... a svržení Násirova režimu

Na tomtéž zasedání vlády se Ben Gurion podle Šaretova deníku:

Snažil dokázat, že Egypt usiluje o ovládnutí Afriky, na západě od Maroka a na jihu od Jižní Afriky, kde jednoho dne povstanou černoši, zmasakrují dva miliony bělochů a pak se podrobí egyptské morální autoritě ... Násir [říkal] pravděpodobně nezareaguje na okupaci pásma Gazy, protože jeho režim je založen výhradně na armádě, a pokud se pokusí bojovat, bude poražen a jeho režim se zhroutí. Arabské státy Násirovi každopádně zřejmě na pomoc nepřijdou. A konečně západní mocnosti nezareagují... vojensky. Anglie nevtrhne do Negevské pouště – „a pokud ano, budeme bojovat a uvrhneme jí do hanby...“ Naše síla je v provedení činů – toto je pro nás jediná cesta, jak se stát politickým faktorem, který musí být brán do úvahy. Teď je ten správný moment, protože arabský svět je rozdělený a Egypt ještě nepodepsal dohodu s USA ani Anglií. (ibid.)

Zabránit spojenectví mezi arabským a západním světem, zvláště nejdůležitější arabskou zemí – Egyptem – byl (a stále je) hlavní cíl Izraele. S bezpečností Izraele to nemělo nic společného. Naopak, Ben Gurionova politika měla za cíl zabránění uložení garancí na sionistický stát ze strany USA. Takové garance by nutně znamenaly dosažení minimálních dohod mezi Izraelem a arabským světem (definování hranic, řešení „kompromisní záchrany“ pro palestinské uprchlíky). Základní motivace také byla jasně uvedena: Použití síly byl pro Izrael jediný způsob, jak se stát hegemonickou silou v oblasti, možná ve spojení se Západem. Násir musel být eliminován ne proto, že jeho režim představoval nebezpečí pro Izrael, ale protože by toto spojenectví mezi Západem a jeho prestižním vůdcovstvím ve Třetím světě a na Středním východě nevyhnutelně vedlo k mírovým dohodám, které by postupně vedly k tomu, že by byl sionistický stát relativizován jen jako jedna z regionálních národnostních společností.
Že Násirův režim nepředstavuje pro existenci Izraele žádné nebezpečí Izraelci tehdy dobře věděli. Šaret si napsal:

Vyjádřil jsem pochybnosti ohledně [Izraelem velmi publikovaného] nárůstu vojenské síly Egypta, jelikož tento rok byla veškerá energie [egyptské] armády pohlcena domácími konflikty a rivalitou ... Asi 500 důstojníků, mezi nimi ti nejlepší v egyptské armádě, opustilo vojenskou službu [poté, co Násir nahradil Neguiba] a přešlo k administrativním a politickým aktivitám. (30. březen 1955)

Ale celosvětová kampaň Izraele neměla se skutečnými fakty nic společného:

Ben Gurion [na zasedání vlády] deklaroval, že Násir je nejnebezpečnější nepřítel Izraele a intrikuje za účelem jeho zničení ... Není jasné, kde bere tu jistotu, která [mu umožňuje] tvrdit [to] tak jistě a rozhodně, jako by to bylo založeno na solidních faktech. (24. duben 1955)

Celé to prostě směřovalo k mobilizaci mezinárodního mínění proti Egyptu a přípravě příznivé půdy pro bezprostředně hrozící vojenský útok Izraele. Zároveň však byli izraelští úředníci instruováni k přesvědčování západních vlád, že si nestabilní Násirův režim nezaslouží západní pomoc a podporu. Jako vždy, když jejich cíle ospravedlňují prostředky, se vládci Izraele vůbec neznepokojovali rozporem mezi jejich souběžnými kampaněmi. Aby dokázali Násirovu slabost, uchýlili se ke svědectvím Egypťanů:

Gideon Raphael ... podal zprávu o ... zajímavé schůzce s jedním z hlavních egyptských kapitalistů, Aboudem Pašou... Aboud se ukázal být blízkým přítelem Násira. Zdá se, že si zachoval a dokonce ještě posílil svůj statut pod novým režimem, který je ke kapitalismu nepřátelský... Podle Abouda je Násirova pozice v jeho kruzích nestabilní. Je neustále nervózní a neví, komu se zavděčit dřív. Vedoucí skupina je rozdělená a propukají tam konflikty mezi důstojníky, z nichž se každý opírá o podporu jiných sborů – letectva, loďstva, pozemních sil. Situace je velmi nestabilní a je těžké říct, co se stane. (31. červenec 1955, 1100)

Stejně jako k novým pokusům o podvratnou činnost:

Seděl jsem s Joshem Palmonem ... poslechl zprávy o pokračujícím vyjednávání s vůdci súdánské strany Umma ... Jeden z nich brzo navštíví Izrael. Nějaké další možnosti rozvoje komerčních spojení mezi námi a jimi. Je nezbytné dostat Súdán z ekonomické závislosti na Egyptu a z jeho sféry vlivu.
Udržujeme kontakty s exulanty Wafd [pravicová, vlastenecká, antinásirovská strana] v Londýně. (3. říjen 1955)

Eisenhowerova vláda se zdála rozdělená. Proarabské elementy na ministerstvu zahraničí podle Šareta stále usilovaly o alianci mezi Západem a Araby na Středním východě, a považovaly dohodu mezi Káhirou a Washingtonem za nezbytnou pro bezpečnost a stabilitu v regionu, jak řekl izraelský ministr zahraničí. Ale izraelský tlak nesl stále větší ovoce. Po letech kontaktů a vyjednávání nevyústily žádosti Egypta o výzbroj na obranu v nic víc než, jak později prohlásil Mohammed Hassanein Heykal, osobní dárek pro generála Naguiba v podobě dekorativní pistole k nošení při ceremoniálech, a to v době, kdy se vojenský útok Izraele stával den za dnemjasnějším. Žádná ekonomická pomoc, o níž se mluvilo, do Egypta ze Západu nepřišla. A závazek Johna Fostera Dullese pomoci Egyptu vybudovat Assuánskou přehradu se rozplynul ve vzduchu. Káhira byla ponížena, přičemž se nezdálo, že by slova lítosti ze Západu po zničujícím izraelském útoku na Gazu jakkoliv ovlivnila přípravy Izraele na totální válku. Ben Gurion 8. srpna pronesl veřejný projev, kde kritizoval Šaretovu politiku jako zaměřenou pouze na potěšení Nežidů a poukázal na možnost zničení státu. Prohlásil, že od teď nebude mít ministerstvo zahraničí jinou povinnost než vysvětlovat světu bezpečnostní politiku ministerstva obrany. Tyto faktory přispěly k udušení posledních iluzí, které Káhira měla. Koncem září 1955 podepsal Egypt zbrojní dohodu s Československem, která měla zabezpečit jeho přežití a sebeobranu.

1. října

Teddy [Kollek] přišel s tajným telegramem z Washingtonu. Náš „partner“ jménem [kódovým] „Ben“ [Kermit Roosevelt z CIA]... popisuje hroznou vřavu vládnoucí na ministerstvu zahraničí po šokujícím násirovsko-českém, „tj. ruském“ obchodu. (Henry) Byroade a všichni ostatní, kteří byli příznivě nakloněni americké podpoře Egyptu, totálně prohráli. Dodává: „Jme překvapeni vaším mlčením.“ Když náš člověk požádal o vysvětlení těchto slova zda se očekává, že půjdeme do války, odpověď zněla: „Pokud v případě, žedorazí sovětské zbraně, udeříte na Egypt – nikdo nebude protestovat.“ (1. říjen 1955, 1182)

Na zasedání vlády 3. října Ben Gurion v jednu chvíli prohlásil:

„Kdyby opravdu dostali Migy ... Podpořím jejich bombardování! Můžeme to udělat!“ Pochopil jsem, že čte telegram z Washingtonu. Sémě zuřivosti padlo na úrodnou půdu. (3. říjen 1955)
Isser [Harel, ředitel Šin Bet] tvrdí s podobným závěrem, že nám USA naznačují, že co se jich týče, máme volné pole působnosti a Bůh nám žehnej, pokud budeme jednat odvážně ... Teď... mají USA zájem svrhnout Násirův režim ... ale v současnosti si netroufají použít metody přijaté ke svržení levicové vlády Jacobo Arbeniho v Guatemale [1954] a Mossadeka v Íránu [1953] ... To upřednostňuje práci, kterou má udělat Izrael.
Proto Isser vážně a naléhavě navrhuje ... abychom provedli svůj plán na okupaci pásma Gazy právě teď. Situace se změnila a jsou tu další důvody, které určují, že teď „je čas jednat“. Za prvé, objevení ropy u Pásma ... její obrana vyžaduje ovládání Pásma – to samo o sobě má cenu zabývat se obtížnou otázkou uprchlíků. Za druhé, egyptská zrada Západu. Tento fakt eliminuje nebezpečí ozbrojené intervence mocností proti nám. (ibid., 1186)

