_____________________________________________
Rubrika: Blízky východ 2007
... pokračovanie Loby I. a Loby II.
Izrael a válka v Iráku
Tlak Izraele a lobby nebyl jediným faktorem stojícím za rozhodnutím USA napadnout v březnu 2003 Irák, ale byl to kritický prvek. Někteří Američané věří, že to byla „válka o ropu“, ale na podporu tohoto tvrzení stěží existuje nějaký přímý důkaz. Tato válka byla z velké části motivována spíše touhou udělat Izrael bezpečnějším. Podle Philipa Zelikowa, člena prezidentovy dozorčí rady zahraničních zpravodajských služeb (President‘s Foreign Intelligence Advisory Board) v letech 2001-2003, výkonného ředitele komise pro 11.9. a současného poradce ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové, nespočívala „skutečná hrozba“ Iráku v hrozbě vůči Spojeným státům. „Nevyjádřená hrozba“ byla „hrozbou vůči Izraeli,“ řekl Zelikow v září 2002 publiku University of Virginia a dále poznamenal, že se „americká vláda nechce opírat o příliš tvrdou rétoriku, protože to není populární zboží.“ 16. srpna 2002, jedenáct dní před zahájením kampaně za válku ze strany viceprezidenta Chaneyho jeho nekompromisním projevem k válečným veteránům, Washington Post oznámil, že „Izrael tlačí na americké představitele, aby s vojenským úderem proti Iráku Saddáma Hussajna neotáleli“. Podle Šarona tímto bodem dosáhla strategická koordinace mezi Izraelem a USA „nebývalých rozměrů“ a izraelští zpravodajci poskytovali Washingtonu o iráckém programu zbraní hromadného ničení různé znepokojivé zprávy. Jak později vypověděl jeden vysloužilý izraelský generál, „izraelská zpravodajská služba se popisu iráckých nekonvenčních kapacit, prezentovaného americkými a britskými zpravodajskými službami, plně účastnila“.
Když se prezident Bush rozhodl usilovat o schválení války u Rady bezpečnosti OSN, byli izraelští vůdci hluboce sklíčeni, a ještě ustaranější byli, když Saddám souhlasil s návratem inspektorů OSN do Iráku, protože tyto vývojové trendy snižovaly pravděpodobnost války. Ministr zahraničí Šimon Peres řekl v září 2002 reportérům, že „kampaň proti Saddámu Hussajnovi je nutnost. Inspekce a inspektoři jsou dobré pro slušné lidi, ale nepoctiví lidé mohou inspekce a inspektory snadno obelstít.“
V téže době napsal bývalý premiér Ehud Barak do New York Times otevřené upozornění, že „největší riziko teď spočívá v nečinnosti“. Jeho předchůdce, Benjamin Netanjahu, publikoval ve Wall Street Journal podobný článek, nazvaný „Důvod pro svržení Saddáma“. Netanjahu prohlásil: „Dnes nejde o nic menšího než o odstranění jeho režimu“ a „věřím, že mluvím za drtivou většinu Izraelců, podporující preventivní úder proti Saddámovu režimu.“ Neboli jak v únoru 2003 napsal Ha‘aretz: „(Izraelská) armáda a politické vedení po válce v Iráku touží.“
Jak Netanjahu naznačuje, touha po válce se neomezovala jen na izraelské vůdce. Kromě Kuvajtu, který Saddám dobyl v roce 1990, byl Izrael jedinou zemí na světě, kde jak politici, tak i občané nadšeně podporovali válku. Jak si tehdy všiml novinář Gideon Levy, „je Izrael jedinou západní zemí, jejíž vůdci otevřeně podporují válku, a v níž není vyjadřován žádný alternativní názor“. Izraelci byli ve skutečnosti pro válku tak nadšením bez sebe, že spojenci Izraele v Americe museli jejich jestřábí rétoriku tlumit, aby to nevypadalo jako válka pro Izrael.
Lobby a válka v Iráku
Uvnitř Spojených států byla hlavní hnací silou za iráckou válkou malá skupina neokonzervativců, z nichž řada má úzké vazby na izraelskou stranu Likud. Kampani za vedení války navíc propůjčili své hlasy klíčoví vůdci hlavních lobbyistických organizací. V jednom článku ve Forwardu se uvádí, že „když se prezident Bush snažil prosadit... válku v Iráku, nejdůležitější americké židovské organizace se postavily na jeho obranu jako jeden muž. Vůdci komunity zdůrazňovali nutnost zbavit svět Saddáma Hussajna a jeho zbraní hromadného ničení v jednom prohlášení za druhým“. Článek pokračuje tvrzením, že se „do úvah hlavních židovských skupin promítala oprávněná obava o bezpečnost Izraele“.
Ačkoliv byli neokonzervativci a další vůdci lobby napadením Iráku posedlí, pro širší americkou židovskou komunitu to neplatilo. Samuel Freedman ve skutečnosti hned po zahájení války prohlásil, že „celostátní průzkum Pew Research Center ukázal, že Židé podporují válku v Iráku méně než celková populace, podporovalo ji 52 % až 62 %“. Takže by bylo nesprávné svalovat vinu za válku v Iráku na „židovský vliv“. Tato válka ve velké míře souvisela především s vlivem lobby, a zejména neokonzervativců.
Neokonzervativci byli rozhodnutí svrhnout Saddáma Hussajna ještě před zvolením Bushe prezidentem. Hladinu rozčeřili už začátkem roku 1998 zasláním dvou otevřených dopisů prezidentovi Clintonovi, v nichž volali po odstavení Saddáma od moci. Signatáři, z nichž mnozí měli úzké vazby na proizraelské skupiny jako JINSA nebo WINEP, a mezi něž patřili lidé jako Elliot Abrams, John Bolton, Douglas Feith, William Kristol, Bernard Lewis, Donald Rumsfeld, Richard Perle a Paul Wolfowitz, neměli velký problém přesvědčit Clintonovu vládu, aby přijala odstranění Saddáma za svůj hlavní cíl. Jenže neokonzervativci nedokázali propagovat válku tak účinně, aby tohoto cíle dosáhli. Příliš nadšení pro napadení Iráku se jim nepodařilo vyvolat ani v počátečních měsících Bushovy vlády. Zahájení války s Irákem bylo pro neokonzervativce důležité, ale k dosažení tohoto cíle potřebovali pomoct.
Tato pomoc přišla s 11. zářím. Bushe a Cheneyho vedly události tohoto osudného dne k obrácení kurzu, a stali se z nich silní zastánci preventivní války, vedoucí ke svržení Saddáma. Obzvláště kritickou roli v přesvědčování prezidenta a viceprezidenta ve prospěch války hráli neokonzervativní lobbyisté – z nichž nejpozoruhodnější jsou Scooter Libby, Paul Wolfowitz a historik z Princetonu Bernard Lewis.
11.9. pro neokonzervativce představovalo jedinečnou možnost přednést vážné důvody pro válku s Irákem. Wolfowitz na klíčové schůzce s Bushem 15. září v Camp Davidu obhajoval útok na Irák ještě před Afghánistánem, ačkoliv o zapojení Saddáma do útoků na Ameriku neexistoval žádný důkaz a o bin Ladinovi bylo známo, že je v Afghánistánu. Bush tuto radu odmítl a zvolil útok na Afghánistán, ale válka s Irákem již byla považována za reálně možnou a prezident dal 21. listopadu 2001 vojenským plánovačům za úkol vyvinout konkrétní plány pro invazi.
Mezitím další neokonzervativci pracovali v kuloárech. Ještě neznáme celou historii, ale klíčovou roli v přesvědčování viceprezidenta Cheneyho ve prospěch války údajně hráli vědci jako Lewis a Fouad Ajami z John Hopkins University. Cheneyho názory byly rovněž silně ovlivňovány neokonzervativci v jeho štábu, obzvláště Ericem Edelmanem, Johnem Hannahem a šéfem kanceláře viceprezidenta Libbym, jedním z nejmocnějších jednotlivců v administrativě USA. Viceprezidentův vliv pomohl začátkem roku 2002 přesvědčit i prezidenta Bushe. S Bushem a Cheneym na palubě bylo o smrtící válce rozhodnuto.
Pokud jde o mimovládní aktivity, neokonzervativní vědátoři nelenili a přednášeli argumenty, proč je pro vítězství ve válce proti terorismu útok na Irák zásadní věcí. Jejich snaha byla částečně zaměřena na udržení Bushe pod tlakem a částečně na překonání odporu proti válce uvnitř i vně vlády. 20. září napsala skupina prominentních neokonzervativců a jejich spojenců další otevřený dopis, v němž prezidentovi sdělovali, že „ačkoliv důkazy Irák s útokem (11.9.) přímo nespojují, jakákoliv strategie, mající za cíl vymýtit terorismus a jeho sponzory, musí být spojena s úsilím odstranit z Iráku vládu Saddáma Hussajna“. V tomto dopise bylo Bushovi rovněž připomenuto, že „Izrael byl a zůstává neochvějným americkým spojencem v boji proti terorismu“. Ve vydání Weekly Standard z 1. října volali Robert Kagan a William Kristol po změně režimu v Iráku ihned po porážce Talibanu. Tentýž den napsal Charles Krauthammer ve Washington Post, že poté, co skoncujeme s Afghánistánem, by měla být na řadě Sýrie, pak Irán a Irák. „Válka proti terorismu,“ tvrdil, „skončí v Bagdádu,“ kde dorazíme „nejnebezpečnější teroristický režim na světě“.
Tyto výpady byly začátkem neúprosné kampaně práce s veřejností za účelem získání podpory pro napadení Iráku. Klíčovou částí této kampaně byla taková manipulace se zpravodajskými informacemi, aby Saddám vypadal jako bezprostřední hrozba. Libby například několikrát navštívil CIA s úmyslem vyvíjet na analytiky tlak, aby našli důkazy, jež by mohly odůvodnit válku, a počátkem roku 2003 pomáhal připravovat detailní briefing o irácké hrozbě, což vyvinulo tlak na Colina Powella, který pak připravil svůj neblaze proslulý projev o irácké hrozbě, přednesený na půdě Rady bezpečnosti OSN. Podle Boba Woodwarda byl Powell „tím, co pokládal za přehnané a zveličené, zděšen. Libby z fragmentů a jemných nitek vykreslil jen ty nejhorší závěry“. Ačkoliv Powell Libbyho nejfantasknější tvrzení vyřadil, jeho prezentace před OSN byla i tak plná chyb, jak teď sám uznává.
