Studie podle deníku Moše Šareta a dalších dokumentů.
S předmluvou Noama Chomského.

Israel’s sacred terrorism
© 1980, 1982, 1986 by the Association of Arab-American University Graduates, Inc.
Third Edition 1986

Translation © Erik Sedláček, 2008

O autorce
Livia Rokachová, italská spisovatelka a novinářka palestinského původu, je autorkou Ne do zlatého ghetta (No to a Golden Ghetto), Vietnam: Proti genocidě (Vietnam: Against Genocide), Otevřené rány (The Open Wounds) a Důkazy (The Proofs). Do své smrti v dubnu 1984 byla členkou v Amsterodamu sídlícího Transnational Institute, pobočky Institute for Policy Studies ve Washingtonu a přispěvatelkou do několika mezinárodních publikací, včetně Al-Fajar.

Všem palestinským obětem bezbožného izraelského terorismu,
jehož oběti, utrpení a pokračující boj se ukáží být bolestí, z níž bude znovuzrozena Palestina

Předmluva

Historie, obzvláště nedávná historie, je široké veřejnosti předkládána v rámci systému založeného na jistých fundamentálních dogmatech. V případě totalitních společností je to natolik jasné, že není třeba komentáře. Tato situace je však mnohem spletitější ve společnostech, které postrádají hrubší formy represí a ideologické kontroly. Například Spojené státy jsou určitě ohledně svobody bádání a vyjadřování jednou z nejméně represivních společností v minulé nebo současné historii. Přesto se analýzy rozhodujících historických událostí jen zřídka dostanou k širokému publiku, pokud se nepřizpůsobí určitým dogmatům víry.

„Spojené státy vždy vyráží s dobrými úmysly.“ S tímto rituálním zaříkadlem liberální kritik amerického intervencionismu vstupuje do oblasti dovolené debaty, do oblasti myslitelných myšlenek (v tomto případě William Pfaff, „Penalty of Interventionism“, International Herald Tribune, únor 1979). K akceptování dogmatu se člověk, který je neschopný tolerovat větší než omezený stupeň vnitřního rozporu, musí pečlivě vyhýbat dokumentárnímu záznamu, který je ve svobodné společnosti rozsáhlý – například záznam vysokoúrovňového plánování ukazující se v dokumentech Pentagonu, obzvláště záznam o raných letech americké angažovanosti ve 40. a začátkem 50. let, kdy byly vyvinuty a formulovány základní rysy strategie. V rámci vědeckých profesí a mediální inteligence lze obecně počítat s blízkými postoji; ty budou odmítat kritické analýzy dogmatické víry, ořezávat historický a dokumentární záznam tak, aby tato dogmata byla ochráněna před zkoumáním, a prezentovat tu verzi historie, která je bezpečně oproštěna od institucionální kritiky nebo analýzy. Příležitostné odchylky od ortodoxie mají jen malý význam, dokud jsou omezeny na úzké kruhy, které lze ignorovat nebo odmítnout jako „nezodpovědné“, „naivní“ či „neschopné pochopit komplexnost historie“ nebo jinak označit důvěrně známými nálepkami za nevhodné.

Ačkoliv vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem nejsou prosty konfliktů, není pochyb, že zde existuje, jak se často říká, „zvláštní vztah“. To je zřejmé na materiální úrovni, měřeno přílivem kapitálu a vyzbrojováním, nebo měřeno diplomatickou podporou, nebo společným postupem, jako když Izrael bránil klíčové americké zájmy na Středním východu za krize v roce 1970 zahrnující Jordánsko, Sýrii a Palestince. Tento zvláštní vztah se odráží i na ideologické úrovni. Opět, až na vzácné výjimky, musí člověk před vstupem do diskusní arény přijmout určitá dogmata víry, alespoň před značnou částí veřejnosti.

