Rubrika: Blízky východ 2007

...pokračovanie Loby I.

„Ctnostní Izraelci“ versus „zlí Arabové“ 

Poslední morální argument popisuje Izrael jako zemi, jenž při každé příležitosti usiluje o mír a prokazuje velkou zdrženlivost, dokonce i když je vyprovokována. O Arabech je naopak prohlašováno, že se chovají velice špatně. Tato historka – která je izraelskými vůdci a jeho americkými obhájci, jako je Alan Dershowitz, donekonečna omílána – je jen dalším mýtem. Co se týče současného chování, není jednání Izraele od činů jeho protivníků mravně odlišitelné.
Izraelští vědci dokládají, že ranní sionisté měli ve vztahu vůči palestinským Arabům daleko k laskavosti. Arabští obyvatelé sionistům vzdorovali, což je vzhledem k tomu, že sionisté chtěli vytvořit svůj stát v arabských zemích, sotva překvapivé. Sionisti reagovali s důrazem a vysoký morální kredit si v této době nezachovala ani jedna strana. Titíž vědci rovněž odhalují, že vytvoření Izraele provázely v letech 1947-1948 explicitní akty etnických čistek včetně poprav, masakrů a znásilnění ze strany Židů.
I další chování Izraele vůči jeho arabským protivníkům a Palestincům v jeho područí bylo často brutální, což odporuje jakémukoliv tvrzení o morálně nadřazeném jednání. Například v letech 1949 až 1956 zabily izraelské bezpečnostní síly něco mezi 2700 až 5000 Araby, z nichž drtivá většina byla neozbrojena.  Izraelská armáda vedla v ranných 50. letech mnoho útoků za hranicemi svých sousedů, a přestože tyto akce byly popisovány jako obranná reakce, byly ve skutečnosti součástí širší snahy o rozšíření hranic Izraele. Expanzivní ambice Izraele vedly také k zapojení Británie a Francie do napadení Egypta v roce 1956, a Izrael se získaného území vzdal až po tvrdém americkém nátlaku.
Izrael ve válkách v letech 1956 a 1957 zavraždil stovky egyptských válečných zajatců. V roce 1967 vyhnal z nově vybojovaného Západního břehu mezi 100 000 až 260 000 Palestinců a z Golanských výšin 80 000 Syřanů. Rovněž nese spoluvinu na masakru 700 nevinných Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatila po jeho invazi v Libanonu roku 1982, a izraelská vyšetřovací komise zjistila, že ministr obrany Šaron byl za tato zvěrstva „osobně zodpovědný“.
Izraelci mučí spoustu palestinských vězňů, systematicky ponižují a obtěžují palestinské civilisty a při mnoha příležitostech proti nim nevybíravě používají sílu. Například během první intifády (1987-1991) izraelská armáda rozdávala svým vojákům obušky a povzbuzovala je k lámání kostí protestujících Palestinců. Švédská organizace „Save the Children“ odhaduje, že „v prvních dvou letech intifády potřebovalo lékařské ošetření zranění způsobených bitím 23 600 až 29 900 dětí“, z nichž téměř třetina měla zlomeniny kostí. Téměř jedna třetina zbitých dětí byla ve věku do deseti let.
