Básník Mahmúd Darwíš, jehož vlastí je Palestina, odpovídá na otázku, jak sladit angažovanost básníka s lyrickou výpovědí o jeho nitru: v případě Palestiny je dualita angažovanosti a svobody vnímána jako něco, čemu se nikdo nevyhne.

Ladislav Drozdík, autor úvodního slova ke knize Přicházím do stínu tvých očí: Výbor z tvorby palestinského básníka, cituje jako motto výrok Mahmúda Darwíše: „Kdysi jsem řekl: ,Domov je hezčí než cesta, která k němu vede…‘ Teď říkám: ,Cesta k domovu je hezčí než sám život v něm…‘ Sen je vždy hezčí a čistší než skutečnost, ze které sen vyprchal…“

Domov a cesta jsou vskutku dva klíčové pojmy v Darwíšově básnickém díle. Z nich vyrůstá celý trs závažných konotací. Domov – rodiště, dětství, exodus palestinských uprchlíků z těžce zkoušené vlasti, návrat do zničeného a obsazeného domova, vyhnanství ve vlastní zemi. Cesta – návraty domů, naděje a sny, nesplněná očekávání, „cesta vedoucí k cíli, který je v nedohlednu“.
Mahmúd Darwíš (1942), původem z palestinské Galileje, je právem pokládán za nejznámějšího a nejvlivnějšího arabského básníka. Jeho dílo vyšlo a stále vychází v překladech do mnoha jazyků, také do hebrejštiny, dostává se mu významných mezinárodních poct, jeho recitálům naslouchají desetitisíce nadšených posluchačů.

Naši čtenáři se mohli seznámit s ukázkami z jeho poezie již v roce 1987, kdy vyšel výbor z veršů palestinských básníků nazvaný Palestinská je flétna má v překladu Karla Petráčka. Podobný výbor sestavil a přeložil do slovenštiny Ladislav Drozdík (Verše bez domova: Vyznanie palestínských básníkov), který rovněž přeložil Darwíšův básnický epos věnovaný obráncům obleženého Bejrútu (Oslava vysokého tieňa, 1984).

Život a tvorba Mahmúda Darwíše jsou nerozlučně spjaty s osudy jeho nešťastné vlasti. Pracoval v Haifě jako novinář a navzdory těžkým podmínkám bojoval psaným i mluveným slovem za práva svých krajanů. V letech 1961–1969 byl několikrát vězněn. Zná realitu Palestinců z vlastní zkušenosti a poutavě popsal její různé podoby ve svém Deníku všedního smutku (1973; pod stejným názvem vyšel roku 1988 český překlad Luboše Kropáčka). V roce 1971 se rozhodl opustit Palestinu, žil a pracoval v Moskvě, Káhiře, Bejrútu (do roku 1982), deset let v Paříži a pak v jordánském Ammánu. Nyní se usadil v palestinském Rámalláhu.
Mahmúd Darwíš píše poezii povýtce angažovanou, poezii vášnivého zaujetí. Mohl volit mezi angažovaností a svobodou? „V dějinné epoše, v níž jsem se narodil, angažovanost není dobrovolnou volbou.

Všichni palestinští literáti (…) jsou bez výjimky angažovaní.“ Odmítá však násilí jako takové. Po 11. září napsal: „Nic neospravedlňuje terorismus.“ O jeho postojích uvádí v závěrečné stati pozoruhodná fakta Maya Jaggi. Darwíš je stoupencem dialogu, budoucnost Palestiny vidí v mírové koexistenci Palestinců a Izraelců. Věří, že poezie a krása vytvářejí mír, vyvolávají pocit sounáležitosti, boří zdi. „Vždy druhého polidšťuji (…) budu dál polidšťovat dokonce i nepřítele…“ Je pokládán za umírněného literáta a publicistu a má řadu přátel v levicově orientovaných izraelských kruzích.