Do kampaně na zmanipulování zpravodajských informací se zapojily i dvě organizace, jež byly vytvořeny po 11.9. a podléhaly přímo náměstkovi ministra obrany Douglasu Feithovi. Protiteroristická vyhodnocovací skupina (Policy Counterterrorism Evaluation Group) měla za úkol najít spojení mezi Al-Kajdou a Irákem, což se jí podle všech předpokladů nepovedlo. Jejími dvěma klíčovými členy byli Wurmser z tvrdého jádra neokonzervativců a Michael Maloof, libanonský Američan, který měl blízké vztahy s Perlem. Úřad pro zvláštní plánování (Office of Special Plans) měl za úkol hledat důkazy, jež by mohly být použity k propagaci války s Irákem. V jeho čele stál Abram Shulsky, neokonzervativec s dlouholetými vazbami na Wolfowitze, a do jeho řad patřili rekruti z proizraelských mozkových trustů.
Jako všichni neokonzervativci je i Feith hluboce oddán Izraeli. Také má dlouholeté vazby na stranu Likud. V 90. letech psal články podporující kolonizaci a tvrdil, že by si Izrael měl obsazená území udržet. Co je ještě důležitější, spolu s Perlem a Wurmserem napsal v červnu 1996 pro nastávajícího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua proslulou zprávu „Clean Break“ (Čistý průlom). Kromě dalších věcí se v ní doporučovalo, aby se Netanjahu „soustředil na odstranění Saddáma Hussajna od moci“ – jako na důležitý strategický bod, který je v jeho zájmu. Rovněž v ní byl požadavek, aby Izrael směřoval ke znovu uspořádání celého Středního východu. Netanjahu jejich radu nerealizoval, ale Feith, Perle a Wurmser se brzo zasadili o to, že Bushova vláda sleduje tytéž cíle. Publicista Ha‘aretz Akiva Eldar okamžitě upozornil, že Feith a Perle „uhlazeně balancují mezi svou loajalitou vůči americkým vládám... a izraelským zájmům“.
Stejně tak je Izraeli oddán Wolfowitz. Forward ho jednou popsal jako „hlavní jestřábí proizraelský hlas ve vládě USA“; a v roce 2002 ho vybral jako prvního z padesátky prominentů, kteří „vědomě pěstují židovský aktivismus“. V téže době dal JINSA Wolfowitzovi svou cenu Henry M. Jackson Distinguished Service Award za propagaci pevné spolupráce mezi Izraelem a Spojenými státy, a Jerusalem Post, popisující ho jako „oddaně proizraelského“, ho v roce 2003 jmenoval „mužem roku“.
A konečně je na místě krátká zmínka o předválečné podpoře, vyjadřované neokonzervativci Ahmedovi Chalabímu, bezskrupulóznímu iráckému exulantovi, jenž vedl Irácký národní kongres (INC). S Chalabím si padli do náruče, protože pracoval na nastolení úzkých vztahů s americkými židovskými skupinami a svým podporovatelům sliboval, až se jednou dostane k moci, dobré vztahy s Izraelem. Proizraelští zastánci změny režimu chtěli přesně tohle slyšet, takže Chalabího na oplátku podporovali. Novinář Matthew Berger vyložil podstatu tohoto obchodu v Jewish Journal: „INC viděl zlepšení vztahů jako cestu k využití židovského vlivu ve Washingtonu a Jeruzalému a k získání větší podpory pro svou věc. Židovské skupiny zase viděly, v případě zapojení INC do změny režimu Saddáma Hussajna, možnost připravit cestu pro lepší vztahy mezi Izraelem a Irákem.“
Vzhledem k oddanosti neokonzervativců Izraeli, jejich posedlosti Irákem a jejich vlivu v Bushově vládě nepřekvapuje, že si mnoho Američanů myslí, že tato válka byla vedena kvůli zájmům Izraele. Například Barry Jacobs z Amerického židovského výboru v březnu 2005 potvrdil, že přesvědčení o spiknutí Izraele a neokonzervativců za účelem dostat Spojené státy do války v Iráku bylo mezi americkými zpravodajci „všudypřítomné“. Takto veřejně to zatím řeklo jen málo lidí a většina z těch, kteří to udělali – včetně senátora Ernesta Hollingse (Demokrat, Jižní Karolina) a poslance Jamese Morana (Demokrat, Virginie) – byla za vytahování těchto věcí odsuzována. Michael Kinsley trefil hřebíček na hlavičku, když koncem roku 2002 napsal, že „nedostatek veřejné diskuse o roli Izraele... je příslovečným slonem v pokoji: každý ho vidí, ale nikdo o něm nemluví“. Důvodem této nechuti, jak si všiml, byl strach z označení za antisemitu. O tom, že při formování rozhodnutí zahájit válku byly klíčovými faktory Izrael a lobby, lze pochybovat jen stěží. Bez nátlaku lobby by byla pravděpodobnost zahájení války v březnu 2003 mnohem menší.
Sny o transformaci regionu
To, že se z Iráku stane tak drahá bažina, se nepředpokládalo. Spíše byl považován za první krok ve větším plánu nového uspořádání Blízkého východu. Tato ambiciózní strategie představovala dramatický odklon od dřívější americké politiky a kritickými hybnými silami za tímto posunem byli lobby a Izrael. Zmíněný plán postupu po irácké válce objasnil článek z titulní strany Wall Street Journal. Titulek byl vše říkající: „Prezidentův sen: změna nejen režimu, ale regionu: cílem, jenž má izraelské a neokonzervativní kořeny, je proamerická, demokratická oblast.“
Proizraelské síly se dlouho snažily o přímější zapojení americké armády na Středním východě, aby mohla pomáhat chránit Izrael. Během studené války však na této frontě měly jen omezené úspěchy, protože Amerika působila jako „pobřežní vyvažovatel“ v regionu. Většina amerických jednotek, určených pro Blízký východ, jako jednotky rychlého nasazení, zůstávala „za horizontem“ a mimo nebezpečí. Washington udržoval příznivou rovnováhu rozehráváním místních sil proti sobě, což je důvod, proč Reaganova vláda během iránsko-irácké války (1980-1988) podporovala Saddáma proti revolučnímu Iránu.
Tato politika se změnila po první válce v Perském zálivu, kdy Clintonova vláda přijala strategii „duální kontroly“. Ta si vyžadovala umístit v regionu značné americké síly ke hlídání jak Iránu, tak Iráku, místo využití jednoho ke kontrole druhého. Otcem duální kontroly nebyl nikdo jiný než Martin Indyk, který tuto strategii jako první formuloval v květnu 1993 v proizraelském mozkovém trustu WINEP, a pak ji jako šéf úseku pro záležitosti Blízkého východu a jižní Asie Rady národní bezpečnosti (Director for Near East and South Asian Affairs at the National Security Council) realizoval. Uprostřed 90. let panovala s duální kontrolou značná nespokojenost, protože ze Spojených států učinila smrtelného nepřítele dvou zemí, jež se vzájemně nenáviděly, a to Washington nutilo nést břemeno kontroly obou dvou. Nepřekvapuje, že lobby v Kongresu na zachování duální kontroly aktivně pracovala. Clinton navíc pod tlakem AIPAC a dalších proizraelských sil na jaře 1995 tuto politiku posílil obrovským ekonomickým embargem na Irán. Jenže AIPAC chtěl ještě víc. Výsledkem byl zákon o sankcích na Irán a Libyi (Iran and Libya Sanctions Act) z roku 1996, jenž ukládal sankce všem zahraničním společnostem, investujícím v Iránu nebo Libyi do rozvoje ropných zdrojů víc než 40 milionů dolarů. Jak tehdy poznamenal Ze‘ev Schiff, válečný zpravodaj Ha‘aretz, „Izrael je jen malá částečka ve velkém plánu, ale nikdo by z toho neměl usuzovat, že nemůže ovlivňovat ty uvnitř Beltway“. *
Od konce 90. let však neokonzervativci tvrdili, že duální kontrola je nedostatečná a že hlavní věcí je změna režimu v Iráku. Říkali, že odstraněním Saddáma a nastolením demokracie v Iráku by Spojené státy spustily dalekosáhlý proces změn po celém Blízkém východu. Tento způsob myšlení byl samozřejmě evidentní i ve studii „Clean Break“, napsané neokonzervativci pro Netanjahua. Od roku 2002, kdy se napadení Iráku stalo nejžhavější otázkou, se transformace regionu stala v neokonzervativních kruzích součástí víry.
Charles Krauthammer popisuje tento velkolepý projekt jako duchovní dítě Natana Sharanskyho, izraelského politika, jehož spisy udělaly dojem i na prezidenta Bushe. Ale Sharansky v Izraeli sotva představoval ojedinělý hlas. Izraelci ve skutečnosti věřili, že by odstranění Saddáma změnilo Blízký východ ve prospěch Izraele, napříč celým politickým spektrem. Aluf Benn v Ha‘aretz (17. února 2003) napsal: „Vysocí důstojníci izraelské armády a lidé kolem premiéra Ariela Šarona, jako je poradce pro národní bezpečnost Ephraim Halevy, vykreslují růžový obrázek báječného budoucího Izraele, jaký můžeme čekat po válce. Předpovídají domino efekt, jaký s pádem Saddáma Hussajna nastane i u dalších nepřátel Izraele... Spolu s těmito vůdci zmizí terorismus a zbraně hromadného ničení.“
Krátce řečeno, izraelští vůdci, neokonzervativci a Bushova vláda, ti všichni viděli válku s Irákem jako první krok v ambiciózní kampani na přetvoření Blízkého východu. A s první vlnou vítězství obrátili svou pozornost na další protivníky Izraele v této oblasti.
Výpad proti Sýrii
Izraelští vůdci před březnem 2003 netlačili Bushovu vládu, aby zamířila na Sýrii, protože měli napilno s protlačováním války proti Iráku. Jenže jakmile uprostřed dubna padl Bagdád, Šaron a jeho zástupci začali nutit Washington, aby zamířil na Damašek. Například 16. dubna zaujali Šaron a Saul Mofaz, jeho ministr obrany, v rozhovorech pro různé izraelské noviny jednoznačné stanovisko. Šaron v Yedioth Ahronoth volal po „velmi silném“ tlaku Spojených států na Sýrii. Mofaz řekl pro Ma‘ariv: „Máme dlouhý seznam problémů, jejichž vyřešení po Syřanech požadujeme a je vhodné, aby to proběhlo prostřednictvím Američanů.“ Šaronův poradce pro národní bezpečnost, Ephraim Halevy, řekl posluchačům WINEP, že teď je pro Spojené státy důležité tvrdě se vypořádat se Sýrií, a Washington Post oznámil, že Izrael „podporuje kampaň“ proti Sýrii dodáváním informací o akcích syrského prezidenta Bašára Assada americkým zpravodajským službám.