Reakce Izraele na druhou intifádu (2000-2005) byla ještě násilnější, což vedlo Ha‘aretz k prohlášení, že „izraelská armáda... se mění ve vražednou mašinérii, jejíž efektivita nahání hrůzu a je šokující“.  Izraelská armáda vystřílela jen v prvních dnech povstání milion kulek, což má do přiměřené reakce daleko. Od té doby byli na každého mrtvého Izraelce zabiti 3,4 Palestinci, z nichž většinu tvořili nevinní kolemjdoucí; poměr zabitých palestinských dětí vůči izraelským je dokonce ještě vyšší (5,7 ku 1).  Izraelské jednotky také zabily několik zahraničních mírových aktivistů, včetně 23-leté Američanky rozdrcené v březnu 2003 buldozerem.
Tato fakta byla dostatečně zdokumentována mnoha organizacemi pro lidská práva – včetně předních izraelských skupin – a objektivní pozorovatelé je nepopírají. A proto v listopadu 2003 odsoudili chování Izraele během druhé intifády i čtyři bývalí příslušníci Shin Bet (izraelské bezpečnostní služby). Jeden z nich řekl „chováme se ostudně“ a druhý označil chování Izraele za „jasně nemorální“.
Ale nemá Izrael právo dělat cokoliv, co může ochránit jeho občany? Neospravedlňuje specifičnost terorismu pokračování americké podpory, i když Izrael často reaguje krutě?
Ve skutečnosti tento argument není ani přesvědčivý ani ospravedlnitelný. Palestinci vůči izraelským okupantům praktikují terorismus a jejich ochota útočit na nevinné civilisty je špatná. Toto chování však není překvapivé, protože Palestinci věří, že pro ně neexistuje žádný jiný způsob, jak si od Izraele vynutit ústupky. Jak jednou přiznal bývalý premiér Barak, kdyby se narodil jako Palestinec, „přidal by se k teroristické organizaci“.
Nakonec bychom neměli zapomínat, že sionisté, když byli podobně slabí a snažili se získat svůj stát, také využívali terorismus. Mezi lety 1944 až 1947 provádělo několik sionistických organizací bombové útoky, aby dostaly Brity z Palestiny, což stálo životy mnoha nevinných civilistů.  Izraelští teroristé v roce 1948 také zavraždili vyjednavače OSN Folke Bernadotteho, protože byli proti jeho návrhu zmezinárodnit Jeruzalém. Ani pachatelé tohoto činu nebyli izolovaní extremisté: vůdcům vražedného spiknutí nakonec izraelská vláda udělila milost a jeden z nich byl zvolen do Knessetu. Další teroristický vůdce, jenž schvaloval vraždění, ale nebyl souzen, byl budoucí premiér Jicchak Šamír. Ten veřejně prohlašoval, že „ani židovská etika ani židovská tradice nevylučuje terorismus jako prostředek boje“. Terorismus má spíš „hrát velkou roli... v naší válce proti okupantovi [Británii]“.  Pokud je dnešní praktikování terorismu Palestinců morálně hanebné, tak to v minulosti platilo i pro Izrael a nikdo nemůže ospravedlňovat americkou podporu Izraele tím, že jeho jednání bylo v minulosti morálně nadřazené.
Izrael se možná nechová hůř než řada dalších zemí, ale rozhodně se nechová lépe. A pokud americkou podporu Izraele nemůžou vysvětlit strategické ani morální důvody, jak si ji máme vysvětlovat?