Základní doktrínou je to, že Izrael je nešťastná oběť – terorismu, vojenských útoků, neúprosné a iracionální nenávisti. Není nic neobvyklého, když dobře informovaní američtí političtí analytici píší, že Izrael byl svými sousedy napaden čtyřikrát, dokonce včetně roku 1956. Izrael je občas peskován za své reakce na teroristické útoky, reakce, které jsou považovány za špatné, ačkoliv pochopitelné. Názor, že by Izrael možná mohl mít značnou roli v iniciaci a zvěčnění násilí a konfliktu je všeobecně vyjadřován jen daleko od mainstreamu. V diskusi o pozadí války v roce 1956 Nadav Safran z Harvardské univerzity, v práci, která je férovější než většina jiných, vysvětluje, že Násir „se zdál směřovat k mobilizaci egyptských vojenských prostředků a vedení arabských zemí k útoku na Izrael“. Izraelský útok na Gazu v únoru 1955 byl „odplatou“ za pověšení izraelských sabotérů v Egyptě – jak Safran tvrdí, stalo se teprve o šest let později známým, že to byli skutečně izraelští agenti. Bezprostřední pozadí konfliktu je popisováno jako teroristické nájezdy fedajínů a izraelské odvety. Teror organizovaný egyptskou zpravodajskou službou „významně přispěl k izraelskému rozhodnutí vstoupit roku 1956 do války a byl to hlavní důvod jeho odmítnutí vyklidit pásmo Gazy“ (Israel – The Embattled Ally, Cambridge: Harvard University Press, 1978).
K zastávání dogmat, jako je toto, nebo analýz údajných faktů, jež jsou jim přizpůsobeny, je nezbytné se úzkostlivě vyhýbat klíčové dokumentaci. Safran ve své 600 stránkové studii nepoužívá žádné významnější zdroje jako deníky, které zde Livia Rokachová zkoumá, relevantní části zveřejněné roku 1974, nebo ukořistěné egyptské dokumenty, zveřejněné roku 1975 v Izraeli, případně další zdroje, které tyto analýzy podkopávají (viz poznámky 19 a 20). Tradiční vědecká literatura a noviny obecně vykreslují pravdu stejně.

Deník Moše Šareta, jemuž Livia Rokachová tuto monografii věnovala, nepochybně představuje významný dokumentární zdroj. Tento deník zůstává mimo „oficiální historii“ – tu verzi historie, která zasahuje větší než malé publikum lidí nespokojujících se s konvenčním dogmatem. A je oprávněné předpokládat, že to tak ve Spojených státech zůstane, dokud bude přetrvávat „zvláštní vztah“. Kdyby byl Izrael na druhou stranu spojencem, řekněme, Sovětského svazu, pak by se Šaretova odhalení rychle stala notoricky známými a nikdo by nemluvil o egyptském útoku na Izrael v roce 1956.

Při studiu politického formování v jakémkoliv státu lze běžně najít ostrou hranici mezi relativně nekompromisními pozicemi naléhajícími na použití síly a násilí k dosažení cílů státu a „měkčími“ přístupy, které obhajují diplomatické nebo komerční metody, jak dosáhnout týchž cílů – rozdíl mezi „Prušáky“ a „obchodníky“, pokud si vypůjčím výrazy, které ve své práci o americké zahraniční politice navrhl Michael Klare. Tyto cíle jsou v podstatě stejné: liší se obhajovaná opatření, přinejmenším jejich stupeň, což je fakt, který nakonec může souviset s povahou sledovaných cílů. Šaret byl zastáncem „měkkého“ přístupu. Jeho porážka ve vnitroizraelské politice byla odrazem nadvlády názorů Ben Guriona, Dajana a ostatních, kteří byli ochotní použít k dosažení svých cílů sílu. Jeho deníky zásadně odhalují obrázek rozvíjejícího se konfliktu tak, jak ho sám viděl, a nabízí poučný náhled do rané historie státu Izrael s následky, které přetrvávají do současné doby i mimo ni. Livia Rokachová odvedla cennou práci tím, že tento materiál poprvé učinila veřejně dostupným pro ty, kdo chtějí objevit skutečný svět skrývající se za „oficiální historií“.