Prominentní příslušníci lobby měli po pádu Bagdádu tytéž argumenty. Wolfowitz deklaroval, že „v Sýrii musí dojít ke změně režimu“ a Richard Perle řekl novinářům: „Mohli bychom [dalším nepřátelským režimům na Středním východě] poslat krátkou zprávu, trojslovnou zprávu: ,Jste na řadě.‘“ WINEP začátkem dubna uvolnil oznámení, uvádějící, že „Sýrie by neměla přehlížet zprávu, že země pokračující v Saddámově bezohledném, nezodpovědném a vzdorovitém chování by mohly skončit jako on“. Yossi Klein Halevi napsal 15. dubna v Los Angeles Times článek nazvaný „Příště se utáhnou šrouby Sýrii“, zatímco Zev Chafets napsal příštího dne v New York Daily News článek „Terorismu přátelsky nakloněná Sýrie také potřebuje změnu“. Ani Lawrence Kaplan se nenechal zahanbit a 21. dubna napsal v New Republic, že syrský vůdce Assad představuje pro Ameriku vážnou hrozbu.
Kongresman Eliot Engel (Demokrat, New York) představil na Capitol Hill 12. dubna zákon o syrské zodpovědnosti a obnovení libanonské svrchovanosti (Syria Accountability and Lebanese Sovereignty Restoration Act). Ten hrozil Sýrii sankcemi, pokud by se nestáhla z Libanonu, nevzdala se zbraní hromadného ničení a nezastavila podporu terorismu, a rovněž po Sýrii a Libanonu žádal učinění konkrétních kroků k usmíření s Izraelem. Tento zákon byl silně podporován lobby – obzvláště AIPAC – a „sestrojen,“ podle Jewish Telegraph Agency, „některými z nejlepších přátel Izraele v Kongresu.“ Dlouho stál na vedlejší koleji, velkou měrou proto, že pro něj Bushova vláda projevovala jen málo nadšení, ale antisyrský zákon nakonec prošel přesvědčivě (398 ku 4 ve Sněmovně, 89 ku 4 v Senátu) a Bush ho 12. prosince 2003 podepsal.
Bushova vláda však byla v této době v úvahách o zaměření se na Sýrii stále rozdělena. Ačkoliv neokonzervativci horlivě podporovali boj s Damaškem, CIA a ministerstvo zahraničí se stavěli proti. A dokonce i po podpisu nového zákona Bush zdůrazňoval, že by v jeho zavádění postupoval pomalu.
Bushova rozpolcenost je pochopitelná. Za prvé, syrská vláda poskytuje od 11.9. Spojeným státům důležité zpravodajské informace o Al-Kaidě a také Washington varovala před plánovaným teroristickým útokem v Perském zálivu. Sýrie rovněž umožnila přístup vyšetřovatelů CIA k Mohammadovi Zammarovi, údajnému náboráři některých únosců z 11.9. Zaměření se na Assadův režim by tato cenná spojení ohrozilo, čímž by došlo k podkopání širší války proti terorismu.
Za druhé, Sýrie před iráckou válkou neměla s Washingtonem špatné vztahy (např. společně s USA hlasovala pro rezoluci OSN číslo 1441) a nepředstavovala pro Spojené státy žádnou hrozbu. Zahrávání si se Sýrií by mohlo způsobit, že by Spojené státy vypadaly jako rváč s neukojitelnou chutí napadat arabské státy. A konečně, přidání Sýrie na americký seznam států, na něž bude udeřeno, by Damašku dalo silný motiv pro způsobování potíží v Iráku. I kdyby někdo chtěl vyvíjet tlak na Sýrii, musel by logicky nejprve skončit svou práci v Iráku.
Přesto Kongres ve vztahu k Damašku, převážně díky tlaku izraelských představitelů a proizraelských skupin jako AIPAC, trval na utažení šroubů. Kdyby nebyla lobby, nebyl by zákon o syrské zodpovědnosti a americká politika vůči Damašku by byla více ve shodě s americkými národními zájmy.
Zacílení na Irán
Izraelci mají sklon popisovat každou hrozbu tím nejdramatičtějším způsobem, ale Irán je obecně chápán jako jejich nejnebezpečnější nepřítel, protože to je s největší pravděpodobností nepřítel pořizující si jaderné zbraně. Prakticky všichni Izraelci pohlíží na islámské země na Středním východě s jadernými zbraněmi jako na existenční hrozbu. Jak měsíc před iráckou válkou poznamenal izraelský ministr obrany Binyamin Ben-Eliezer: „Irák je problém... Ale měli byste pochopit, pokud se mě ptáte, že nebezpečnější než Irák je dnes Irán.“
Šaron začal Spojené státy veřejně tlačit do konfrontace s Iránem v listopadu 2002 v rozhovoru pro Times. Irán popsal jako „centrum světového terorismu“, usilující o získání jaderných zbraní, a prohlásil, že by silná ruka Bushovy vlády měla dopadnout na Irán „den poté“, kdy zvítězí v Iráku. Ha‘aretz koncem dubna 2003 oznámil, že izraelský velvyslanec ve Washingtonu nyní volá po změně režimu v Iránu. Svržení Saddáma, jak poznamenal, bylo „nedostačující“. Podle jeho slov Amerika „musí dotáhnout věc až do konce. Stále čelíme velkým hrozbám, přicházejícím ze Sýrie a Iránu“.
S vymýšlením vážných důvodů pro změnu režimu v Teheránu nelenili ani neokonzervativci. AEI 6. května spolupodporovala celodenní konferenci o Iránu s proizraelskými organizacemi Nadace pro ochranu demokracie (Foundation for the Defense of Democracies) a Hudson Institute. Všichni řečníci byli silně proizraelští a mnoho z nich volalo po tom, aby Spojené státy nahradily iránský režim demokracií. Prominentní neokonzervativci jako obvykle vymysleli řadu článků s důvody, proč jít po Iránu. Například William Kristol napsal 12. května ve Weekly Standard, že „osvobození Iráku bylo první velkou bitvou o budoucnost Blízkého východu... Ale další velká bitva – doufáme, že ne vojenská – bude o Irán.“
Bushova vláda reagovala na nátlak lobby tím, že pracovala na zastavení iránského jaderného programu přesčas. Ale Washington dosáhl jen malých úspěchů a zdá se, že Irán je rozhodnut jaderný arzenál získat. V důsledku toho lobby za použití všech svých strategií tlak na vládu ještě zesílila. Články nyní upozorňovaly na nebezpečí hrozící ze strany jaderného Iránu, varovaly před ústupky „teroristickému režimu“ a temně narážely na preventivní akce, jež by měly přijít, kdyby selhala diplomacie. Lobby rovněž tlačí na Kongres, aby schválil zákon o podpoře svobody v Iránu (Iran Freedom Support Act), který by rozšířil již existující sankce vůči Iránu. I izraelští představitelé varují, že mohou přistoupit k preventivní akci, kdyby Irán pokračoval ve své jaderné cestě, čímž se částečně snaží udržet pozornost Washingtonu u této záležitosti.
Někdo by mohl namítnout, že Izrael a lobby nemají na americkou politiku vůči Iránu velký vliv, protože Spojené státy mají vlastní důvody, proč Iránu zabránit, aby se stal jadernou velmocí. To je částečně pravda, ale iránské jaderné ambice pro Spojené státy nepředstavují existenciální hrozbu. Když USA mohly žít s jaderným Sovětským svazem, jadernou Čínou, nebo dokonce jadernou Severní Koreou, pak můžou žít i s jaderným Iránem. A proto musí lobby na americké politiky konstantně tlačit, aby šli do konfrontace s Teheránem. Kdyby lobby neexistovala, Irán a Spojené státy by sotva byli spojenci, ale americká politika by byla mnohem umírněnější a preventivní válka by nebyla seriózní možností.
Shrnutí
Nepřekvapuje, že Izrael a jeho američtí podporovatelé chtějí, aby se Spojené státy vypořádávaly s veškerými možnými ohroženími bezpečnosti Izraele. Když je jejich snaha formovat americkou politiku úspěšná, pak jsou nepřátelé Izraele oslabováni nebo svrhováni, Izrael dostává volnou ruku v zacházení s Palestinci a Spojené státy nesou většinu tíhy boje, umírání, oprav a placení.
Ale dokonce ani za situace, kdy se Spojeným státům transformace Blízkého východu nedaří a nachází se v konfliktu se stále více se radikalizujícím arabským a islámským světem, ochrana Izraele ze strany jediné světové supervelmoci stále nekončí. Z pohledu lobby to není zrovna dokonalý výsledek, ale je to samozřejmě lepší, než kdyby se Washington od Izraele vzdaloval, nebo používal své páky k donucení Izraele ke smíření s Palestinci.
ZÁVĚR
Může být síla lobby omezena? Po debaklu v Iráku, zjevné nutnosti vybudovat nový obraz Ameriky v arabském a islámském světě, a po nedávných odhaleních ohledně předávání amerických vládních tajemství od představitelů AIPAC do Izraele by člověk rád předpokládal, že ano. Rovněž by se dalo předpokládat, že Arafatova smrt a zvolení umírněnějšího Abu Mazena bude důvodem, aby Washington důrazně prosazoval mírovou dohodu. Proto, aby se američtí vůdci od lobby distancovali a středněvýchodní politiku více přizpůsobili širším americkým zájmům, prostě existuje spousta důvodů. K pokroku ve snaze dosáhnout širších cílů v boji proti extremizmu a propagovat demokracii na Středním východě by pomohlo především využití americké síly k prosazení spravedlivého míru mezi Izraelem a Palestinci.
Jenže to se v dohledné době nestane. AIPAC a jeho spojenci (včetně křesťanských sionistů) nemají ve světě lobby žádné skutečné protivníky. Oni vědí, že prosadit věc Izraele se dnes stalo těžším, a reagují na to expanzí svých aktivit a členů. Kromě toho jsou američtí politici akutně citliví na příspěvky pro volební kampaně a ostatní formy politického nátlaku, a hlavní média pravděpodobně zůstanou solidární s Izraelem bez ohledu na to, co dělá.
Tato situace je hluboce znepokojující, protože vliv lobby způsobuje potíže na několika frontách. Zvyšuje se nebezpečí terorismu, kterému čelí všechny státy – včetně evropských spojenců Ameriky. Lobby, aby zabránila tlaku amerických vůdců na Izrael, vedoucímu k uzavření míru, také znemožnila ukončení izraelsko-palestinského konfliktu. Takový stav dává extremistům silný náborový nástroj, zvyšuje okruh potenciálních teroristů a stoupenců a přispívá k radikalismu islámu po celém světě.