Tento český překlad obsahuje převážně ukázky ze současné Darwíšovy tvorby. Jeho poezie, psaná volným veršem, vyniká imaginací a bohatstvím symbolů a metafor. Niterně lyrické verše jsou věnovány lásce, zejména lásce k rodné zemi, zemi s jejími bolestmi, ranami a utrpením: „Já přicházím do stínu tvých očí… přicházím / ze stanů dávných časů a ze třpytu okovů. / Ty jsi všechny ženy, jejichž muži zemřeli / a všechny ženy truchlících (…) Ty jsi moje… Ty jsi můj smutek a radost. / Ty jsi moje rána a duha, / ty jsi můj okov a moje svoboda, / (…) ty jsi moje… jsi moje… se svými ranami.“ (Přicházím do stínu Tvých očí)

Pevné pouto s vlastní zemí mu dává sílu k životu: „Na této zemi je pro co žít; na této zemi je paní Země, / matka začátku a matka konce. / Nazývala se Palestinou. Nazývá se Palestinou (…) zasloužím si, protože Ty jsi má paní, / zasloužím si život.“ (Na této zemi)
Jako vyhnanci je mu upřeno právo na vlast: „Říkám mnoho slov (…) o podmanivosti země, / o zemi, / jejíž razítko jsem nenašel v cestovním pasu, / a ptám se: / Dobří lidé, / je-li země lidstva pro celé lidstvo, (…) pak kde je tedy má malá chýše a kde jsem já? / A konferenční sál mi tleská / celé tři minuty, / tři minuty svobody a uznání… / Konference souhlasila s naším právem na návrat, (…) Podám ruku jednomu po druhém, a ukloním se / (…) pokračuji na této cestě do další země…“ (Říkám mnoho slov)

Lidi bez domova čeká nekonečná pouť: „Nehledí zpět, / aby se rozloučili s vyhnanstvím, / neboť další je před nimi. / Už si zvykli na cestu v kruhu, / kde není vpřed, není vzad, / není sever, není jih. / ,Cestují‘ z hedvábného rána do poledního prachu…“ (Nehledí zpět)

Následující verše jsou ukázkou jeho kontemplativní lyriky: „Sen, co je to? / Co to je, to nic / putující časem, / zářící jako hvězda na počátku lásky, / vábné jako obraz ženy, / hladící si ňadra sluncem? (…) Co je to? Co to je, to nic, / ten křehký, ten nekonečný, slabý, / tajuplný návštěvník, vzlétající, tříštící se, / obnovující se, mnohotvárně beztvarý?“ (Sen, co je to?)

Darwíš je svým založením milostný básník, i když toto označení nemá rád. V jednom rozhovoru řekl: „Rád bych byl milostným básníkem a byl bych šťasten, kdyby mi to dovolily historické okolnosti.“ Jeho milostné básně jsou prodchnuty hlubokým citem a něhou: „S pohárem zdobeným lazuritem / čekej na ni. S večerní vůní květu u jezera / čekej na ni (…) Čekej na ni, / a dotkni se pomalu její ruky, / když pokládá pohár na mramor, jako bys stíral ranní rosu. / Čekej na ni. / Mluv na ni, jako by flétna mluvila s chvějící se strunou houslí, / a vy byli dvěma svědky toho, / co vám zítřek nachystá.“ (Lekce z Kámasútry)

Překladatel tohoto výboru, Burhan Kalak, si stanovil nelehký úkol – převést verše vynikajícího básníka, svého krajana, do jazyka, který není jeho mateřštinou. Tuto volbu opravňuje fakt, že již mnoho let žije v českém prostředí a má překladatelské zkušenosti. Navíc konzultoval průběžně řadu výkladových slovníků. Vytvořil adekvátní, zdařilý překlad, který citlivě vyjadřuje krásu Darwíšovy poezie. K tomu přispěla bezpochyby i redaktorská a korektorská pomoc arabistky Ivy Liškové. O půvabnou výtvarnou podobu knihy se zasloužil Jindřich Havlík.
Nakladatelství Babylon a všichni, kdo toto dílo spoluvytvářeli, představili českému čtenáři výraznou osobnost současné arabské poezie.

http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5502