Noam Chomsky
1. leden 1980

Předmluva k tomuto vydání

V souladu se svým cílem šířit přesné informace o Středním východu se Association of Arab-American University Graduates, Inc. domnívala, že je ve veřejném zájmu vydat tuto studii, která analyzuje izraelsko-arabské vztahy koncem 40. a v 50. letech s o hledem na osobní deník Moše Šareta. Šéf politické sekce Židovské agentury v letech 1933-1948, Šaret, se stal prvním izraelským ministrem zahraničí (1948-1956 pod Davidem Ben Gurionem) a v letech 1954 až 1955 byl předsedou vlády.
Od prvního vydání této knihy před pěti lety došlo k několika událostem, které podtrhly její trvalý význam. Ačkoliv se tato práce zabývá především událostmi 50. let, jde o víc než jen historickou zajímavost. Informace obsažené v této publikaci jasně ukazují, že by historii minulé čtvrtiny století bylo možné snadno předpovědět; jedinou novou hodnotou je divokost, s níž byla sionistická strategie z 50. let v následujících desetiletích uskutečňována. Sionistické hnutí se již necítí být nuceno skrývat své pravé záměry. Jeho regionální svazky s Falangistickou stranou a dalšími pravicovými elementy v jižním Libanonu a jeho zvláštní vztah se Spojenými státy ho pohání jako lavinu v honbě za imperiálními cíli.
První vydání této knihy vyšlo v době, kdy se Střední východ a Spojené státy soustředily na egyptsko-izraelská jednání, která vedla k dohodě z Camp Davidu v roce 1978 a egyptsko-izraelské smlouvě v březnu 1979, a na izraelskou invazi do jižního Libanonu v březnu 1978. Závazky z Camp Davidu nejenže nepřinesly komplexní dohodu slíbenou prezidentem Jimmym Carterem, ale ve skutečnosti přispěly ke druhé izraelské invazi do Libanonu v červnu 1982. Neutralizace Egypta egyptsko-izraelskou smlouvou umožnila Izraeli pokračovat ve svých plánech na rozdrcení palestinského odporu a vymazání palestinské národní identity, aby tak zvěčnil svou okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Golanských výšin. Dnes je palestinská otázka od mírového a spravedlivého řešení dál než kdykoliv v minulosti, zatímco Libanon dál krvácí a je rozdělen podle sektářských hranic.
Dohoda z Camp Davidu a následný Reaganův plán, představený v září 1982, byly postaveny na nesprávných předpokladech o izraelské „bezpečnosti“ a arabské hrozbě této bezpečnosti. Nedávné výzkumy odhalily spoluúčast Reaganovy vlády na invazi Izraele do Libanonu v roce 1982, u níž se počítalo, že bude prospěšná jak pro americké strategické zájmy tak pro izraelské expanzivní cíle. Zájmy Reaganovy vlády a izraelské vládnoucí strany Likud se točily kolem tří cílů: Zničení palestinské infrastruktury v Libanonu, překreslení politické mapy v Libanonu a zredukování Sýrie na snadno ovladatelnou velikost. Pax Americana a pax Israelica byly realizovány pomocí kampaně cynicky přezdívané „mír pro Galileu“.
„Operace“ v roce 1982, stejně jako její předchůdkyně, „operace Lítání“ z roku 1978, byly součástí dlouhotrvající sionistické strategie v Palestině a Libanonu, kterou Šaretův deník objasňuje. Tato strategie, formulovaná a aplikovaná během 50. let, byla ve skutečnosti představena nejméně o čtyři desetiletí dřív, a pokusy ji aplikovat stále probíhají i o tři desetiletí později. 6. listopadu 1918 se výbor britských mandátních úředníků a sionističtí vůdci vytasili s navržením severní hranice pro židovskou Palestinu „od severní části řeky Lítání po Baníjas“. Příští rok na pařížské mírové konferenci sionistické hnutí navrhlo hranice, které by zahrnovaly libanonskou oblast Bint Jubajl a všechna teritoria až k řece Lítání. Návrh zdůrazňoval „životní důležitost kontroly všech vodních zásob až po jejich prameny“.