Kampaň lobby za změnu režimů v Iráku a Sýrii by mohla vést k tomu, že Spojené státy tyto země napadnou, i se všemi potenciálními katastrofickými dopady. My nepotřebujeme další Irák. Nepřátelství lobby vůči těmto zemím Washingtonu přinejmenším ztěžuje snahu získat je proti Al-Kajdě a iráckým povstalcům, kde je jejich pomoc nezbytně potřebná.
Tento problém má také morální rozměr. Kvůli lobby se Spojené státy umožněním expanze na okupovaných územích fakticky staly spoluviníkem zločinů spáchaných vůči Palestincům. Tato situace podkopává snahu Washingtonu podporovat zahraniční demokracie, a když vláda nutí jiné země respektovat lidská práva, vypadá pokrytecky. Stejně pokrytecky se jeví snaha Spojených států omezit šíření jaderných zbraní, zatímco ochotně akceptují jaderný arzenál Izraele, jenž povzbuzuje Irán a další země v usilování o získání podobných kapacit.
Kromě toho je kampaň lobby za umlčení diskuse o Izraeli škodlivá pro demokracii. Umlčování skeptiků vytvářením černých listin a bojkoty – nebo naznačováním, že kritici jsou antisemité – porušuje princip otevřené debaty, na němž demokracie stojí. Neschopnost amerického Kongresu vést skutečnou debatu o těchto zásadních problémech paralyzuje celý proces demokratického rokování. Podporovatelé Izraele by měli za svou věc bojovat s těmi, kdo s nimi nesouhlasí, otevřeně. Snaha o potlačení debaty zastrašováním musí být těmi, kdo věří ve svobodu projevu a v otevřenou diskusi o důležitých veřejných problémech, ostře odsouzena.
A konečně, vliv lobby škodí i Izraeli. Její schopnost přimět Washington k podpoře expanzivní politiky odrazuje Izrael od přijmutí řešení – včetně mírové smlouvy se Sýrií a okamžité a plné realizace mírové smlouvy z Osla – která by ušetřila izraelské životy a snížila počet palestinských extremistů. Odpírání legitimních politických práv Palestincům Izrael jistě neučinilo bezpečnějším, a dlouhodobá kampaň za zabíjení nebo opomíjení generace palestinských vůdců posiluje extremistické skupiny jako Hamás, a snižuje počet palestinských vůdců, kteří by byli jak ochotní přijmout spravedlivou dohodu, tak schopní ji prosadit. Tento kurz zvyšuje nebezpečí, že Izrael jednoho dne získá status vyvrhele, kdysi rezervovaný pro státy apartheidu jako byla Jihoafrická republika. Je ironií, že Izrael by byl pravděpodobně bohatší, kdyby byla lobby slabší a americká politika nestrannější.
Ale je tu paprsek naděje. Ačkoliv lobby zůstává mocnou silou, skrýt negativní dopady jejího vlivu je stále těžší. Silné státy mohou nějakou dobu vést špatnou politiku, ale realita nemůže být ignorována navždy. Proto je nezbytná upřímná diskuse o vlivu lobby a ještě otevřenější debata o amerických zájmech v této zásadní oblasti. Jedním z těchto zájmů je prospěch Izraele, ale není jím jeho pokračující okupace Západního břehu nebo širší agenda v regionu. Otevřená debata určí hranice strategických a morálních důvodů pro jednostrannou americkou podporu a mohla by Spojené státy posunout do pozice, která by byla více v souladu s jejich národními zájmy, stejně jako s dlouhodobými zájmy Izraele.
* Narážka na mezistátní silnici I-495, obklopující Washington, D.C., známou jako Capital Beltway nebo prostě Beltway, tvořící základ fráze „inside the Beltway – uvnitř Beltway“, používané v souvislosti s americkou vládou a její politikou; pozn. překl.
Emad Mekay, „Iraq Was Invaded ,to Protect Israel‘ – US Official“, Asia Times Online, March 31, 2004. Zelikow s Riceovou pracoval také v Radě národní bezpečnosti za prezidenta George H. W. Bushe, a byl spoluautorem její knihy o znovusjednocení Německa. Také byl v roce 2002 jedním z hlavních autorů National Security Strategy (Národní bezpečnostní strategie) druhé Bushovy vlády, která je nejkomplexnější oficiální prezentací takzvané Bushovy doktríny.
Jason Keyser, „Israel Urges U.S. to Attack“, Washington Post, August 16, 2002. Viz. také Aluf Benn, „PM Urging U.S. Not to Delay Strike against Iraq“, Ha‘aretz, August 16, 2002; tentýž autor, „PM Aide: Delay in U.S. Attack Lets Iraq Speed Up Arms Program“, Ha‘aretz, August 16, 2002; Reuven Pedhatzur, „Israel‘s Interest in the War on Saddam“, Ha‘aretz, August 4, 2002; Ze‘ev Schiff, „Into the Rough“, Ha‘aretz, August 16, 2002.
Gideon Alon, „Sharon to Panel: Iraq is Our Biggest Danger“, Ha‘aretz, August 13, 2002. Na tiskové konferenci Bílého domu s prezidentem Bushem Šaron 16. října 2002 řekl: „Rád bych vám, pane prezidente, poděkoval za přátelství a spolupráci. Pokud si pamatuji, když se teď podíváme spoustu let zpátky, myslím, že jsme s žádným prezidentem Spojených států nikdy neměli takové vztahy jako s vámi, a nikdy jsme neměli ve všem takovou spolupráci jako s nynější vládou.“ Pro přepis této tiskové konference viz. „President Bush Welcomes Prime Minister Sharon to White House; Question and Answer Session with the Press“, U.S. Department of State, October 16, 2002. Viz. také Kaiser, „Bush and Sharon Nearly Identical on Mideast Policy“.
Shlomo Brom, „An Intelligence Failure“, Strategic Assessment (Jaffee Center for Strategic Studies, Tel Aviv University), Vol. 6, No. 3 (November 2003), p. 9. Viz. také „Intelligence Assessment: Selections from the Media, 1998-2003“, v ibid., pp. 17-19; Gideon Alon, „Report Slams Assessment of Dangers Posed by Libya, Iraq“, Ha‘aretz, March 28, 2004; Dan Baron, „Israeli Report Blasts Intelligence for Exaggerating the Iraqi Threat“, JTA, March 28, 2004; Greg Myre, „Israeli Report Faults Intelligence on Iraq“, New York Times, March 28, 2004; James Risen, State of War: The Secret History of the CIA and the Bush Administration (New York: Simon & Schuster, 2006), pp. 72-73.
Marc Perelman, „Iraqi Move Puts Israel in Lonely U.S. Corner“, Forward, September 20, 2002. Tento článek začíná: „Překvapivé ,bezpodmínečné‘ přijetí zbrojních inspektorů OSN Saddámem Hussajnem tento týden posadilo Izrael na horkou židli, protože se tak ukázal jako jediný národ aktivně podporující cíl Bushovy vlády, změnit irácký režim.“ Peres byl z postupu OSN v následujících měsících tak frustrován, že ve Francii uprostřed února 2003 bušil kolem sebe zpochybňováním francouzského statusu jako stálého člena Rady bezpečnosti. „Peres Questions France Permanent Status on Security Council“, Ha‘aretz, February 20, 2003. Šaron na návštěvě Moskvy koncem září 2002 řekl prezidentu Putinovi, přednímu bojovníkovi za nové inspekce, že „doba, kdy tito inspektoři mohli být úspěšní, už uplynula“. Herb Keinon, „Sharon to Putin: Too Late for Iraq Arms Inspection“, Jerusalem Post, October 1, 2002.
Ehud Barak, „Taking Apart Iraq‘s Nuclear Threat“, New York Times, September 4, 2002.
Benjamin Netanyahu, „The Case for Toppling Saddam“, Wall Street Journal, September 20, 2002. Zejména Jerusalem Post byl ohledně Iráku jestřábem, s častými články a komentáři otevřeně propagujícími válku, a skoro nikdy nezveřejňující články proti ní. Reprezentativními články jsou „Next Stop Baghdad“, Jerusalem Post, November 15, 2001; „Don‘t Wait for Saddam“, Jerusalem Post, August 18, 2002; „Making the Case for War“, Jerusalem Post, September 9, 2002. Pro reprezentativní komentáře viz. Ron Dermer, „The March to Baghdad“, Jerusalem Post, December 21, 2001; Efraim Inbar, „Ousting Saddam, Instilling Stability“, Jerusalem Post, October 8, 2002; Gerald M. Steinberg, „Imagining the Liberation of Iraq“, Jerusalem Post, November 18, 2001.
Aluf Benn, „Background: Enthusiastic IDF Awaits War in Iraq“, Ha‘aretz, February 17, 2002. Viz. také James Bennet, „Israel Says War on Iraq Would Benefit the Region“, New York Times, February 27, 2003; Chemi Shalev, „Jerusalem Frets As U.S. Battles Iraq War Delays“, Forward, March 7, 2003.
Průzkum veřejného mínění v únoru 2003 ukázal, že 77,5 % izraelských Židů chtělo, aby Spojené státy zaútočily na Irák. Ephraim Yaar and Tamar Hermann, „Peace Index: Most Israelis Support the Attack on Iraq“, Ha‘aretz, March 6, 2003. Pokud jde o Kuvajt, průzkum veřejného mínění v březnu 2003 ukázal, že blížící se válku proti Iráku podporovalo 89,6 % Kuvajťanů. James Morrison, „Kuwaitis Support War“, Washington Times, March 18, 2003.
Gideon Levy, „A Deafening Silence“, Ha‘aretz, October 6, 2002.
Dan Izenberg, „Foreign Ministry Warns Israeli War Talk Fuels US Anti-Semitism“, Jerusalem Post, March 10, 2003, zde objasňuje, že „ministerstvo zahraničí obdrželo od USA zprávu“, žádající Izraelce, aby nechali své stíhačky v klidu, protože „americká média“ zobrazují Izrael jako „snažící se vehnat vládu do války“. Existují důkazy, že i sám Izrael měl obavu, aby na něj ve věci Iráku nebylo pohlíženo jako na určovatele americké politiky. Viz. Benn, „PM Urging U.S. Not to Delay Strike“; Perelman, „Iraq Move Puts Israel in Lonely U.S. Corner“. A konečně, skupina politických konzultantů, známá jako „Izraelský projekt“, oznámila koncem září proizraelským vůdcům ve Spojených státech, aby „mlčeli, zatímco Bushova vláda připravuje potenciální válku s Irákem“. Dana Milbank, „Group Urges Pro-Israel Leaders Silence on Iraq“, Washington Post, November 27, 2002.