IZRAELSKÁ LOBBY 

Vysvětlení spočívá v bezkonkurenční síle izraelské lobby. Nebýt schopnosti lobby manipulovat s americkým politickým systémem, vztah mezi Izraelem a Spojenými státy by byl mnohem méně důvěrný, než je dnes.

Co je to lobby? 

Slovo lobby používáme jako výraz popisující volné sdružení jednotlivců a organizací, kteří se aktivně zasazují o směřování americké zahraniční politiky v proizraelském kursu. Používáním tohoto termínu nenaznačujeme, že „lobby“ je jednotné hnutí s centrálním vedením, nebo že jednotlivci v rámci lobby nemají na některé otázky rozdílné názory.
Jádro lobby tvoří američtí Židé, kteří ve svých každodenních životech významně usilují o směrování americké zahraniční politiky tak, aby podporovala zájmy Izraele. Jejich aktivity přesahují pouhé hlasování pro proizraelské kandidáty; zahrnují psaní dopisů, finanční příspěvky a podporu proizraelských organizací. Samozřejmě ne všichni židovští Američané jsou součástí lobby, protože pro řadu z nich není Izrael důležitý. Například v průzkumu z roku 2004 uvedlo zhruba 36 % židovských Američanů, že mají buď „malý“ nebo „vůbec žádný“ citový vztah k Izraeli.
Židovští Američané se liší i v názorech na konkrétní politiku Izraele. Řadu klíčových lobbyistických organizací, jako jsou AIPAC a Conference of Presidents of Major Jewish Organizations (CPMJO – Asociace prezidentů hlavních židovských organizací), ovládají zastánci tvrdé linie, kteří podporují expanzivní politiku strany Likud, včetně jejího nepřátelství k mírovému procesu z Osla. Na druhou stranu je převážná část amerického židovstva více nakloněna ústupkům vůči Palestincům a několik skupin – jako Jewish Voice for Peace (Židovský hlas pro mír) – takové kroky důrazně obhajuje. Navzdory těmto rozdílům americkou podporu Izraele podporují jak umírnění tak zastánci tvrdé linie.
Není překvapující, že se američtí židovští vůdci často radí s izraelskými činiteli, aby mohli svůj vliv ve Spojených státech maximalizovat. Jak napsal jeden aktivista z významné židovské organizace: „Pro nás je normální říkat: ,Toto je naše politika v určité věci, ale musíme si ověřit, co si myslí Izraelci.‘ Naše komunita to dělá pořád.“  Také existuje přísné pravidlo nekritizovat izraelskou politiku a vůdci amerických Židů jen zřídka podporují vytváření nátlaku na Izrael. Tak byl Edgar Bronfman senior, prezident Světového židovského kongresu, obviněn ze „zrady“, když uprostřed roku 2003 napsal dopis prezidentovi Bushovi, v němž ho vyzval k vyvíjení nátlaku na Izrael, aby omezil budování jeho kontroverzní „bezpečnostní zdi“. Kritici tvrdili, že „je neslušné, aby prezident Světového židovského kongresu kdykoliv agitoval u prezidenta Spojených států za postavení se proti politice podporované vládou Izraele“.
V podobném případě, kdy prezident Izraelského politického fóra (Israel Policy Forum) Seymour Reich v listopadu 2005 doporučil ministryni zahraničí Condoleezze Riceové vyvinutí nátlaku na Izrael, aby znovu otevřel kritický hraniční přechod v pásmu Gazy, odsoudili kritici jeho vystoupení jako „nezodpovědné chování“ a prohlásili, že „v židovském hlavním proudu není absolutně žádné místo pro aktivní agitaci proti bezpečnostní politice… Izraele“. Reich, zaleknuvší se těchto útoků, prohlásil: „Pokud jde o Izrael, není slovo nátlak v mém slovníku.“
Židovští Američané vytvořili impozantní pole organizací, ovlivňujících americkou zahraniční politiku, z nichž nejmocnější a nejznámější je AIPAC. Časopis Fortune v roce 1997 požádal členy Kongresu a jejich zaměstnance, aby vyjmenovali nejmocnější lobby ve Washingtonu.  AIPAC skončil na druhém místě za Americkou asociací důchodců (American Association of Retired People – AARP), ale před lobbyistickými těžkými váhami jako AFL-CIO* a Národní zbrojní asociace.** Studie National Journal v březnu 2005 skončila s podobným výsledkem, AIPAC se (spolu s AARP) umístil mezi washingtonskými „svalovci“ na druhém místě.
Do lobby patří také prominentní evangelíci jako Gary Bauer, Jerry Falwell, Ralph Reed a Pat Robertson, stejně jako Dick Armey a Tom DeLay, někdejší vůdci většiny ve Sněmovně reprezentantů. Ti věří, že znovuzrození Izraele je součástí biblického proroctví, podporují jeho program expanze, a nátlak na Izrael považují za jednání proti Boží vůli. Kromě toho patří mezi členy lobby neokonzervativní nežidé jako John Bolton, někdejší editor Wall Street Journal Robert Bartley, bývalý ministr školství William Bennett, bývalá vyslankyně u OSN Jeanne Kirkpatricková a publicista George Will.