Chaim Weizmann a David Ben Gurion (který se později stal prvním prezidentem Izraele a jeho prvním premiérem) se na pařížské konferenci pokusili přesvědčit patriarchu Hajika, který vedl libanonskou delegaci, aby se vzdal jižního Libanonu za slib technické a finanční pomoci při rozvoji oblasti na severu, která, jak doufali, by se stala křesťanským státem.
Sionistické ozbrojené jednotky, které roku 1948 napadly Palestinu, také obsadily část oblastí Marjajun a Bint Jubajl a došly až k řece Lítání, ale pod mezinárodním tlakem byly přinuceny ke stažení. Pak, roku 1954, vůdci čerstvě založeného státu Izrael obnovili sionistické požadavky na libanonskou vodu, když vyslanec prezidenta Eisenhowera navrhl plán na sdílení vody Lítání mezi Libanonem, Sýrií a Izraelem. Izrael hrozil použitím síly proti Libanonu, aby mu zabránil využít vody Lítání k rozvoji jižního Libanonu.
Tyto hrozby byly učiněny v době, kterou zahrnuje Šaretův deník. Uvědomme si, co se skutečně stalo později, v 60., 70. a 80. letech: Válka Izraele proti třem arabským státům v roce 1967 mu nejen přinesla východní Palestinu (Západní břeh), Gazu, Sinaj a syrské Golanské výšiny, ale také horní toky řek Jordán a Manias. Izrael navíc zničil kanál ve východním Ghoru a Khaled Dam na řece Jarmúk, která teče do izraelského Naharíja. V roce 1978 získal Izrael „operací Lítání“ pevnou kontrolu nad řekou Wazzání, která teče do Jordánu, stejně jako nad celým tokem řeky Hasbání. A s operací „mír pro Galileu“ v roce 1982 přešel pod izraelskou kontrolu celý tok Lítání.
Cíl naprosté modifikace distribuce vody v oblasti mohl být dosažen pouze v kontextu s loutkovou vládou porobeného státu Libanon. O této snaze toho Šaretův deník vypovídá mnoho (str. 22 a dál). Ben Gurionův plán z roku 1954 na ustanovení takové vlády – plán nadšeně schválený Moše Dajanem – byl nakonec uveden v chod téměř o čtvrt století později. Tehdy se objevil Dajanův „důstojník“, dokonce měl i stejnou hodnost „pouhého majora“ – major Sa‘d Haddad, kterého Izrael povzbuzoval k vyhlášení odštěpení od Libanonu v dubnu 1979. Izraelský ministr obrany Ezer Weizmann oznámil podporu své vlády pro Haddadův kanton „Svobodný Libanon“: „Považuji Haddada za libanonského vlastence a pokud vím, chce, aby se Bejrút opět stal hlavním městem svobodného Libanonu bez zásahů Syřanů nebo Palestinců.“ Podpora Haddadovi a tím nepřímá podpora sionisticko-falangistické alianci byla vyjadřována i pravicovými libanonskými politiky. Camille Chamoun prohlásil: „My potřebujeme takovouto libanonskou sílu k boji na jihu za osvobození Libanonu, a ne jen části Libanonu, a Haddad není zrádce.“
Ale sionisty zastoupený „státeček“, rozkládající se na proužku šest mil širokém a šedesát dlouhém, byl světovým společenstvím odmítnut. Dočasným silám OSN v Libanonu (UNIFIL) bylo nařízeno obnovit na jihu autoritu centrální libanonské vlády. Izrael se však tomuto významnému rozhodnutí OSN (které podpořila dokonce i Carterova vláda) postavil a dál podporoval Haddada. Po uzavření dohody z března 1981 mezi prezidenty Sýrie a Libanonu, opětovně potvrzující, ve spolupráci s UNFIL, autoritu bejrútské vlády na jihu, Izrael a Haddadova milice bombardovaly pozice UNFIL, přičemž zabily tři nigerijské vojáky (16. března 1981).
Izraelská destabilizace Libanonu ve snaze vytvořit maronity ovládaný klientský stát měla několik forem od rozšiřování úmluv z Camp Davidu na Libanon až po invazi roku 1982. Ohledně velkolepého řešení z Camp Davidu Menachem Begin v izraelském parlamentu 7. května 1979 učinil prohlášení, zvoucí Libanon k zahájení jednání s Izraelem na základě stažení Syřanů a vyhnání Palestinců z Libanonu. Tento návrh vyvolal nadšenou odezvu u Bašíra Gemajela, velitele falangistických libanonských sil, který 29. května 1979 pro bejrútské Monday Morning řekl:

Tyto principy jsou správné a měly by být přijaty jako základ pro jakoukoliv libanonskou snahu nalézt řešení... Prezident Sadat podobný návrh přijal a nyní vede Egypt do období prosperity a blahobytu. Kdy bude Libanonu umožněno právo usilovat o vlastní prosperitu?“

Starší Gemajel, Pierre, dodal:

„Budete říkat, že bráním Sadata, jako jsem bránil Sa’d Haddada. Mí drazí, byl bych zbabělec a muž bez cti, kdybych nebránil svůj názor“ (Al-Safir, 2. srpen 1979).
Útok Izraele na Libanon v roce 1982 měl zjevně za cíl stmelit spojenectví mezi Izraelem a „majorem“ na jihu a Gejamelem a Chamounem na severu – to vše ve snaze zajistit balkanizaci a podřízenost Libanonu, vykořenit palestinský nacionalismus a zastrašit Sýrii. K dosažení těchto cílů byli izraelští vůdci ochotní riskovat rozsáhlou válku v regionu a dotlačit svět k tomu, co je ve všech ohledech „předjaderný“ stav. Už to samo o sobě by mělo dát americkému národu důvod zajímat se a jednat. Krom toho Spojené státy poskytly Izraeli ekonomické a vojenské prostředky k napadení Libanonu, bombardování Bagdádu a zvěčnění okupace Palestiny a syrského území v jasném rozporu s americkými zákony, včetně zákona na kontrolu vývozu zbraní z roku 1976 a izraelsko-americkou dohodou o vzájemné obraně z roku 1952.
Invaze v roce 1982 natolik naklonila domácí váhy ve prospěch libanonských spojenců Izraele, že většina muslimů, vlastenců a dalších protiizraelských skupin zůstala ve zřetelně poddaném stavu. Vítěz diktoval podmínky poraženým. Nový spojenec Izraele Gemajel se měl stát prezidentem/místokrálem Libanonu, ačkoliv si Bašír Gemajel, vděčící za svůj úřad Beginovi a Šaronovi, podle amerického novináře Jonathana Randala stěžoval, že s ním tito dva jednají jako s „vazalem“. Shultzova dohoda ze 17. května 1983 měla být libanonským Versailles, uskutečňujícím dlouholetý sen sionistů, popsaný v Šaretově deníku – „křesťanský“ stát, který by se sám spojil s Izraelem.
Ačkoliv byl za prezidenta vybraný Bašír Gemajel ještě před převzetím úřadu zavražděn, zpočátku se věci vyvíjely v souladu se strategií Izraele. Vyjednávání, vedená civilisty z ministerstev zahraničí těchto dvou zemí, se zdála směřovat k normalizaci podle plánů z Camp Davidu. Izrael si v Bejrútu zajistil spojovací kancelář, další úřad vedle velvyslanectví, a Falangistická strana a syn jejího vůdce Amin Gemajel, nynější prezident Libanonu, začali přetvářet zemi k jeho obrazu. Ale brzo bylo jasné, že sektářská hegemonie pod záštitou Izraele a podporovaná Spojenými státy představovala jen chabou náhradu dokonce i za zastaralý konfesionální systém z roku 1943. Do podzimu 1983 byly izraelské jednotky donuceny stáhnout se k řece Awali. Prezident Reagan nařídil americkým jednotkám do února 1984 stažení, zatímco do Bejrútu vítězně vstoupili drúzští a šíitští bojovníci (10. února 1984). Prezident Amil Gemajel, vděčící za své prezidentství izraelské invazi, byl v nové politické a vojenské situaci nucen Shultzovu dohodu zrušit (březen 1984) a uzavřít „velvyslanectví“ Izraele v Bejrútu (červenec téhož roku).
Nejenže invaze Izraele v roce 1982 nedosáhla většiny svých cílů: Dotlačila pravicové libanonské síly na pozici hraničící s fašismem a dala znovu sjednocení a opětovnému spojení jen malou šanci. Také rozjitřila občanskou válku obnášející neúnosnou cenu na životech a majetku.
Tato lidská tragédie nás nutí zkoumat izraelské odůvodňování „bezpečností“, odůvodňování, které ospravedlnilo podivně velké množství izraelských porušení mezinárodního práva a lidských práv v nedávné době i v minulosti. Musíme se ptát, proč Izrael na Západním břehu a v pásmu Gazy zavírá univerzity, střílí studenty ve třídách a na ulicích, deportuje vůdce, propouští starosty, vytváří kolonizační osady a povzbuzuje teroristické činy osadníků – to vše ve jménu „bezpečnosti“? Proč, když byl konfrontován s masivním všelidovým odporem vůči okupaci v jižním Libanonu, Izrael reagoval „železnou pěstí“, raziemi ve vesnicích, hromadným zatýkáním civilistů, rozsáhlým ničením domů a majetku, a atentáty – přestože tato politika mohla jen dál popuzovat obyvatelstvo?
Osobní deník Moše Šareta tuto otázku osvětluje bohatým zdokumentováním důvodů a mechanismů „arabské politiky“ Izraele koncem 40. a v 50. letech. Tato politika, vylíčená zde do nejdůvěrnějších detailů, je jednou ze záměrných izraelských provokací, majících zplodit nepřátelství Arabů a tak vytvořit záminky k ozbrojeným akcím a územní expanzi. Šaretovy záznamy dokumentují tuto politiku „posvátného terorismu“ a odhalují mýty izraelské „potřeby bezpečí“ a „arabské hrozby“, s nimiž je počítáno jako se samozřejmou pravdou od vzniku Izraele až do současnosti, kdy izraelský terorismus proti Palestincům na Západním břehu a v pásmu Gazy a proti Palestincům a Libanoncům v jižním Libanonu dosahuje nesnesitelné úrovně. Je stále zřejmější, že mimořádné demografické a geografické změny v izraelské společnosti za současné generace byly způsobeny ne jako náhodné výsledky snah střežit „bezpečnost Izraele“ před „arabskou hrozbou“, ale úsilím o lebensraum.
S odkazem na teroristické bombardování, které 2. června 1980 zmrzačilo dva významné starosty na Západním břehu a zranilo další civilisty, William Browser v článku pro New York Times (5. června 1980) vysvětlil obavy Palestinců ze Západního břehu: „...ačkoliv pro ně vojenská okupace není nová, izraelský terorismus – pokud to je to, co se děje – je v posledních třiceti letech prakticky bezprecedentní.“ Panu Browserovi a pozorné veřejnosti, která čte „zprávy hodící se k otištění“, náleží prozkoumat mnoho precedentů – dostatečně zdokumentovaných a příležitostně odsuzovaných ohromeným izraelským premiérem, jemuž dělal starosti morální úpadek izraelské společnosti v 50. letech – které poprvé označily pomstu za „posvátný“ princip. V jedné pasáži, citované Rokachovou, Šaret píše:

„Ve třicátých letech jsme drželi pocity pomsty na uzdě ... Teď naopak ospravedlňujeme systém represí... odstranili jsme duševní a morální brzdu tohoto instinktu a učinili přijatelným... vyzdvihovat pomstu jako morální hodnotu... posvátný princip“ (str. 33 upravit podle sazby).