Vliv neokonzervativců a jejich spojenců se zřetelně odráží v těchto článcích: viz. Joel Beinin, „Pro-Israel Hawks and the Second Gulf War“, Middle East Report Online, April 6, 2003; Elisabeth Bumiller and Eric Schmitt, „On the Job and at Home, Influential Hawks‘ 30-Year Friendship Evolves“, New York Times, September 11, 2002; Kathleen and William Christison, „A Rose by Another Name: The Bush Administration‘s Dual Loyalties“, CounterPunch, December 13, 2002; Robert Dreyfuss, „The Pentagon Muzzles the CIA“, The American Prospect, December 16, 2002; Michael Elliott and James Carney, „First Stop, Iraq“, Time, March 31, 2003; Seymour Hersh, „The Iraq Hawks“, New Yorker, Vol. 77, issue 41 (December 24-31, 2001), pp. 58-63; Glenn Kessler, „U.S. Decision on Iraq Has Puzzling Past“, Washington Post, January 12, 2003; Joshua M. Marshall, „Bomb Saddam?“ Washington Monthly, June 2002; Dana Milbank, „White House Push for Iraqi Strike Is on Hold“, Washington Post, August 18, 2002; Susan Page, „Showdown with Saddam: The Decision to Act“, USA Today, September 11, 2002; Sam Tanenhaus, „Bush‘s Brain Trust“, Vanity Fair, July 2003. Všimněte si, že všechny tyto články jsou z období před válkou.
Viz. Mortimer B. Zuckerman, „No Time for Equivocation“, U.S. News & World Report, August 26/September 2, 2002; Idem, „Clear and Compelling Proof“, U.S. News & World Report, February 10, 2003; Idem, „The High Price of Waiting“, U.S. News & World Report, March 10, 2003.
„An Unseemly Silence“, Forward, May 7, 2004. Viz. také Gary Rosenblatt, „Hussein Asylum“, Jewish Week, August 23, 2002; Idem, „The Case for War against Saddam“, Jewish Week, December 13, 2002.
Krátce před napadením Iráku americkou armádou vyvolal rozruch kongresman James P. Moran (Demokrat, Virginie), když řekl: „Kdyby tuto válku s Irákem silně nepodporovala židovská komunita, tak bychom do ní nešli.“ Spencer S. Hsu, „Moran Said Jews Are Pushing War“, Washington Post, March 11, 2003. Moran se však nevyjádřil dobře, protože válka neměla mezi židovskou komunitou širokou podporu. Správně měl říct: Kdyby tuto válku s Irákem silně nepodporovali neokonzervativci a vedení izraelské lobby, tak bychom do ní nešli.
Samuel G. Freedman, „Don‘t Blame Jews for This War“, USA Today, April 2, 2003. Viz. také Ori Nir, „Poll Finds Jewish Political Gap“, Forward, February 4, 2005.
Není přehnané říct, že bezprostředně po 11.9. nebyli neokonzervativci jen rozhodnutí, ale přímo posedlí odstraněním Saddáma. Jak řekl v lednu 2003 jeden vyšší státní úředník: „Mám za to, že to u určitých lidí přerostlo v náboženství. Je to skoro víra – že pokud nepodnikneme akci hned, bude to konec naší společnosti.“ Kessler, „U.S. Decision on Iraq Has Puzzling Past.“ Bob Woodward píše v Plan of Attack (New York: Simon and Schuster, 2004), p. 410, že Kenneth Adelman „řekl, že jak šel čas a podpora slábla, až to vypadalo, že by žádná válka být nemusela, byl k smrti ustaraný“. Viz. také ibid., pp. 164-165.
První dopis (26. ledna 1998) byl napsán pod záštitou Project for the New American Century a lze jej nalézt na jeho webu. Druhý dopis (19. února 1998) byl napsán pod záštitou Committee for Peace and Security in the Gulf a lze ho nalézt na webu Iraq Watch. Viz. také dopis z 29. května 1998 předsedovi Sněmovny Newtu Gingrichovi a vůdci senátní většiny Trentu Lottovi, napsaný pod záštitou Project for the New American Century a nacházející se na jeho webu. Neokonzervativci, a to by mělo být zdůrazněno, obhajovali útok na Irák kvůli svržení Saddáma. Viz. „The End of Containment“, Weekly Standard, December 1, 1997, pp. 13-14; Zalmay M. Khalizad and Paul Wolfowitz, „Overthrow Him“, v ibid., pp. 14-15; Frederick W. Kagan, „Not by Air Alone“, v ibid., pp. 15-16.
Viz. Clintonův komentář poté, co v roce 1998 podepsal zákon o osvobození Iráku (Iraq Liberation Act). Statement by the President, White House Press Office, October 31, 1998.
Člověk by si mohl podle publicity a polemiky kolem dvou knih, vydaných v roce 2004 – Against All Enemies: Inside America‘s War on Terror (New York: Free Press, 2004) Richarda Clarkeho a The Price of Loyalty: George W. Bush, the White House, and the Education of Paul O‘Neill Rona Suskinda (New York: Simon and Schuster, 2004) – myslet, že Bush a Cheney byli rozhodnuti napadnou Irák, už když koncem ledna 2001 nastoupili do úřadu. Nicméně tato interpretace je nesprávná. Na svržení Saddáma měli hluboký zájem, stejně jako Bill Clinton a Al Gore. Ale neexistuje žádný veřejně známý důkaz, ukazující, že Bush a Cheney vážně uvažovali o válce v Iráku už před 11.9. Bush ve skutečnosti řekl Bobovi Woodwardovi, že před 11.9. o válce proti Saddámovi neuvažoval. Viz. Plan of Attack, p. 12. Viz. také Nicholas Lehmann, „The Iraq Factor“, New Yorker, Vol. 76, issue 43 (January 22, 2001), pp. 34-48; Eric Schmitt and Steven Lee Meyers, „Bush Administration Warns Iraq on Weapons Programs“, New York Times, January 23, 2001. A Cheney v 90. letech a během kampaně v roce 2002 obhajoval stanovisko do Bagdádu nejít. Viz. Timothy Noah, „Dick Cheney, Dove“, Slate, October 16, 2002; „Calm after Desert Storm“, An Interview with Dick Cheney, Policy Review, No. 65 (Summer 1993). Stručně řečeno, ačkoliv neokonzervativci zastávali v Bushově administrativě důležité posty, před 11.9. nedokázali pro válku s Irákem vytvořit přílišné nadšení. A tak New York Times v březnu 2001 oznamovaly, že si „někteří Republikáni“ stěžují, že se Rumsfeld a Wolfowitz „nechovají podle svých předvolebních slibů o zvýšení úsilí o svržení prezidenta Hussajna.“ Ve stejné době přinesly Washington Times článek s otázkou „stali se z jestřábů holoubci?“ Viz. Jane Perlez, „Capitol Hawks Seek Tougher Line on Iraq“, New York Times, March 7, 2001; „Have Hawks Become Doves?“ Washington Times, March 8, 2001.
Woodward, Plan of Attack, pp. 25-26. Wolfowitz byl v prosazování dobytí Iráku tak neústupný, že mu Cheney musel o pět dní později říct, aby „s agitací za svržení Saddáma přestal“. Stránka „Showdown with Saddam“. Podle jednoho republikánského zákonodárce „pořád opakoval [Irák] jako papoušek. Prezidentovi to už šlo na nervy“. Elliot and Carney, „First Stop, Iraq“. Woodward popisuje Wolfowitze jako „válec, který by se nezastavil“. Plan of Attack, p. 22.
Woodward, Plan of Attack, pp. 1-44.
Ohledně vlivu neokonzervativců na Cheneyho viz. Elliott and Carney, „First Stop, Iraq“; Stránka „Showdown with Saddam“; Michael Hirsh, „Bernard Lewis Revisited“, Washington Monthly, November 2004, pp.13-19; Frederick Kempe, „Lewis‘s ,Liberation‘ Doctrine for Mideast Faces New Tests“, Wall Street Journal, December 13, 2005; Carla Anne Robbins and Jeanne Cummings, „How Bush Decided that Hussein Must Be Ousted from Atop Iraq“, Wall Street Journal, June 14, 2002. O Cheneyho kritické roli v rozhodovacím procesu viz. Glenn Kessler and Peter Slevin, „Cheney is Fulcrum of Foreign Policy“, Washington Post, October 13, 2002; Barbara Slavin and Susan Page, „Cheney Rewrites Roles in Foreign Policy“, USA Today, July 29, 2002.
New York Times krátce po 11.9. oznámily, že „někteří vyšší úředníci administrativy, vedení Paulem D. Wolfowitzem... a I. Lewisem Libbym... usilují o co nejdřívější a nejširší vojenskou kampaň nejen proti síti Usamy bin Ladina v Afghánistánu, ale i proti dalším předpokládaným teroristickým základnám v Iráku a v oblasti Bekka v Libanonu“. Patrick E. Tyler and Elaine Sciolino, „Bush Advisers Split on Scope of Retaliation“, New York Times, September 20, 2001. Viz. také William Safire, „Phony War II“, New York Times, November 28, 2002. Woodward stručně popisuje Libbyho vliv v Plan of Attack (pp. 48-49): „Libby měl tři oficiální funkce. Byl to šéf kanceláře viceprezidenta Cheneyho; viceprezidentův poradce pro národní bezpečnost; a konečně asistent prezidenta Bushe. To byly tři pozice, které jeden člověk naráz pravděpodobně nikdy předtím nezastával. Scooter byl sám centrem moci...“ Viz. také ibid., pp 50-51, 288-292, 300-301, 409-410; Bumiller and Schmitt, „On the Job and at Home“; Karen Kwiatkowski, „The New Pentagon Papers“, Salon.com, March 10, 2004; Patrick E. Tyler and Elaine Sciolino, „Bush Advisers Split on Scope of Retaliation“, New York Times, September 20, 2001. O Libbyho vztahu k Izraeli se ve Forwardu píše: „Představitelé Izraele mají Libbyho rádi. Popsali ho jako důležitý kontakt, který je přístupný, opravdově se zajímá o problémy související s Izraelem a je s jejich věcí velmi solidární.“ Ori Nir, „Libby Played Leading Role on Foreign Policy Decisions“, Forward, November 4, 2005.