Zdroje moci 

Spojené státy mají rozdělený systém vlády, nabízející mnoho způsobů, jak ovlivnit politický proces. Následkem toho mohou zájmové skupiny formovat politiku mnoha různými cestami – lobbováním u volených zástupců a členů exekutivy, zajišťováním volebních příspěvků, hlasováním ve volbách, formováním veřejného mínění atd.
Mimoto zájmové skupiny při prosazování konkrétních věcí využívají svou disproporční sílu a zájmy většiny obyvatelstva jsou nedůležité. Tvůrci politiky mají tendenci vyhovět těm, kteří se v dané věci angažují, i když je jejich počet malý, pokud je jisté, že je za to zbytek obyvatelstva nebude trestat.
Síla izraelské lobby vyplývá z její bezkonkurenční schopnosti hrát tuto politickou hru zájmových skupin. Ve své podstatě se nijak neliší od zájmových skupin jako zemědělská lobby, lobby ocelářských a textilních dělníků, nebo ostatních etnických lobby. Čím se izraelská lobby odlišuje je její mimořádné efektivita. Ovšem na tom, že se američtí Židé a jejich křesťanští spojenci snaží směrovat americkou politiku směrem k Izraeli, není nic špatného. Aktivity lobby nejsou žádným typem konspirace zobrazované v antisemitských traktátech jako Protokoly siónských mudrců. Jedinci a skupiny tvořící lobby dělají z větší části to, co dělají i ostatní zájmové skupiny, jen to dělají mnohem lépe. Proarabské zájmové skupiny jsou navíc slabé až neexistující, což činí práci lobby ještě snazší.

Strategie pro úspěch 

Lobby vyvíjí k podněcování americké podpory Izraele dvě široké strategie. Za prvé má vliv ve Washingtonu, nutící Kongres i exekutivu k podpoře Izraele. Ať jsou názory jednotlivého zákonodárce nebo politika jakékoliv, lobby se snaží udělat z podpory Izraele „chytrou“ politickou volbu.
Za druhé se lobby snaží zajistit, aby veřejná rozprava zobrazovala Izrael v pozitivním světle opakováním mýtů o Izraeli a jeho založení a propagováním izraelského pohledu v politických debatách. Cílem je zabránit tomu, aby se kritickým komentářům o Izraeli dostalo v politické aréně řádného slyšení. Ovládání debaty je základním garantem americké podpory, jelikož objektivní debata o americko-izraelských vztazích by Američany mohla vést k podpoře jiné politiky.

