13.02.2010

Už od dob nešťastného Rogersova plánu - navrženého a pojmenovaného po bývalém americkém ministru zahraničí Williamu Rogersovi v roce 1969 - každá americká administrativa vynaložila zdánlivě vyčerpávající úsilí pro vyřešení arabsko-izraelského konfliktu. Ať tak či onak, všechno toto úsilí selhala, zřejmě kvůli neoblomnému izraelskému zamítnutí vzdát se válečné kořisti z roku 1967.

Dalším klíčovým důvodem selhání americké mírové diplomacie na Středním východě je americká nechuť vynaložit smysluplné úsilí a tlak na Izrael aby se začal řídit mezinárodním právem místo povzbuzování Izraele aby učinili arogantní a mocný židovský stát.

V roce 1969, Golda Meire - bývalí izraelský ministerský předseda - ukázal pravou charakteristiku sionistické arogance a stejně tak patologickou nenávist vůči Arabům a rovnou zamítl Rogersův plán popisující ho jako „pohromu“ pro Izrael a uvedl, že „by to bylo nezodpovědné pro jakoukoliv izraelskou vládu, která by takovýto plán přijala.“

V roce 1969, izraelský kabinet formálně zamítl tento plán a v roce 1970 rozhodlo 70 amerických senátorů a 280 zástupců o tomto plánu jako o „jednostranném a proti Izraeli.“

Toto se stalo před 40 lety ale i dnes Obamova administrativa stále šíří více či méně stejné myšlenky. Jiná americká administrativa za vlády prezidentů Geralda Forda, Jimma Cartera, Ronalda Reagana, George Bushe (seniora), Billa Clintona i George W. Bushe používá stejné myšlenkové formulace a iniciace pro Střední východ za zcela zbytečné.

Během těchto desetiletí Izrael silně odvracel a rozptyloval pozornost od skutečných problémů. Tyto problémy jako Arabi neuznaný Izrael, arabské odmítnutí aby si s Izraelem zasedli k jednacímu stolu či pozdější vyvolání „teroru“ jako odpověď na arabský odporu k izraelským nelítostným a krutým útokům proti arabským civilistům v Egyptě, Jordánsku, Sýrii, Libanonu a také v okupované Palestině.

Navíc měla izraelská vláda dost času vytvořit stovky židovských kolonií a převést stovky tisíc židů do okupované země, která patřila jiným lidem.

Spojené státy monitorovali všechny tyto trendy ale odmítli učinit jakýkoliv krok proti Izraeli, navzdory pozdějším bezostyšným porušováním mezinárodního práva včetně amerického zákonu o zákazu užití amerických dodávek zbraní proti civilistům.

Proč?

Izrael je malá země s počtem obyvatel okolo 6 000 000 zatímco spojené státy jsou extra silné a jejich populace přesahuje 300 000 000 lidí. Navíc Izrael se spoléhá na spojené státy, že získá nejmodernější americkou armádní technologii, která umožňuje Izraeli udržovat arogantní stát jež nemusí poslouchat mezinárodní práva včetně spojených národů a rezoluce OSN.

Proto v nominálním významu by kde kdo myslel, že Spojené státy a ne Izrael může ve své pozici vytvářet tlak a Izrael by měl věnovat pozornost Americe a ne naopak. 

Skutečnost je taková, že ať tak nebo onak Izrael vytváří tlak a dokonce přinutí každou americkou administrativu od prezidentování Eisenhowera (od listopadu 1956) plnit rozkazy Izraele, jako například odstoupení ze Sinajského poloostrova a následné Anglicko-francouzské invaze do Egyptu.

Dokonce dnes je očividné, že president Obama je znepokojen izraelským (židovským) tlakem na jeho administrativu než izraelský ministerský předseda Benyamin Netanyahu jež by měl obavu z možného amerického tlaku na Izrael.

Tato skutečnost dovoluje Netanyahuovi úspěšně vyzvat ale i vzdorovat Obamově administrativě o dohodách rozpínavosti. Americký prezident připustil, že podcenil možné překážky v mírovém osidlování mezi Izraelem a Palestinci.

V průběhu let Izrael a jeho silní spojenci v americké aréně úspěšně konsolidovali a prakticky zvěčnili izraelskou převahu nad americkou politikou. Izraelský průnik do americké politiky byl úzkostlivě zdokumentován americkým intelektuálem Alfrédem Lilienthalem, který v roce 1978 napsal své mistrovské díla „The Zionist Connection,What Price peace a Paul Fiendly who wrote“ a dovolil si otevřeně říct, že: Lidé a instituce konfrontují izraelské lobby.

V dnešní době J.J.Mearsheimer a S.W.Walt spolu napsali knihu „Izrael Lobby a US Foreign Policy,“ která užívá pečlivé dokumentace odkrývající izraelský nevyvážený vliv na americkou zahraniční politiku.

Nerozbitná izraelsko-americká smlouva!

Ve skutečnosti, díky tomuto nepřiměřenému vlivu a chapadlové Izraelsko-americké lobby, která pevně ovládá kongres byla a je schopna získat dlouholeté závazky od Spojených států.

