Rozptýlení palestinských uprchlíků...

Jedním z důležitých důvodů pro neústupnost, s níž Izrael sledoval svou politiku odvet, byla touha sionistického vládnoucího establishmentu vyvinout trvalý tlak na arabské státy, aby z blízkosti hranice příměří odstranily palestinské uprchlíky z války v roce 1949 a rozptýlily je po arabském světě. V raných 50. letech to nebyla otázka vojenského zvažování: Jak jsme viděli a jak jasně demonstruje Dajanův citát, izraelská vláda měla zájem na zvyšování napětí v pohraničí, ne na jeho eliminaci. Navíc byl její nedostatek starostí o bezpečnost židovského obyvatelstva tak cynický, jako její propagace pocitu nebezpečí mezi osadníky pomocí provokací a falešné propagandy. Krom toho v této době neexistovalo žádné organizované palestinské hnutí odporu. Je naprosto zřejmé, že nízká úroveň partyzánských aktivit, umožňovaných arabskými režimy, měla za cíl spíš zredukovat napětí vzniklé v jejich zemích přítomností uprchlíků a udržet tento bod na programu v mezinárodní aréně než připravovat válku o zrovnoprávnění v Palestině. Ale přítomnost palestinských uprchlíků podél hranice příměří v Gaze a na Západním břehu nejenže trvale připomínala nelegitimnost izraelských územních zisků v letech 1948-1949 a jeho porušování rezolucí OSN volajících po repatriaci, byl to také živoucí, fyzický mezník podél hranic, které Izrael rozhodně nehodlal uznat jako konečné omezení své územní expanze. Jinak řečeno, dokud se masy Palestinců stále koncentrovaly na palestinském území, izraelští vládci tvrdili, že zde bylo obojí: Jak riziko mezinárodního tlaku na podporu jejich požadavku návratu do domovů, tak i malá pravděpodobnost mezinárodního souhlasu, aby Izrael zcela zrušil geopolitický koncept Palestiny a nahradil ho „Eretz Izrael“.
V tomto bodě musí být zdůrazněno, že se Šaretova pozice v palestinské otázce nelišila od názoru „aktivistů“, až na použití vojenských metod k jejich rozptýlení. V roce 1948 jednoznačně odmítl opakované prosby hraběte Bernadotteho o návrat palestinských uprchlíků do jejich domovů (Folke Bernadotte, To Jerusalem, London, 1951). O rok později se vysmál příklonu Všeobecné sionistické strany ve prospěch nezávislého palestinského státu na Západním břehu a postavil se proti dohodě s králem Abdulláhem na rozdělení Západního břehu mezi Izrael a Jordánsko (Divrei, Haknesset, Jerusalem, 1949). V jeho deníku je mnoho odkazů na pokusy o vyjednávání ze strany jeho vysokých úředníků na ministerstvu zahraničí s arabskými představiteli nebo exulanty ohledně přesídlení Palestinců v zemích jako Libye, Sýrie nebo Irák. (Mimo jiné je Šaretem 23. května 1954 citován Mustafa Abdul Mun’im, zástupce generálního tajemníka Arabské ligy, který měl uznat, že „uprchlíci by se měli usadit v sousedních zemích, nebo, pokud je k dispozici kapitál, na Sinaji“.) 30. června 1954 se Šaret sešel se dvěma zástupci Unie palestinských uprchlíků, Azizem Šehadehem z Jaffy a Mahmúdem Yahiou z Tantury, ve věci výplaty kompenzací. Šaret nakonec 28. května 1955 jasně vyjádřil svůj názor na otázku uprchlíků v instrukcích izraelským velvyslancům v souvislosti s bezpečnostní smlouvou nabídnutou Izraeli ze strany USA, kterou ministr zahraničí podezíral, že by mohla obsahovat některé podmínky: „Může zde být pokus o dosažení míru tlačením nás k ústupkům v otázce území a uprchlíků. Varoval jsem [velvyslance] před jakoukoliv myšlenkou na možnost návratu několika desítek tisíc uprchlíků, dokonce i za cenu míru.“ A to byl „liberální“ sionistický vůdce, který tvrdil, že je expert na arabské záležitosti, protože během svého dospívání dva roky žil v arabské vesnici na Západním břehu, protože uměl arabsky, a protože během služby v turecké armádě žil v Sýrii. Jeho postoj k Palestincům dobře ilustruje poznámka v deníku z 15. listopadu 1953. Odkazuje se v ní na zprávu přednesenou ten den na zasedání vlády plukovníkem Jicchakem Šani, pozdějším hlavním vojenským guvernérem arabské menšiny v Izraeli. (Jak je zjevné, ti, které Šaret nazývá „infiltrátoři“, byli násilně vyhnaní palestinští Arabové snažící se vrátit do svých domovských vesnic nebo obnovit kontakt s rodinami, jež zůstaly pod izraelskou nadvládou.)