Tento dopis byl publikován 1. října 2001 ve Weekly Standard.
Robert Kagan and William Kristol, „The Right War“, Weekly Standard, October 1, 2001; Charles Krauthammer, „Our First Move: Take Out the Taliban“, Washington Post, October 1, 2001. Viz. také „War Aims“, Wall Street Journal, September 20, 2001.
Proizraelské síly obvinily Saddáma ze zodpovědnosti za 11.9., ještě než se vůbec usadil prach z World Trade Center. Viz. Michael Barone, „War by Ultimatum“, U.S. News and World Report, October 1, 2001; Bill Gertz, „Iraq Suspected of Sponsoring Terrorist Attacks“, Washington Times, September 21, 2001; „Drain the Pond of Terror“, Jerusalem Post editorial, September 25, 2001; William Safire, „The Ultimate Enemy“, New York Times, September 24, 2001.
Viz. James Bamford, A Pretext to War (New York: Doubleday, 2004); chaps. 13-14; Woodward, Plan of Attack, pp. 288-292, 297-306. Viz. také ibid., pp. 72, 163, 300-301.
Woodward, Plan of Attack, p. 290.
Viz. Bamford, Pretext to War, pp. 287-291, 307-331; David S. Cloud, „Prewar Intelligence Inquiry Zeroes In On Pentagon“, Wall Street Journal, March 11, 2004; Seymour M. Hersh, „Selective Intelligence“, New Yorker, Vol. 79, issue 11 (May 12, 2003), pp. 44-50; Kwiatkowski, „New Pentagon Papers“; Jim Lobe, „Pentagon Office Home to Neo-Con Network“, Inter Press Service News Agency, August 7, 2003; Greg Miller, „Spy Unit Skirted CIA on Iraq“, Los Angeles Times, March 10, 2004; Paul R. Pillar, „Intelligence, Policy, and the War in Iraq“, Foreign Affairs, Vol. 85, No. 2 (March-April 2006), pp. 15-27; James Risen, „How Pair‘s Finding on Terror Led to Clash on Shaping Intelligence“, New York Times, April 28, 2004; Eric Schmitt and Thom Shanker, „Threats and Responses: A C.I.A. Rival; Pentagon Sets Up Intelligence Unit“; New York Times, October 24, 2002.
Úřad pro zvláštní plánování silně spoléhal na informace Ahmeda Chalabího a dalších iráckých exulantů, a byl úzce spojen s různými izraelskými zdroji. Guardian informoval, že „měl úzké vazby na obdobné, ad hoc zpravodajské síly uvnitř úřadu Ariela Šarona, aby byl obejit Mossad a Bushova vláda o Saddámově Iráku dostávala paničtější zprávy, než jaké připravoval Mossad“. Julian Borger, „The Spies Who Pushed for War“, Guardian, July 17, 2003.
Viz. například Douglas J. Feith, „The Inner Logic of Israel‘s Negotiations: Withdrawal Process, Not Peace Process“, Middle East Quarterly, March 1996. Pro užitečnou debatu o Feithových názorech viz. Jeffrey Goldberg, „A Little Learning: What Douglas Feith Knew and When He Knew It“, New Yorker, Vol. 81, issue 12 (May 9, 2005), pp. 36-41; Jim Lobe, „Losing Feith, or is the Bush Team Shedding Its Sharper Edges?“ The Daily Star, January 31, 2005; James J. Zogby, „A Dangerous Appointment: Profile of Douglas Feith, Undersecretary of Defense under Bush“, Middle East Information Center, April 18, 2001; „Israeli Settlements: Legitimate, Democratically Mandated, Vital to Israel‘s Security and, Therefore, in U.S. Interest“, The Center for Security Policy, Transition Brief No. 96-T 130, December 17, 1996. Všimněte si titulku posledně jmenovaného článku, zveřejněného lobbystickou organizací, tvrdícího, že co je v zájmu Izraele, je proto i americkým národním zájmem. V „Losing Feith“ Lobe píše: „V roce 2003, když Feith, který při ,setkání šéfů‘ na Středním východě zastupoval Rumsfelda, uzavřel své poznámky, učiněné jménem Pentagonu, podle washingtonského vnitřního buletinu, The Nelson Report, [poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza] Riceová řekla: ,Díky, Dougu, ale až budeme chtít znát názor Izraele, pozveme si velvyslance‘“.
Studie „Clean Break“ byla připravena pro Institute for Advanced Strategic and Political Studies (Institut strategického rozvoje a politických studií) v Jeruzalému a vydána v červnu 1996. Zprávu lze najít na webu Institutu.
Akiva Eldar, „Perles of Wisdom for the Feithful“, Ha‘aretz, October 1, 2002.
„Rally Unites Anguished Factions under Flag of ,Stand with Israel‘“, Forward, April 19, 2002; „Forward 50“, Forward, November 15, 2002.
John McCaslin, „Israeli-Trained Cops“, Washington Times, November 5, 2002; Bret Stephens, „Man of the Year“, Jerusalem Post (Rosh Hashana Supplement), September 26, 2003; Janine Zacharia, „Invasive Treatment“, v ibid. Dalšími užitečnými články o Wolfowitzovi jsou Michael Dobbs, „For Wolfowitz, A Vision May Be Realized“, Washington Post, April 7, 2003; James Fallows, „The Unilateralist“, Atlantic Monthly, March 2002, pp. 26-29; Bill Keller, „The Sunshine Warrior“, New York Times Magazine, September 22, 2002; „Paul Wolfowitz, Velociraptor“, Economist, February 9-15, 2002.
Podle Feithova dřívějšího právnického partnera, L. Marca Zella, Chalabí také slíbil znovuobnovení ropovodu, který kdysi vedl z iráckého Mosulu do izraelské Haify. Viz. John Dizard, „How Ahmed Chalabi Conned the Neocons“, Salon.com, May 4, 2004. Uprostřed června 2003 Benjamin Netanjahu oznámil: „Nebude to dlouho trvat a uvidíte téct iráckou ropu do Haify.“ Reuters, „Netanyahu Says Iraq-Israel Oil Line Not Pipe-Dream“, Ha‘aretz, June 20, 2003. Samozřejmě se to nestalo a není pravděpodobné, že by se to v dohledné budoucnosti stát mělo.
Matthew E. Berger, „New Chances to Build Israel-Iraq Ties“, Jewish Journal, April 28, 2003. Viz. také Bamford, Pretext to War, p. 293; Ed Blanche, „Securing Iraqi Oil for Israel: The Plot Thickens“, Lebanonwire.com, April 25, 2003. Nathan Guttman uvádí, že „americká židovská komunita a irácká opozice“ se léta „snažily skrývat“ spojení mezi sebou. „Mutual Wariness: AIPAC and the Iraqi Opposition“, Ha‘aretz, April 8, 2003.
Nir, „FBI Probe“. Bill Keller, současný zodpovědný redaktor New York Times, v předvečer války napsal: „Myšlenka, že je to válka kvůli Izraeli, je neodbytná a rozšířenější, než si myslíte.“ Keller, „Is It Good for the Jews?“ New York Times, March 8, 2003.
V článku napsaném uprostřed roku 2004 se Hollings ptá, proč Bushova vláda napadla Irák, když pro Spojené státy nepředstavoval žádnou přímou hrozbu. „Odpověď,“ jak říká, „každý zná. Protože chceme chránit našeho přítele, Izrael“. Senator Ernest F. Hollings, „Bush‘s Failed Mideast Policy Is Creating More Terrorism“, Charleston Post and Courier, May 6, 2004; „Sen. Hollings Floor Statement“. Nepřakvapuje, že Hollings byl nazván antisemitou, což zuřivě odmítl. Matthew E. Berger, „Not So Gentle Rhetoric from the Gentleman from South Carolina“, JTA, May 23, 2004; „Sen. Hollings Floor Statement“; „Senator Lautenberg‘s Floor Statement in Support of Senator Hollings“, June 3, 2004, jehož kopii lze najít na Hollingsově webu. Ohledně Morana viz. poznámka 153. To, že hlavními iniciátory ve Spojených státech, stojícími za iráckou válkou, byly proizraelské síly, buď řekly nebo jasně naznačily veřejné osobnosti jako Patrick Buchanan, Maureen Dowd, Georgie Anne Geyer, Gary Hart, Chris Matthews a generál Anthony Zinni. Viz. Aluf Benn, „Scapegoat for Israel“, Ha‘aretz, May 13, 2004; Matthew Berger, „Will Some Jews‘ Backing for War in Iraq Have Repercussions for All?“ JTA, June 10, 2004; Patrick J. Buchanan, „Whose War?“ American Conservative, March 24, 2003; Ami Eden, „Israel‘s Role: The ,Elephant‘ They‘re Talking About“, Forward, February 28, 2003; „The Ground Shifts“, Forward, May 28, 2004; Nathan Guttman, „Prominent U.S. Jews, Israel Blamed for Start of Iraq War“, Ha‘aretz, May 31, 2004; Lawrence F. Kaplan, „Toxic Talk on War“, Washington Post, February 18, 2003; E.J. Kessler, „Gary Hart Says ,Dual Loyalty‘ Barb Was Not Aimed at Jews,” Forward, February 21, 2003; Ori Nir and Ami Eden, „Ex-Mideast Envoy Zinni Charges Neocons Pushed Iraq War to Benefit Israel“, Forward, May 28, 2004.
Michael Kinsley, „What Bush Isn‘t Saying about Iraq“, Slate, October 24, 2002. Viz. také totéž, „J’Accuse“.
Robert S. Greenberger and Karby Leggett, „President‘s Dream: Changing Not Just Regime but a Region: A Pro-U.S., Democratic Area is a Goal that Has Israeli and Neo Conservative Roots“, Wall Street Journal, March 21, 2003. Viz. také George Packer, „Dreaming of Democracy“, New York Times Magazine, March 2, 2003. Ačkoliv ne všichni neokonzervativci jsou Židé, většina zakladatelů neokonzervativismu byli Židé, a prakticky všichni neokonzervativci jsou silní podporovatelé Izraele. Gal Beckerman napsal: „Pokud v Americe existuje nějaké intelektuální hnutí, o němž lze říct, že ho vymysleli Židé, pak je to neokonzervativismus.“ Viz. „The Neoconservative Persuasion“, Forward, January 6, 2006.
Viz. například Rebuilding America‘s Defenses: Strategy, Forces and Resources for a New Century, A Report for the New American Century, September 2000, p. 14.