Přesně za rok Dajanovy vojenské jednotky okupovaly pásmo Gazy, Sinaj, Tiranskou úžinu a byly shromážděny na břehu Suezského průplavu, sledujíc velkolepé francouzské a britské vzdušné bombardování Ismailie a Suezu, doprovázené rychlým přistáváním vojáků v průplavním pásmu. Šest měsíců předtím byl Šaret na základě osobního rozhodnutí Ben Guriona vyloučen z vlády. Starý pán se opět stal premiérem v listopadu 1955, měsíc poté, co USA „daly zelenou“ izraelské invazi do Egypta. Byla spuštěna jedovatá kampaň, prezentující ministra zahraničí jako neschopného získat pro Izrael zbraně nutné k jeho obraně. Atmosféra obklopující Šaretův odchod je příznačná:

[Okolo] stolu [na vládním zasedání] všichni seděli mlčky. Nikdo z mých kolegů nezvedl hlavu, aby se na mě podíval. Nikdo nevstal, aby mi potřásl rukou, navzdory všemu. Bylo to, jako by všechny jejich hodnotové kapacity byly paralyzovány, jako kdyby jejich těla opustila svoboda pohybu, z jejich srdcí byla vzata svoboda projevu a svoboda nezávislého činu z jejich svědomí. Seděli ztěžka a zírali ve svém mlčení. Tak jsem přešel celou zasedací místnost a odešel. (18. červen 1956)

V příštích měsících USA povolily Francii předat Izraeli letouny Mirage, které již byly vyčleněny pro NATO. Ve chvíli útoku na Suez USA předstíraly překvapení a dokonce pobouření. Ale byl zde jasný rozdíl mezi Anglií a Francií, poraženými soupeři v meziimperialistickém boji o vliv na Středním východě, a Izraelem. Prezident Eisenhower po Británii a Francii požadoval okamžité stažení z Egypta během několika hodin. Ke stažení Izraele z Gazy a Sinaje došlo teprve po čtyřech měsících a i to jen díky silnému sovětskému tlaku, který hrozil potopit Západ do nepředvídatelného zkomplikování světového míru. Izrael, s oprávněním CIA v kapse, získal ve věci této zločinné války před soudem světového veřejného mínění polehčující okolnosti „bezpečnostních potřeb“. Tak vznikl precedens a mohlo to znamenat jen to, že stažení z Gazy a Sinaje bylo čistě taktické, jak ukázala válka v roce 1967.
Celoživotní názor tzv. umírněného sionisty Moše Šareta byl, že by přežití Izraele bylo nemožné bez podpory Západu, ale že tzv. západní morálka, stejně jako objektivní zájmy na Středním východě by Západu nikdy nedovolily podporovat židovský stát, který „se chová podle zákonů džungle“. Prominentnímu vůdci Mapaj, Davidu Hacohenovi, který prohlásil, že je přesvědčen, že by se Izraelci na Středním východě za účelem terorizování Arabů a vydírání Západu měli chovat jako šílení, odpověděl: Pokud se budeme chovat jako blázni, měli bychom za takové být považováni – být zavřeni do blázince a izolováni od světa. Ale jeho protivníci mu dokázali, že se mýlí, čímž zasadili drtivý úder jemu osobně i celé hypotéze umírněného sionismu. Co dokázali bylo to, že jeho pravděpodobně racionální předpoklad byl nejen chybný, ale také nereálný. Z celkové analýzy vyplývá, že se Západ a především USA nechaly zastrašovat nebo vydírat k podpoře izraelských megalomanských ambicí, protože objektivní vztah spoluviny již existoval a protože se tato spoluvina ukázala jako schopná sloužit mocenské politice Západu v regionu. Stejně jako byl sionismus, založený na „odpalestinštění“ a judaizaci Palestiny, skutečně nemorální a rasistický, tak Západ na Středním východě ve skutečnosti nepotřeboval židovský stát, který by se nechoval podle zákonů džungle, a na jehož terorismus by se nedalo spoléhat jako na hlavní nástroj pro útisk národů v regionu. V této nově získané rovnici, která určovala běh budoucích událostí, byla fatální, ale souvislá logika:

Stále si opakuji: Uznej, že jsi prohrál! Oni ukázali víc odvahy a dynamičnosti... zahrávali si s ohněm a vyhráli. Uznej, že konečná bilance Sinajské války je pozitivní. Bez ohledu na morálku, politický význam Izraele ve světě enormně vzrostl ... Zůstal jsi sám. Jen syn Coby je s tebou. Veřejnost, dokonce ani tvá vlastní veřejnost, nesdílí tvé názory. Naopak... veřejnost se dokonce obrací proti svým „pánům“ a její rozhořčení proti stažení [ze Sinaje a Gazy] obrací politickou rovnováhu v naší zemi ve prospěch Begina. (4. duben 1957)