Ovlivňování Kongresu

Klíčovým pilířem efektivity lobby je její vliv v americkém Kongresu, kde je Izrael před kritikou prakticky imunní. Tento stav je pozoruhodný sám o sobě, protože Kongres se jinak problematickým tématům skoro nikdy nevyhýbá. Pokud se bude jednat o potratech, zvýhodňování menšin, nebo sociální péči, na Capitoll Hill bude určitě živá debata. Pokud se však jedná o Izraeli, potenciální kritici umlkají a málokdy se vede vůbec nějaká debata.
Jedním z důvodů úspěchu lobby v Kongresu je to, že některými jeho klíčovými členy jsou křesťanští sionisté jako Dick Armey, jenž v září 2002 řekl: „V zahraniční politice je mojí prioritou číslo 1 chránit Izrael.“ Člověk by si myslel, že pro každého kongresmana bude prioritou číslo 1 „chránit Ameriku“, ale to není to, co Armey řekl. Také jsou tu židovští senátoři a kongresmani, kteří pracují na tom, aby americká zahraniční politika podporovala zájmy Izraele.
Dalším zdrojem síly lobby jsou zaměstnanci Kongresu. Jak jednou přiznal Morris Amitay, někdejší šéf AIPAC: „Je tu hodně chlapů, kteří tu působí [v Capitol Hill]... kteří jsou náhodou Židé, kteří jsou ochotní... se na určité problémy dívat v rámci svého židovství... To jsou všechno chlapi, kteří mají možnost dělat v těchto oblastech rozhodnutí za ty senátory... Už jen na zaměstnanecké úrovni toho můžete udělat strašně moc.“
Nicméně je to sám AIPAC, kdo tvoří jádro lobby v Kongresu. Úspěch AIPAC se skrývá v jeho schopnosti odměňovat zákonodárce a kandidáty, kteří ho podporují, a trestat ty, kteří to odmítají. V amerických volbách jsou rozhodující peníze (jak nám připomíná nedávný skandál kolem různých čachrů lobbyisty Jacka Abramoffa) a AIPAC nabízí jistotu, že jeho přátelé dostanou od nesčetných proizraelských politických akčních výborů velkou finanční podporu. Naopak ten, kdo se vůči Izraeli jeví jako nepřátelský, si může být jistý, že AIPAC bude směrovat příspěvky na volební kampaň jeho politickým protivníkům. AIPAC rovněž organizuje dopisové kampaně a povzbuzuje redaktory v novinách k podpoře proizraelských kandidátů.
O síle této taktiky nemůže být pochyb. Uvedeme si pouze jeden příklad, kdy AIPAC v roce 1984 napomohl porážce senátora Charlese Percyho z Illinois, který, podle jednoho prominenta z lobby, měl „vyjádřit necitlivost a dokonce nepřátelství k našim zájmům“. Thomas Dine, tehdejší šéf AIPAC, vysvětlil, co se stalo: „Všichni Židé v Americe, od pobřeží k pobřeží, se spojili, aby se zbavili Percyho. A američtí politici – ti, kteří teď zastávají veřejné úřady i ti, kteří o ně usilují – dostali zprávu.“ AIPAC si samozřejmě své pověsti strašného protivníka cení, protože ta každého od zkoumání jeho agendy odrazuje.
Vliv AIPAC na Capitoll Hill však jde ještě dál. Podle Douglase Bloomfielda, bývalého příslušníka AIPAC, „je u členů a zaměstnanců Kongresu běžné, že když potřebují informaci, před hledáním v kongresové knihovně, parlamentní vyhledávací službě, mezi pověřeným personálem nebo administrativními odborníky se nejprve obrací na AIPAC“. Co je ještě důležitější, dále poznamenává, že „AIPAC je často zván k navrhování projevů, práci na legislativě, poradám o taktice, vykonávání průzkumů, vybírání spolupodporovatelů a pořádání voleb“.
Konečný výsledek je ten, že AIPAC, de facto agent cizí vlády, drží americký Kongres pod krkem. Otevřená debata o americké politice vůči Izraeli se v něm nevyskytuje, přestože tato politika má vážné důsledky pro celý svět. A tak je jedno ze tří hlavních ramen americké vlády pevně oddáno podpoře Izraele. Jak řekl senátor Ernest Hollings, když končil ve funkci: „Ohledně Izraele nemůžete vést jinou politiku, než jakou vám tady určuje AIPAC.“ Nelze se divit, že izraelský premiér Ariel Šaron americkému publiku jednou řekl: „Když se mě lidé ptají, jak můžou pomoct Izraeli, říkám jim – pomáhejte AIPAC.“