Martin Indyk, „The Clinton Administration‘s Approach to the Middle East“, projev na Soref Symposium, Washington Institute for Near East Policy, May 18, 1993. Viz. také Anthony Lake, „Confronting Backlash States“, Foreign Affairs, Vol. 73. No. 2 (March/April 1994), pp. 45-53.
Barbara Conry, „America‘s Misguided Policy of Dual Containment in the Persian Gulf“, Foreign Policy Briefing No. 33, CATO Institute, November 10, 1994; Gregory F. Gause III, „The Illogic of Dual Containment“, Foreign Affairs, Vol. 73. No. 2 (March/April 1994), pp. 56-66; Zbigniew Brzezinski and Brent Scowcroft, Differentiated Containment: U.S. Policy Toward Iran and Iraq, Report of an Independent Study Group on Gulf Stability and Security, Council on Foreign Relations, New York, 1997.
Brzezinski and Scowcroft, Differentiated Containment, p. 6.
Brzezinski and Scowcroft, Differentiated Containment, p. 130.
Například Jerusalem Post v úvodníku (9. září 2002) poznamenal, že „podle odborníka na Střední východ Bernarda Lewise by za post-Saddámovského Iráku bylo mnohem pravděpodobnější usmíření s Izraelem, oslabení arabského radikalismu a možná i katalyzace revolučních sil v dnešním Iránu“. Michael Ledeen napsal 6. srpna 2002 v podobném duchu do National Review Online („Scowcroft Strikes Out“), že „pokud existuje nějaká oblast, která by si bohatě zasloužila být přetavena v kotli (cauldronized), je to dnešní Střední východ. Pokud povedeme válku efektivně, svrhneme teroristické režimy v Iráku, Iránu a Sýrii, a buď svrhneme saudskou monarchii, nebo ji přinutíme přestat s její nepřetržitou globální indoktrinací mladých teroristů“. 19. srpna napsal Joshua Muravchik v New York Times („Democracy‘s Quiet Victory“), že „přeměna režimů v Teheránu a Bagdádu v demokracii rozpoutá napříč islámským světem tsunami“. Viz. také Marina Ottaway et al., „Democratic Mirage in the Middle East“, Policy Brief #20 (Washington, D.C: Carnegie Endowment for International Peace, October 2002).
Charles Krauthammer, „Peace through Democracy“, Washington Post, June 28, 2002.
Benn, „Background“. Viz. také zprávu New York Times o Halevyho projevu, předneseném v únoru 2003 v Mnichově, kde řekl: „Rázové vlny, vycházející z post-Saddámovského Iráku, by mohly mít velký dopad v Teheránu, Damašku a Ramalláhu.“ Článek v Times pokračoval tvrzením, že Izrael „doufá, že jakmile bude Saddám odstraněn, domino se dá do pohybu. Podle této naděje... by umírnění a reformátoři v celé oblasti byli povzbuzeni, aby znova tlačili na své vlády, včetně palestinské vlády Jásira Arafata.“ Bennet, „Israel Says War on Iraq Would Benefit the Region“. Tímto tématem se začátkem března 2003 zabýval i článek ve Forwardu, podle něhož „nejvyšší politické, armádní a ekonomické kádry Izraele začaly pohlížet na hrozící válku jako na virtuální deus ex machina, který obrátí politické a ekonomické tabulky a vytáhne Izrael z bažiny, v níž se teď nachází.“ Shalev, „Jerusalem Frets“. A konečně, tento způsob myšlení byl zjevný v článku bývalého premiéra Ehuda Baraka ze 4. září 2002 v New York Times. Barak tvrdil, že „skoncování s režimem Saddáma Hussajna změní geopolitickou orientaci arabského světa“. Tvrdil, že „arabský svět bez Saddáma Hussajna by mnoha [vůdcům, kteří se právě dostávají k moci] této generace umožnil zahájit postupnou demokratizaci, jíž se už těší některé státy v Perském zálivu jako Jordánsko.“ Barak rovněž zmínil, že odstranění Saddáma by „otevřelo prostor pro posun v izraelsko-palestinském konfliktu“.
Viz. Seymour M. Hersh, „The Syrian Bet“, New Yorker, Vol. 79, issue 20 (July 28, 2003), pp. 32-36; Molly Moore, „Sharon Asks U.S. to Pressure Syria on Militants“, Washington Post, April 17, 2003; Ori Nir, „Jerusalem Urges Bush: Next Target Hezbollah“, Forward, April 11, 2003; tentýž autor, „Sharon Aide Makes the Case for U.S. Action against Syria“, Forward, April 18, 2003; Marc Perelman, „Behind Warnings to Damascus: Reassessment of Younger Assad“, Forward, April 18, 2004; Daniel Sobelman and Nathan Guttman, „PM Urges U.S. to Keep Heat on Syria, Calls Assad ,Dangerous‘“, Ha‘aretz, April 15, 2003.
Moore, „Sharon Asks U.S.“
Nir, „Sharon Aide“. Viz. také Karen DeYoung, „U.S. Toughens Warnings to Syria on Iraq, Other Issues“, Washington Post, April 15, 2003.
Nir, „Sharon Aide“. Viz. také Perelman, „Behind Warnings“. Ve své snaze démonizovat Sýrii a štvát Spojené státy do útoku Izraelci tvrdili, že Damašek byl základnou vysoce postavených představitelů Saddámova režimu, a co hůř, že ukrýval irácké zbraně hromadného ničení. Perelman, „Behind Warnings“; Laurie Copans, „Israeli Military Boss Claims Iraq Had Chemical Weapons“, tisková zpráva Associated Press, April 26, 2004; Ira Stoll, „Saddam‘s WMD Moved to Syria, An Israeli Says“, New York Sun, December 15, 2005; Idem, „Iraq‘s WMD Secreted in Syria, Sada Says“, New York Sun, January 26, 2006. V srpnu 2003, kdy byl s autem plným výbušnin podniknut sebevražedný útok na budovu OSN v Bagdádu, způsobil izraelský velvyslanec diplomatickou třenici, když z poskytnutí náklaďáku obvinil Sýrii, čímž naznačil částečnou odpovědnost Sýrie za útok. Michael Casey, „Israeli Ambassador Believes Truck Used in U.N. Bombing Came from Syria“, tisková zpráva Associated Press, August 21, 2003; „Israeli Envoy Links Syria to UN Blast, Stirs Flap“, tisková zpráva Reuters, August 21, 2003. Itmar Rabinowich, bývalý izraelský velvyslanec ve Spojených státech, řekl Seymourovi Hershovi, že „by rád věděl... zda Syřané měli, díky kvalitě svých zdrojů, předběžné informace o spiknutí z 11.9. – a nevarovali Spojené státy. Hersh, „The Syrian Bet“. Důkazů na podporu těchto obvinění bylo málo, ale ochota Izraelců je vytvářet ukazuje, jak horlivě se snažili zaplést Spojené státy do konfliktu s dalším arabským režimem.
Lobby se na Sýrii zaměřila už před 11.9. Ve skutečnosti byla hlavním cílem studie „Clean Break“, kterou pro Netanjahua v roce 1996 napsali Feith, Perle a Wurmser, Sýrie, ne Irák. A Daniel Pipes a Ziad Abdelnour, šéfové U.S. Committee for a Free Lebanon (Americký výbor pro svobodný Libanon – USCFL), byli v roce 2000 spoluautory zprávy, požadující po Spojených státech použití vojenské hrozby k donucení syrské armády ke stažení z Libanonu, zlikvidování zbraní hromadného ničení, které by mohla mít, a zastavení podpory terorismu. („Ending Syria‘s Occupation of Lebanon: The U.S. Role“, Report of the Middle East Study Group, Middle East Forum, May 2000.) UCSFL je blízkým příbuzným lobby a mezi jeho „oficiálními hlavními podporovateli“ je řada neokonzervativců (Abrams, Feith, Ledeen, Perle a Wurmser). Jordan Green, „Neocons Dream of Lebanon“, ZNet, July 23, 2003; David R. Sands, „Hawks Recycle Arguments for Iraq War against Syria“, Washington Times, April 16, 2003. Ti všichni, kromě Ledeena, zmíněnou zprávu v roce 2000 podepsali, stejně jako proizraelský kongresman Eliot Engel (Demokrat, New York), a další hlavní podporovatelé UCSFL.
Nathan Guttman, „Some Senior U.S. Figures Say Syria Has Crossed the Red Line“, Ha‘aretz, April 14, 2004; Michael Flynn, „The War Hawks: The Right Flexes Muscle with New U.S. Agenda“, Chicago Tribune, April 13, 2003. Kromě Perleho a Wolfowitze tlačil uvnitř vlády USA na změnu režimu v Sýrii John Bolton. Ten řekl měsíc před válkou v Iráku izraelským vůdcům, že se Bushova vláda bude zabývat Sýrií, stejně jako Iránem a Severní Koreou, hned po odstranění Saddáma. Flynn, „The Right Flexes Muscle“. Ve snaze dosáhnout tohoto cíle se Bolton údajně připravoval říct uprostřed července v Kongresu, že syrské programy zbraní hromadného ničení dosáhly bodu, kdy představují vážnou hrozbu pro stabilitu na Blízkém východě a k zásahu musí dojít raději dřív než později. Jenže CIA a ostatní vládní agentury namítly, že Boltonova analýza syrskou hrozbu velice zveličila. V důsledku toho tehdy vláda Boltonovi vydání tohoto materiálu nedovolila. Douglas Jehl, „New Warning Was Put Off on Weapons Syria Plans,“ New York Times, July 18, 2003; Marc Perelman, „State Department Hawk under Fire in Intelligence Flap over Syria“, Forward, July 25, 2003; Warren P. Strobel and Jonathan S. Landay, „Intelligence Data on Syria Now Disputed“, Philadelphia Inquirer, July 17, 2003. Jenže Bolton se nenechal odbýt na dlouho. V září 2003 se objevil před Kongresem a popsal Sýrii jako rostoucí hrozbu pro americké zájmy na Středním východě. Nathan Guttman, „US: Syria Supporting Terror, Developing Weapons of Mass Destruction“, Ha‘aretz, September 16, 2003.
Citováno v Robin Wright, „U.S. Insists Syria Alter Its Course“, Los Angeles Times, April 14, 2003. Viz. také Martin Indyk‘s and Dennis Ross‘s tough-minded rhetoric about Syria in Hersh, „The Syrian Bet“.
Lawrence F. Kaplan, „White Lie“, New Republic, April 21& 28, 2003. Viz. také William Kristol and Lawrence F. Kaplan, The War over Iraq: Saddam‘s Tyranny and America‘s Mission (New York: Encounter Books, 2003).