Otevřené uspokojení, které zmrzačení dvou palestinských starostů mezi mnoha židovskými osadníky na Západním břehu vyvolalo, je reminiscencí pocitů v Izraeli 50. let, které Šaretovi působily tolik bolesti a trápily jeho svědomí. Soukromé armády, které jsou nyní organizovány židovskými civilními skupinami rozhodnutými udržet okupovaný Západní břeh a pásmo Gazy pod stálou kontrolou Izraele, otevřeně obhajují odstranění všech Arabů z okupované Palestiny. Ačkoliv se tito ultranacionalisté domnívají, že se z bývalého premiéra Menachema Begina a ministra zahraničí Jicchaka Šamira (bývalých členů teroristických skupin Irgun a Štern) staly bačkory, blázni a zrádci, a ačkoliv Begin odsoudil útoky na palestinské starosty jako „zločiny nejhoršího druhu“, zůstává faktem, že osadníci z Gush Emunim a Kach provádí osidlovací politiku izraelské vlády. Tato vláda jim poskytuje ochranu a ekonomické výhody a dává jim legitimitu. Stejně tak zajišťuje, aby jejich oběti byly bezbranné a bezmocné. Masakr v Dejr Jasín, spáchaný roku 1948 Beginovým Irgun Zvei Leumi a bombardování 2. června 1980, spáchané jinou militantní skupinou, jsou produkty stejného typu „posvátného terorismu“.
Třicet dva let, které od té doby uplynulo, bylo svědky nespočtu aktů izraelského terorismu: Asi není nutné připomínat letecké bombardování životně důležité civilní infrastruktury v Egyptě a Sýrii koncem 60. let, nebo zničení jižního Libanonu v 70. a 80. letech, ani vzpomínat brutalitu, s níž okupační režim zachází s Palestinci na Západním břehu a Gaze, nebo mnoho vražd palestinských intelektuálů v různých evropských městech začátkem 70. let.
Nejrušivějším jevem, bránícím vyhlídkám na palestinsko-izraelské soužití, je převaha radikálů přímo v Izraeli. Jejich orientace na hrubou sílu, jejich postoj vůči Arabům a opovrhování diskusí a rozdílnými názory nechává pro soužití jen málo prostoru. Ospravedlňování teroristických činů vůči palestinským civilistům je mezi příslušníky politického establishmentu a židovskými osadníky hojně rozšířené. Bývalý izraelský ministr věd a energetiky Juval Neeman, člen Knessetu Haim Druckman, bývalý šéf generálního štábu Raphael Eytan a sefardský hlavní rabín Mordechai Eliahu patří mezi ty, kdo tento druh terorismu omlouvají. V červenci 1985 ministr zahraničí Jicchak Šamir slíbil pracovat na brzkém propuštění usvědčených židovských teroristů, které popsal jako „znamenité lidi, kteří udělali chybu“ (Jerusalem Post, 12. červenec 1985). Když izraelští a západní novináři dělali rozhovory s izraelskými osadníky, mladými i starými, byla u nich jasně patrná preference násilí vůči Arabům.
Dnešní radikální pravice otevřeně mluví o vyvlastnění a deportaci Palestinců. Izraelský sociolog Joram Peri napsal v Davar (11. května 1984), že zatímco ministr obrany Arens a ministr zahraničí Šamir mluví o připojení Západního břehu a Gazy a vytvoření „pluralitní“ společnosti, extrémní pravice obhajuje deportace, slovo, které by se před čtyřmi lety nikdo nedovážil vyslovit. „Proto,“ napsal, „se pravice přibližuje fašistické koncepci státu.“
Další faktor, který brání soužití, je nonšalantní způsob, jakým příslušníci establishmentu uplatňují svrchovanost nad Západním břehem a Gazou. Ministr zahraničí Šamir natolik opovrhoval potřebou argumentovat a přesvědčovat, že když byl dotázán, proč si Izrael činí nárok na tato území, odpověděl jedním slovem: „Proto!“ Hlavní izraelský rabín Šlomo Goren podotkl, že podle náboženského zákona má udržení obsazeného území přednost před povinností chránit život. Výrazy jako „západní Eretz Izrael“ a „Judea a Samaria“, které jsou užívány se stále větší frekventovaností a důrazem, představují obrození sionistického revizionistického názoru, že „země Izrael“ zahrnuje i současné Jordánsko, a zdůrazňují rozhodnutí izraelského vedení nezákonně okupovaný Západní břeh a pásmo Gazy nikdy neopustit.
Čím víc se svět snaží situaci na Středním východu pochopit, tím víc se sionistické organizace ve Spojených státech, jednající v souladu s Izraelem, snaží tuto situaci zamlžit. Války Izraele proti Arabům v letech 1967 a 1982 zničily jeho obraz Davida a potvrdily ho jako Goliáše Blízkého východu. Pro izraelskou vládu, i přes všechnu nedotknutelnost, které se v americké veřejné aréně těší, již nebylo možné vyhnout se veřejnému zkoumání toho, jak její síly ve jménu „bezpečnosti“ izraelských civilistů provedly to nejnelítostnější vzdušné bombardování od války ve Vietnamu. Americký velvyslanec v Libanonu, jehož vláda při návrhu protestu proti izraelským válečným ziskům v roce 1982 v Radě bezpečnosti využila právo veta, popsal kobercové bombardování takto:

„Proti cílům na otevřeném prostranství neexistuje stoprocentní úspěšnost.“

Kanadský velvyslanec řekl, že vedle izraelského bombardování „by Berlín v roce 1944 vypadal jako čajový dýchánek... je to skutečně scéna z Dantova pekla“. John Chancellor z NBC řekl: „Myslel jsem na bombardování Madridu během španělské občanské války...nyní máme co do činění s imperiálním Izraelem.“ Skutečně, izraelské bombardování Bejrútu ve své ryzí vražednosti, dané častým používáním fosforových a clusterových bomb, tato rozvinutá forma státního terorismu, dalece předčila útoky na Guernicu, Coventry a Drážďany.
Od roku 1980, kdy byla tato kniha vydána poprvé, reaguje sionistické hnutí na rostoucí kritiku izraelského násilí hysterickým způsobem. Mezi taktiku používanou v poslední době sionistickými organizacemi k potlačení kritiky Izraele patří dozor, monitorování aktivit kritiků Izraele v médiích, kostelech a univerzitách, a zpravodajské svodky a černé listiny připomínající dobu McCarthyho ve Spojených státech. Označení kritiků nálepkou antisemita se stalo standardní a nejsnazší taktikou zabraňující racionální diskusi o veřejné politice ohledně Izraele a zastrašující případné kritiky. Seznam obětí zahrnuje tak významné osobnosti, jako jsou bývalý senátor Charles Percy, reverend Jesse Jackson, bývalý náměstek ministra zahraničí George Ball, bývalý kongresman Paul Findley a řada dalších méně známých jedinců, kteří bojují i přes velkou možnost ztratit práci a živobytí. Slavné prohlášení Menachema Begina po masakrech v Sabře a Šatile, které definovalo kritiku Izraele jako „pokrevní urážku židovského národa“, je jasným příkladem trendu dávat rovnítko mezi přímou kritiku Izraele antisemitismus, přestože Izrael stále udržuje obchodní vztahy a vojenskou spolupráci s většinou notoricky antisemitských režimů ve Střední a Jižní Americe. Válka Izraele proti novinářům vyšla najevo během soudní pře proti zpravodajství NBC z invaze do Libanonu roku 1982, kdy bylo opakovaně tvrzeno, že novináři, kteří oznamují zprávy škodlivé pro Izrael, to dělají jen na základě arabských „výhrůžek“ a v reakci na zabití členů CBS v jižním Libanonu, kteří tam monitorovali realizaci izraelské politiky „železné pěsti“ (21. březen 1985).
Další hysterické reakce na rostoucí znalosti faktů o středněvýchodním konfliktu se objevily ve spisech propagandistů, maskujících se jako vědci. Odnepaměti Joan Petersové staví historii na hlavu tvrzením, že Židé nenahradili domorodé Palestince, protože ti údajně nebyli nic víc než ilegální arabští imigrantští pracovníci, kteří se přestěhovali tam, „kde našli práci“. Tak absurdní a neudržitelné tvrzení, že v Palestině nebyli před přílivem sionistů prakticky žádní Arabové, má poskytnout pozlátko legitimity stále násilnějším snahám Izraele o přetvoření mýtu, že tady „není nic jako Palestinci“, v hrůzostrašnou realitu.
Sionistické úsilí potlačit veřejnou diskusi o izraelských akcích se promítlo i do této studie. Po neúspěšných pokusech izraelského establishmentu zakázat publikování Šaretova deníku v hebrejštině v Izraeli se pokusili hrozbami soudních sporů i jinak zabránit vydání této studie jeho deníku i zde ve Spojených státech. 11. dubna 1980 obdržela AAUG od známé právnické firmy v New Yorku „tu nejdůraznější“ žádost o zdržení se tisku, vydání nebo jiné reprodukce částí tohoto deníku. Právnická firma, jednající jménem rodiny zemřelého Moše Šareta a izraelského vydavatele deníku hrozila „okamžitým zahájením soudního sporu u federálního okresního soudu“ z důvodu údajného porušení amerických zákonů na ochranu autorských práv.