V posledních třech letech [Šani oznámil] 20 000 infiltrátorů usazených v Izraeli a dalších 30 000, kteří se vrátili hned po válce... Jen to, že těmto 20 000 nebyly dány trvalé dokumenty, brzdí příliv infiltrace směřující k osidlování. Zrušit vojenskou vládu by znamenalo otevřít pohraniční oblasti nerušené infiltraci a rostoucímu pronikání dovnitř země. Dokonce i za současného stavu věcí má kolem 19 000 Arabů v Galileji trvalé povolení volně se pohybovat, ale jen na západ a na jih, ne na sever ani na východ... Je pravda, že obtížný problém s vysídlenci musí být vyřešen trvalým nastolením pořádku, ale vysídlenci se rozhodně odmítají usadit na zemi patřící uprchlíkům, kteří jsou na druhé straně hranice... Dokonce i když jsou pro ně postaveny kamenné domy, odmítají se v nich usadit, pokud jsou postaveny ve vzdálené zemi... Arabové, kteří dál žijí na své půdě, se těší výhodám, protože jejich výrobní náklady jsou mnohem nižší než u Židů. Navíc se jich netýká utrácení peněz a poutání pracovních sil na ostrahu, protože se infiltrátoři nedotýkají jejich majetku... Lze předpokládat, že po této přednášce byl požadavek „Všeobecných sionistů“ na zrušení vojenské vlády definitivně umlčen. (15. listopad 1953, 150)

Během let 1953-1954 se Šaret ve svém deníku pravidelně vyjadřoval k návrhům Bena Guriona, Dajana, Lavona a jiných předložit Egyptu ultimátum: Ať evakuuje všechny palestinské uprchlíky z Gazy a rozptýlí je v rámci Egypta nebo jinde. Popis vládní diskuse z března 1955 o Ben Gurionově požadavku na okupaci Gazy poskytuje další detaily:

Návrh ministra obrany je ten, že Izrael prohlásí smlouvu s Egyptem o příměří za neplatnou a tak získá „právo“ obnovit válku (z let 1948-1949)... Odsoudil jsem pokřivenou logiku Ben Gurionova spoléhání na porušení dohody o příměří ze strany Egypta, abychom ospravedlnili její vypovězení z naší strany, protože tato dohoda nepředstavuje žádný posun a my tak můžeme pokračovat ve válce... Předpokládejme, že tam je 200 000 Arabů [v pásmu Gazy]. Předpokládejme, že polovina z nich uprchne nebo bude vyhnána na kopce Hebronu. Samozřejmě utečou bez čehokoliv a brzy poté, co si pro sebe získají nějaké stabilní prostředí, se z nich opět stane odbojná a bezdomovecká lůza. Je snadné si představit pobouření, nenávist, hořkost a touhu po pomstě, které je budou živit... A stále jich budeme mít 100 000 v Pásmu a je snadné si představit, co to znamená chtít je potlačit a jakou vlnu nenávisti opět vyvoláme a jakých titulků se nám dostane od mezinárodního tisku. První kolo by bylo: Izrael agresivně přepadá pásmo Gazy. Druhé: Izrael opět způsobuje úprk vyděšených mas arabských uprchlíků. (27. březen 1955, 865)

Na dalším šestihodinovém zasedání vlády Šaret se svými argumenty pokračuje:

To, čeho jsme dosáhli v roce 1948, nejde zopakovat, kdykoliv si to přejeme. Dnes musíme akceptovat naše existující hranice a snažit se uvolnit napětí s našimi sousedy přípravou země na mír a posilováním našich vztahů s mocnostmi... Nakonec jsem dokázal, že okupace pásma Gazy nevyřeší žádný bezpečnostní problém, protože uprchlíci budou představovat stále tentýž problém a jejich nenávist bude navíc podnícena krutostí, kterou jim způsobíme utrpením během okupace. (29. březen 1955, 873)