tak jako na Izrael. Jen na Izrael. Ať už je to pro Židy dobré, nebo ne, je těžké ukázat na kořeny tohoto fenoménu.

Po celá desetiletí svět bez reptání přijímal sionistický úhel pohledu. Okupace a osídlování palestinských území pokračují už skoro čtyřicet let bez větších překážek. S výjimkou občas-ného zabručení a několika rezolucí, které nebyly uplatněny, svět dál vnímá Izrael jako součást tábora „dobrých hochů“, zatímco Arabové jsou „špatní hoši“. Nové protiislámské nálady na Západě tento trend jen posilují a nahrávají tak Izraeli. A silný je i vliv izraelské kritiky na západní média. Jedna švédská novinářka dostala nedávno padáka za to, že v době konfliktu stranila Palestincům. Je přitom těžké si představit, že by se totéž stalo židovskému novináři, který by stranil Izraeli.

Když jsem poskytoval rozhovor francouzskému televiznímu kanálu France 1, stáli jsme na schodech domu v Gaze, v němž izraelští vojáci zabili jedinou dceru handicapové matky, řekl jsem, že to jsou právě chvíle, kdy se stydím za to, že jsem Izraelec. Moje slova ale neodvy-sílali. Reportér mni druhý den zavolal, že jeho editoři tenhle citát vystřihli z obavy před reakcemi diváků. Když jsem jednou napsal článek pro německý list Die Welt, který patří do nakladatelské skupiny Axela Springera, jejíž všichni redaktoři musejí podpisem stvrdit, že nikdy nezpochybní právo Izraele na existenci, bylo mi řečeno: „Pokud by takový kritický článek o okupaci napsal Němec, neotiskli bychom ho.“
Navzdory sílící kritice Izraele je Evropa stále velmi opatrná. Se svým pocitem viny za holocaust, obavami z islámu a ochotou slepě následovat Spojené státy kamkoli se pohnou zaručuje Evropa Izraeli dál výhodné postavení. Až velmi výhodné.

Nejspíš to ale nebude trvat věčně. Čím horší naše akce budou, bude možná narůstat i kritika. Dvě nesmyslné války ve dvou letech k tomu nestačily. Možná, že ale opravdu nadejde čas, kdy bude svět už unavený vší tou naší agresí a násilím, které ohrožují světový mír, a konečně řekne: Dost! Už žádná okupace, už žádné izraelské války, za které pak musí svět platit. Možná, že až izraelský Dream Team Netanjahu-Liebernman-Ja´alon nastoupí proti americké-mu Dream Teamu Obama-Clintonová, konzervativci proti liberálům, váleční štváči proti stoupencům jednání, možná že se pak něco změní.
Do té doby si pamatujme, že Izrael porazil v tenise Švédsko 3:2 a spravedlnosti tak bylo učiněno zadost.

Gideon Levy, Haarec 
http://www.czechfp.cz/site/?p=6286