Poté AAZG obdržela telegram od Šaretovy rodiny, zdůrazňující, že pokud vydáme „část nebo kompletní deník Moše Šareta“, budou důrazně bránit všechna svá práva. Naše kancelář přijímala znepokojené telefonáty od izraelských médií. Naše právo tuto publikaci zveřejnit bylo zpochybňováno, ale ne na základě právních důvodů uváděných Šaretovou rodinou a jejím právním zástupcem. Místo toho jsme byli hystericky obviňováni ze snahy vykreslit Izrael prostřednictvím Šareta senzacechtivým způsobem. Izraelské noviny Ma’ariv přinesly na titulní straně článek nazvaný „Ti, kdo nenávidí Izrael, v USA bez povolení přeložili deník Moše Šareta“ (4. duben 1980). Podle bývalého člena Knessetu Uri Avneriho, píšícího v Haolam Hazeh (23. září 1980), izraelské ministerstvo zahraničí nejprve podporovalo syna Moše Šareta, Ya‘acov, který vydal hebrejskou verzi deníku, v jeho snaze zakázat vydání studie Livie Rokachové založené na jeho deníku. „Ale k jeho zklamání mu ministerstvo zahraničí nepomohlo. Jeruzalémští politici dospěli k názoru, že snažit se zastavit šíření knihy právními nástroji by byla chyba prvního řádu, protože by jí to dalo mnohem víc publicity.“
Není třeba říkat, že naši obviňovatelé nejenže knihu odsoudili předem, ještě než vyšla, a očerňovali organizaci i jednotlivce spojené s její produkcí; také tvrdili, že jde o neautorizovaný překlad. Tento materiál však ve skutečnosti cituje jako doslovné překlady nebo parafráze z Šaretova deníku objem představující jen asi 1 procento celkového obsahu deníku. Rokachová ve své studii používá výňatky ze Šaretova deníku k podpoře a ilustraci svých vlastních tezí.
Nemáme žádné iluze o tom, že námitky proti nám neměly převážně právní pozadí. Konec konců to, co Šaret psal ve svém deníku, omezeném na hebrejsky mluvící veřejnost, je velmi odhalující; představuje to obvinění sionismu bývalým premiérem Izraele a bourá mnoho mylných předpokladů ohledně izraelsko-arabského konfliktu. Vyvrací tři desetiletí staré dogma a zdůrazňuje potřebu opětovného přezkoumání nekritické podpory Izraele, jíž se vzhledem ke své politice vůči Arabům na Západě těší. Proto potřeba Izraele zakazovat a cenzurovat, a odpírat důležité a zásadní informace z veřejných debat o Blízkém východu. Bolestně nám to připomíná podobné pokusy zakrýt podvodné metody, které používal politicko-vojenský establishment Spojených států při vedení války proti Vietnamu. Schopnost establishmentu zatajit před americkou veřejností pravdu prodloužila vietnamskou válku a zvýšila ekonomické, sociální a humánní problémy, jež z ní vyplynuly. Budeme doufat, že podvodná strategie Davida Ben Guriona, kterou Moše Šaret ve svém každodenním záznamu zdokumentoval, nebude navždy zatajována před americkou veřejností, jejíhož života se události na Středním východu zásadním způsobem dotýkají. Izraelský posvátný terorismus tedy podle našeho názoru má nesporný význam ve vytváření zdravé a objektivní politiky vůči Blízkému východu.
Zastáváme názor, že osobní deník Moše Šareta je velmi důležitý historický zdroj, který významně objasňuje politiku Izraele vůči arabskému světu, zejména pro nás všechny ve Spojených státech, kteří máme ve středněvýchodních vývojových trendech a možném výsledku konfliktu vloženu tak velkou sázku. Proto využití Šaretova historického zdroje pro odborné studium neporušuje autorské zákony.
Nicméně jsme přijali zvláštní opatření, abychom zajistili, že vybrané pasáže budou přeloženy přesně, nebudou vytrženy z kontextu a nebudou zmírňovat nebo popírat nic, co Šaret napsal kdekoliv jinde v deníku. Také jsme si jisti, že tyto výběry naplňují kritéria pro „zákonné využití“ podle zákona o autorských právech:

• AAUG je nezisková, vzdělávací organizace, která tuto studii nevydává z důvodu komerčního využití.
• Povaha deníku Moše Šareta materiálně souvisí s „právem veřejnosti na informace“.
• Množství materiálu chráněného copyrightem reprodukované v této publikaci nečiní víc než jedno procento z celku.
• Ekonomická hodnota původního díla nemůže omezenými citacemi obsaženými v naší studii nijak utrpět.

Využíváme ochrany poskytnuté prvním dodatkem ústavy Spojených států, zahrnující svobodu projevu a tisku, spojenou s „právem veřejnosti na informace“. Dokumenty Pentagonu byly zpřístupněny veřejnosti poté, co dlouho bez povšimnutí ležely v archivech americké vojenské byrokracie. Závažná povaha jejich obsahu potvrzuje, že měly být zveřejněny mnohem dřív. Šaretova překvapující odhalení se nesmí stát předmětem stejného byrokratického přiškrcení, nebo udržována mimo anglicky čtoucí veřejnost tak, aby byla jejich užitečnost jako faktoru ve středněvýchodní politice nulifikována.

NASEER H. ARURI
Publikační výbor AAUG
Listopad 1985

Späť na obsah