DeYoung, „U.S. Toughens Stance“. V Ha‘aretz 19. srpna 2003 vyšel článek („NY Congressman Says Will Push Bill to Pressure Syria“), oznamující, že Engel měl se Šaronem 90 minutovou schůzku v jeho jeruzalémské kanceláři, a izraelský vůdce podpořil Engelovu snahu protlačit zákon o zodpovědnosti Sýrie (Syria Accountability Act). Ohledně tohoto specifického zákona viz. Zvi Bar‘el, „Deciphering the Syrians, Ha‘aretz, July 9, 2003; „The Return of the Syria Accountability Act“, NewsMax.com, April 19, 2003; Claude Salhani, „The Syria Accountability Act: Taking the Wrong Road to Damascus“, Policy Analysis, No. 512, CATO Institute, March 18, 2004. Nepřakvapuje, že krátce poté, co Engel tento zákon znova předložil, vyzval Richard Perle Kongres, aby ho schválil. „Hawks Recycle Arguments“.
Ron Kampeas, „Bush, Once Reluctant on Sanctions, Prepares to Take a Tough Line with Syria“, JTA, March 16, 2004.
Salhani, „The Syria Accountability Act“, p. 5.
Julian Borger, „Bush Vetoes Syria War Plan“, Guardian, April 15, 2003; Kampeas, „Bush, Once Reluctant“.
Viz. Hersh, „The Syrian Bet“. Ohledně článků, pojednávajících o výhodách, vyplývajících pro Spojené státy ze spolupráce se Sýrií, viz. Spencer Ackerman, „Rough Trade“, New Repulic, January 13, 2003; Susan Taylor Martin, „Experts Disagree on Dangers of Syria“, St. Petersburg Times, November 3, 2002; Salhani, „The Syria Accountability Act“; Stephen Zunes, „Bush Has Clear Run at Syria“, Asia Times Online, March 2, 2005.
Ve Forwardu se po pádu Bagdádu objevily dva články, popisující hnací síly stojící za novou politikou USA vůči Sýrii. Autor jednoho článku uprostřed dubna poznamenal: „Náhlá hektičnost amerických varování Sýrii v nedávných dnech ukazuje, že se Washington pustil do toho, co Izrael a jeho podporovatelé prosazovali už řadu měsíců: do naprostého přehodnocení postoje vůči syrskému vládci Bašáru Assadovi.“ Perelman, „Behind Warnings“. A další autor uprostřed července poznamenal: „Během několika posledních měsíců vrcholní izraelští představitelé varovali své americké protějšky a veřejnost před Assadovou nespolehlivostí. Američtí představitelé ve svých postojích zareagovali jako ozvěna a tisk spekuloval o možném americkám vojenském zásahu v Sýrii.“ Marc Perelman, „Syria Makes Overture over Negotiations“, Forward, July 11, 2003.
Citováno v Alan Sipress, „Israel Emphasizes Iranian Threat“, Washington Post, February 7, 2002. Tento článek, napsaný, když Šaron přijel do Washingtonu, objasňuje, že Tel Aviv „zdvojnásobil svou snahu varovat Bushovu vládu, že Irán představuje větší hrozbu než irácký režim Saddáma Hussajna“. Viz. také Seymour Hersh, „The Iran Game“, New Yorker, Vol. 77, issue 38 (December 3, 2001), pp. 42-49; Peter Hirschberg, „Background/Peres Raises Iranian Threat“, Ha‘aretz, February 5, 2002; David Hirst, „Israel Thrusts Iran in Line of US Fire“, Guardian, February 2, 2002; „Israel Once Again Sees Iran as A Cause for Concern“, Ha‘aretz, May 7, 2001.
Stephen Farrell, Robert Thomson, and Danielle Haas, „Attack Iran the Day Iraq War Ends, Demands Israel“, The Times (London), September 5, 2002; Stephen Farrell and Robert Thomson, „The Times Interview with Ariel Sharon“, v ibid.
„Ambassador to U.S. Calls for ,Regime Change‘ in Iran, Syria“, Ha‘aretz, April 28, 2003. O deset dní později přinesly New York Times zprávu, že ve Washingtonu narůstá znepokojení nad jadernými ambicemi Iránu, a že „od Izraelců přichází mnoho podnětů, abychom to brali vážně“. Steven R. Weisman, „New U.S. Concerns on Iran‘s Pursuit of Nuclear Arms“, New York Times, May 8, 2003. Šimon Peres pak 25. června napsal článek do Wall Street Journal, nazvaný „Musíme se spojit, abychom předešli Jaderného Ajatoláha“. Jeho popis iránské hrozby zněl přesně stejně jako jeho dřívější popis hrozby Saddáma, dokonce včetně slavnostního odkazu na lekci appeasementu (politiky ústupků) ze 30. let. Iránu, jak zdůrazňoval, musí být jednoznačně řečeno, že Spojené státy a Izrael nebudou jeho jaderný program tolerovat.
Koncem května 2003 Inter Press Service oznámil, že „snaha neokonzervativců zaměřit americkou pozornost na ,změnu režimu‘ v Iránu je od začátku května mnohem intenzivnější a už přináší ovoce“. Jim Lobe, „U.S. Neo-Cons Move Quickly on Iran“, Inter Press Service, May 28, 2003. Forward začátkem června napsal, že „neokonzervativci uvnitř i vně vlády vyvíjí aktivní úsilí pro podporu změny režimu v Teheránu. V posledních týdnech se vynořily zprávy o možných utajených akcích“. Marc Perelman, „Pentagon Team on Iran Comes under Fire“, Forward, June 6, 2003. Viz. také „White House Is Aiming to Raise Iranian Nukes at U.N. Security Council“, Forward, May 9, 2003; a „New Front Sets Sights on Toppling Iran Regime“, Forward, May 16, 2003. A konečně, lobby má úzký vztah s Rezou Pahlavím, synem posledního iránského šáha. Ten měl mít, podle svých prohlášení, dokonce schůzky s Netanjahuem a Šaronem. Tento vztah je podobný vztahu lobby s Ahmedem Chalabím. Proizraelské síly podporují Pahlavího a on je na oplátku ujišťuje, že pokud se dostane v Iránu k moci, bude mít dobré vztahy s Izraelem. Connie Bruck, „Exiles: How Iran‘s Expatriates Are Gaming the Nuclear Threat“, New Yorker, Vol. 82, issue 2 (March 6, 2006), pp. 48- 63; Perelman, „New Front“.
Leták, propagující konferenci nazvanou „The Future of Iran: Mullahcracy, Democracy and the War on Terror“ (Budoucnost Iránu: mulláhokracie, demokracie a válka proti terorismu), lze najít na mnoha místech na webu. Viz. také Green, „Neocons Dream of Lebanon“; Lobe, „U.S. Neo-Cons Move Quickly“.
William Kristol, „The End of the Beginning“, Weekly Standard, February 12, 2003. Další články měli Daniel Pipes a Patrick Clawson, kteří spolu 20. května napsali článek pro Jerusalem Post, nazvaný „Zvýšit tlak na Irán“. V něm volali po podpoře Bushovy vlády pro Mudžahedín-e-Khalq, teroristickou organizaci založenou v Iráku, která usilovala o svržení ajatoláha v Iránu. Lawrence Kaplan tvrdil 9. června v New Republic („Iranamok“), že Spojené státy musí tvrdě zasáhnout do iránského jaderného programu, který, jak se obává, je mnohem dál, než si většina amerických politiků myslí. Michael Ledeen, jeden z hlavních jestřábů ohledně Iránu, napsal 4. dubna v National Review Online („The Others“): „Už není čas na diplomatická ,řešení‘. Budeme se muset vypořádat s vůdci terorismu, tady a teď. Irán nám nabízí přinejmenším možnost památného vítězství, protože iránský lid režim otevřeně nenávidí a bude proti němu nadšeně bojovat, jen když ho Spojené státy v jeho boji podpoří.“
Pro důkazy o zvýšené snaze lobby dotlačit Bushovu vládu k tomu, aby se zabývala iránským jaderným problémem, viz. Stewart Ain, „Israel Urging U.S. to Stop Iran Nukes“, Jewish Week, October 7, 2005; Efraim Inbar, „The Imperatives to Use Force against Iranian Nuclearization“, BESA Center [Bar-Ilan University, Israel] Perspectives, Number 12, December 1, 2005; Martin S. Indyk, „Iran‘s Bluster Isn‘t A Bluff“, Los Angeles Times, November 1, 2005; Ron Kampeas, „With Time Short on Iran Nukes, AIPAC Criticizes Bush Approach“, JTA, December 2, 2005; Charles Krauthammer, „In Iran, Arming for Armageddon“, Washington Post, December 16, 2005; Dafna Linzer, „Pro-Israel Group Criticizes White House Policy on Iran“, Washington Post, December 25, 2005; Ori Nir, „New Sanction Bill Loses Momentum as Administration Presses Diplomacy“, Forward, June 10, 2005; tentýž autor „Jewish Groups Push for Iran Sanctions“, Forward, September 23, 2005; tentýž autor, „Israeli Aides Warn U.S. Not to Drop Ball on Iran“, Forward, December 9, 2005; Michael Rubin et al., „War Footing: 10 Steps America Must Take to Prevail in the War for the Free World“, American Enterprise Institute, November 30, 2005; Rowan Scarborough, „Israel Pushes U.S. on Iran Nuke Solution“, Washington Times, February 21, 2005.
Někteří neokonzervativci tento výsledek dokonce vítají. Například Robert Kagan a William Kristol po 11.9. napsali, že „Afghánistán se ukáže jako pouhá zahajovací bitva... Tato válka neskončí v Afghánistánu. Rozšíří se a pohltí několik zemí v konfliktech různé intenzity. Je docela dobře možné, že si vyžádá nasazení americké vojenské síly na několika místech současně. Chystá se něco podobného střetu civilizací, o kterém všichni doufali, že se mu vyhneme.“ „The Gathering Storm“, Weekly Standard, October 29, 2002. Viz. také Eliot A. Cohen, „World War IV“, Wall Street Journal, November 20, 2001; Phil McCombs, „The Fire This Time“, Washington Post, April 13, 2003; Norman Podhoretz, „How to Win World War IV“, Commentary, February 2002; tentýž autor, „World War IV: How It Started, What It Means, and Why We Have to Win“, Commentary, September 2004; Brian Whitaker, „Playing Skittles with Saddam“, Guardian, September 3, 2002.
Ron Kampeas, „After Restructuring, AIPAC Plans to Focus on Wider Range of Issues“, JTA, September 26, 2005.
Pokračovanie:
Loby I.
Loby II.
|