Ovlivňování exekutivy 

Lobby má významný vliv rovněž v exekutivní složce. Tato síla se částečně odvíjí od vlivu židovských voličů v prezidentských volbách. Navzdory svému malému zastoupení v populaci (méně než 3 %) dávají kandidátům obou stran velké volební dary. Washington Post jednou odhadnul, že prezidentští kandidáti Demokratů „dostávají od židovských podporovatelů až 60 % peněz“. Kromě toho mají židovští voliči vysokou volební účast a jsou koncentrováni v klíčových státech jako Kalifornie, Florida, Illinois, New York a Pensylvánie. A protože na nich v těsných volbách záleží, prezidentští kandidáti si dávají velký pozor, aby si židovské voliče neznepřátelili.
Klíčové lobbyistické organizace se také zaměřují přímo na administrativu. Proizraelské síly například zajišťují, aby kritici židovského státu nedostali žádný důležitý post v zahraniční politice. Jimmy Carter chtěl svým prvním ministrem zahraničí udělat George Balla, jenže věděl, že Ball je vnímán jako kritik Izraele a lobby by se jeho jmenování vzepřela. Každý ambiciózní politik se musí stát jasným podporovatelem Izraele. To je důvod, proč se otevření kritici izraelské politiky stali v establishmentu americké zahraniční politiky ohroženým druhem.
Tato omezení platí i dnes. Když prezidentský kandidát Howard Dean v roce 2004 volal po „nestrannější roli“ Spojených států v arabsko-izraelském konfliktu, senátor Joseph Lieberman ho obvinil z toho, že Izrael pustil k vodě a řekl, že jeho vyjádření bylo „nezodpovědné“. Prakticky všichni nejvyšší Demokraté ve Sněmovně podepsali útočný dopis, určený Deanovi, kritizující jeho komentáře, a Chicago Jewish Star oznámila, že „anonymní útočníci... zahlcují e-maily židovských vůdců po celé zemi, varujíc – bez nějakých velkých důkazů – že Dean by byl pro Izrael určitým způsobem špatný“.
Tato obava však byla absurdní, protože Dean je ve skutečnosti naprosto proizraelský. Spoluvedoucí jeho kampaně byl bývalý prezident AIPAC, a Dean řekl, že jeho názory na Blízký východ odrážely víc názory AIPAC než umírněných Americans for Peace Now. Dean pouze navrhoval, že pokud „se mají dát obě strany dohromady“, měl by se Washington chovat jako spravedlivý prostředník. To lze sotva označit za radikální myšlenku, ale pro lobby, která ohledně arabsko-izraelského konfliktu žádnou myšlenku spravedlivého prostřednictví netoleruje, jde o anatému.*
Cílům lobby rovněž slouží, když proizraelští jednotlivci zabírají místa v exekutivní složce. Například za Clintonovy vlády byla středněvýchodní politika z velké míry utvářena úředníky s blízkými vazbami na Izrael nebo na prominentní proizraelské organizace – včetně Martina Indyka, bývalého zástupce ředitele výzkumu v AIPAC a spoluzakladatele proizraelského Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku (Washington Institute for Near East Policy – WINEP); Dennise Rosse, který do WINEP vstoupil po odchodu z vlády v roce 2001; a Aarona Millera, který žil v Izraeli a často ho navštěvuje.
Tito muži patřili na summitu v Camp Davidu v červenci 2000 mezi nejbližší poradce prezidenta Clintona. Ačkoliv všichni tři podporovali mírový proces dohodnutý v Oslu a vytvoření palestinského státu, činili tak jen v mezích přijatelných pro Izrael.  Americká delegace především nenabízela vlastní nezávislé návrhy na urovnání konfliktu, ale vycházela z pokynů izraelského premiéra Ehuda Baraka, s nímž stanoviska pro jednání předem koordinovala. Nepřekvapí, že si palestinští vyjednavači stěžovali, že „vyjednávali se dvěma izraelskými týmy – jedním pod izraelskou vlajkou a druhým pod americkou“.
Tento stav je ještě výraznější v Bushově administrativě, v jejíchž řadách jsou zapálení proizraelští jedinci jako Elliot Abrams, John Bolton, Douglas Feith, I. Lewis („Scooter“) Libby, Richard Perle, Paul Wolfowitz a David Wurmser. Jak uvidíme, tito úředníci konzistentně prosazují politiku podporovanou Izraelem a lobbyistickými organizacemi.