Tyto závazky zahrnují následující:

Za prvé, Spojené státy oddaně chrání a zabezpečují Izraeli přežití bez ohledu na izraelský režim. Tento pevný závazek je stál téměř rituálem opakovaným každou novou administrativou a téměř každou oficiální návštěvou Izraele. Zkrátka, Spojené státy jsou s Izraelem po celou dobu ať jsou útočníci či oběti.

Za druhé, Spojené státy oddaně udržují izraelské armádní a strategické schopnosti napříč všem arabským státům jako proti potencionálním izraelským nepřátelům. Toto je stálá americká zahraniční politika podrobena izraelskému režimu. To vysvětluje viditelné agresivní americké chování proti íránskému nukleárnímu programu ačkoli neexistuje jasný důkaz, že Írán jaderné zbraně vyvíjí.

V této souvislosti Spojené státy uložili kruté sankce proti Libyi dokud severní Africký stát nedonutí rozebrat svůj nukleární program a neodevzdá tyto součásti Spojeným státům. Toto všechno se událo zatímco Izrael stále má velký nukleární arzenál stovek jaderných pum a hlavic.

Za třetí, toto dlouholeté americko-izraelské porozumění jež podporuje izraelskou diplomacii ať už u spojených národu či světovému míru. Spojené státy použili právo veta a to dost liberálně chránit Izrael před mezinárodním odsouzením dokonce i když je Izrael útočník.

Proto si Izrael neláme hlavu s armádními, politickými či diplomatickými následky a ani z následků jejich chování na Středním východě.

To je důvod, proč Izrael byl schopen si připojit požidovštělí východ Al-Quds (Jeruzalém), budovat stovky židovských kolonií a bourat desítky tisíc arabských domů v okupované Palestině bez jakékoliv potrestání a také díky americkému závazku vůči židovskému státu.

V roce 2008-2009 Izrael spáchal genocidu proti skrz na skrz vyhladovělému a sužovanému obyvatelstvu Gázy. Zabíjení a mrzačení tisíců civilistů, ničení tisíců domovů, škol, mešit a dalších civilních infrastrukturu.

Kontroluje Tel Aviv Washington?

Amerika nikdy neodsoudila izraelskou zuřivost a nacistickou brutalitu ať již za ušlápnuté Bushovi administrativy tak  i následující Obamova administrativa pouze sleduje ukrutné masakry.

O tom se šeptalo již o několik let dříve, že izraelský ministersky předseda Ariela Sharon (válečný zločinec), řekl Shimonu Peresovi, který údajně měl námitek proti izraelským krokům na západním břehu a v pásmu Gázy, že si nemá dělat starosti s americkým tlakem na Izrael.

Sharon mu dále řekl: „my ovládáme Ameriku a Američané to vědí.“

Izraelské kruhy dlouho popírali autentičnost výroku. Ať tak či onak je jasné, že Sharon, který nyní lže již po čtvrtý rok, nezacházel do krajností s popisováním unikátní americko-izraelského vztahu.

Nyní s ohledem na víc než půl století „zvláštních vztahů“ mezi Izraelem a Spojenými státy by mělo být jasné, že Izrael je schopný a může diktovat své požadavky americké vládě bez ohledu na administrativu jež je u moci.

Nemá význam očekávat, že Obamova administrativa nebo jakákoliv jiná americká administrativa by přinutila Izrael aby skončil s okupací Západního břehu a dovolila Palestincům zpět životaschopný stát s východním Al-Quds jako kapitálem.

Spojené státy měli více než půl století aby vyřešili konflikt v Palestině v souladu s mezinárodním právem a výsledek byl obrovským fiaskem.

Nyní pokud pan Obama, který je pravděpodobně „poslední a nejlepší výstřel“ z arabského výhodného postavení, bezostyšně nekapituluje Izrael, je jasná jeho administrační neschopnost či možná neochota aby přinutil a zastavil Izrael, který po desetiletí  zhltl jakékoliv zbytky Západního břehu.

Bylo překvapivě hloupé počítat s jeho administrativou aby dala za pravdu Palestincům.

Poprvé však musí Arabové a Muslimové ukázat nějakou úctu k sobě samým a jednat se spojenými státy jazykem vzájemných vztahů a ne jazykem pomoci a podrobení.

V zimě roku 1973 hlavní Faisal Saudské Arábie uvedl, že americké ministerstvo zahraničí Henryho Kissingera jakožto i Amerika nemohla mít věrnějšího přítele než Arabi a Muslimy ale nemůže zároveň podporovat izraelskou teritoriální expanzi na úkor Palestinců.

Bohužel, velice málo arabských vůdců se odvážilo vyvrátit stejný bod Američanům.

Na závěr, Palestinci a jejich podporovatelé musí zastavit tepání amerických přeludů, protože to nikdy nevyprodukuje vodu. To je důvod proč by měla být alternativní strategie raději hledána než okupace Palestiny a vyřešení za první muslimské sporné otázky a za druhé vlastenectví.

Khalid Amayreh
novinář z okupované Palestiny
Zdroj: desertpeace.wordpress.com
Přeložil: Rudolf Adler