Mediální manipulace

Kromě přímého ovlivňování vládní politiky se lobby snaží formovat veřejné vnímání Izraele a Blízkého východu. Proto nemá zájem na otevření debaty kolem Izraele, protože zahájení debaty by mohlo způsobit, že by Američané začali proti úrovni podpory, jakou momentálně poskytují, protestovat. Proizraelské organizace tudíž tvrdě pracují na ovlivňování médií, mozkových trustů a akademického světa, protože tyto prvky jsou v utváření názorů veřejnosti stěžejní.
Ve velké části hlavního mediálního proudu se široce odráží lobbyistický pohled na Izrael, protože většina amerických komentátorů je proizraelská. Jak píše novinář Eric Alterman, debata mezi odborníky na Střední východ je „ovládána lidmi, kteří si kritiku Izraele nedokáží představit“. Vyjmenovává 61 „publicistů a komentátorů, které lze okamžitě a bez výhrad počítat mezi podporovatele Izraele“. A naopak našel pouze pět odborníků, kritizujících chování Izraele nebo podporujících proarabské pozice. Noviny občas uveřejní názor kritizující politiku Izraele, ale rozložení rovnováhy názorů jasně hraje pro druhou stranu.
Tato proizraelská zaujatost se odráží v článcích hlavních novin. Robert Bartley, bývalý editor Wall Street Journal, jednou řekl, že „Šamír, Šaron, Bibi – ať ti chlapi chtějí cokoliv, v mém podání to zní to moc pěkně“. Nepřekvapí, že Journal, spolu s dalšími prominentními novinami jako Chicago Sun-Times a Washington Times, pravidelně zveřejňuje silně proizraelské články. Izrael při každé příležitosti horlivě obhajují rovněž časopisy jako Commentary, New Republic a Weekly Standard.
Zaujaté komentáře jsou i v novinách jako New York Times. Times občas kritizují izraelské politiky a někdy připustí, že Palestinci mají oprávněné důvody ke stížnostem, ale není to nestranné. Například bývalý zodpovědný redaktor Times Max Frankel ve svých pamětech uznal, jaký dopad měl jeho vlastní proizraelský postoj na jeho výběr článků. Napsal: „Byl jsem mnohem hlouběji oddán Izraeli, než jsem si odvažoval přiznat.“ A pokračuje: „Utvrzen znalostí Izraele a mými přátelstvími v něm jsem většinu našich komentářů ke Střednímu východu psal sám. A ačkoliv to poznali spíš arabští než židovští čtenáři, psal jsem je z proizraelské perspektivy.“
Zpravodajství ohledně Izraele je poněkud nestrannější než komentáře redaktorů, částečně proto, že se reportéři snaží být objektivní, ale také protože je těžké popsat dění na okupovaných územích bez popisu chování Izraele. Lobby kvůli zastrašení před podáváním nepříznivých zpráv o Izraeli pořádá dopisové kampaně, demonstrace a bojkoty médií, jejichž obsah považuje za anti-izraelský. Jeden pracovník CNN řekl, že někdy dostane za jediný den 6000 e-mailů, stěžujících si, že příběh byl antiizraelský. Rovněž proizraelský Výbor pro správné informování o Středním východu v Americe (Committee for Accurate Middle East Reporting in America – CAMERA) organizoval před Národními veřejnými rozhlasovými stanicemi (NPR) ve 33 městech v květnu 2003 demonstrace a snažil se přesvědčit přispěvatele, aby NPR neposkytovali podporu, dokud se jejich pokrytí Středního východu nestane více sympatizujícím s Izraelem. Bostonská stanice WBUR následkem tohoto úsilí údajně přišla na příspěvcích o víc než 1 milion dolarů. Tlak na NPR vyvinuli rovněž přátelé Izraele z Kongresu, kteří požadovali vnitřní audit a větší dozor nad jejich informováním o Středním východě.
Tyto faktory pomáhají vysvětlit, proč americká média obsahují málo kritiky politiky Izraele, zřídkakdy se dotknou vztahů mezi Washingtonem a Izraelem a jen občas debatují o hlubokém vlivu lobby na americkou politiku.

Pokračovanie:
Loby I.
Loby III.