Dodatek 1
Operace Kibya

Ben Gurionova verze operace Kibya, odvysílaná v izraelském rádiu 19. října 1953, jak ji přinesl Davar, 20. října 1953.

...[židovští] osadníci v izraelském pohraničí, většinou uprchlíci, lidé z arabských zemí a přeživší nacistické koncentrační tábory, jsou léta cílem (...) vražedných útoků a ukazují obrovskou sebekázeň. Oprávněně požadují, aby vláda ochránila jejich životy a izraelská vláda jim dala zbraně a vycvičila je k sebeobraně.
Ale ozbrojené jednotky z Transjordánska nepřestaly se svými kriminálními činy, až [lidem v] některých pohraničních oblastech došla trpělivost a po zavraždění matky a jejích dvou dětí v Yahudu, minulý týden napadli vesnici Kibya za hranicí, která byla jedním z hlavních center vražedných gangů. Každý z nás lituje a trpí, když kdekoliv teče krev a nikdo nelituje víc než izraelská vláda skutečnosti, že v Kibyi byli při odvetném činu zabiti nevinní lidé. Ale veškerá zodpovědnost leží na vládě Transjordánska, která mnoho let tolerovala a tím povzbuzovala vraždy a loupeže ze strany ozbrojených sil své země proti občanům Izraele.
Vláda Izraele důrazně odmítá směšnou a fantastickou verzi, že se 600 vojáků podílelo [na akci] proti Kibyi. Provedli jsme důkladné šetření a zjistili, že v noci útoku na Kibyi na svých základnách nechyběla ani sebemenší armádní jednotka (zvýrazněno vydavatelem anglické verze).

Dodatek 2
„A pak tu byl Kafr Qasim...“

V předvečer Sinajské války roku 1956 izraelský brigadýr Shadmi, velitel praporu na izraelsko-jordánské hranici, nařídil „menšině“ (arabské) ve vesnicích pod jeho velením zákaz nočního vycházení. Tyto vesnice byly uvnitř izraelských hranic, takže jejich obyvatelé byli izraelští občané. Podle soudních protokolů (rozhodnutí okresního soudu, vojenský žalobce versus major Melinki a spol.) Shadmi řekl majoru Melinkimu z jednotky pohraniční stráže, že zákaz vycházení musí být „extrémně přísný“ a že „ty, kdo ho poruší, nestačí zatknout – musí být zastřeleni“. Také dodal: „Mrtvola (nebo podle jiných svědectví ,pár mrtvol‘) je lepší než problémy se zatýkáním.“
Soudní záznam pokračuje:

On (Melinki) informoval shromážděné důstojníky, že začala válka, že jsou jejich jednotky nyní pod velením izraelské armády a že jejich úkolem je uložit ve vesnicích s arabskou menšinou od 17:00 do 6:00 zákaz vycházení. Melinki ohledně zákazu vycházení zdůraznil, že je zakázáno ublížit obyvatelům, kteří zůstali ve svých domovech, ale kdokoliv vyjde ze svého domova (nebo, podle jiných svědků, kdokoliv opustí domov nebo poruší zákaz vycházení), má být zastřelen. K tomu dodal, že nemají být žádná zatčení a pokud bude v noci zabito množství lidí (podle jiných svědků: je žádoucí, aby bylo zabito množství lidí, protože), ulehčilo by to břímě zákazu vycházení během příštích nocí.
... Když předložil sérii těchto rozkazů, major Melinki dovolil mužům ptát se. Nadporučík Franknanthal se zeptal: „Co uděláme s mrtvolami?“ (Nebo podle jiných svědků, „se zraněnými“). Melinki odpověděl: „Nevšímejte si jich.“ (Nebo podle jiných důkazů: „Nesmí být odstraňovány“, nebo podle třetího svědka: „Žádní zranění nebudou.“). Arieh Menches, velitel úseku, se pak zeptal: „A co ženy a děti?“ na což mu Melinki odpověděl: „Žádnou sentimentalitu.“ (Podle jiného svědka: „Musí se s nimi zacházet jako s kýmkoliv jiným, zákaz vycházení platí i pro ně.“). Menches pak položil další otázku: „A co lidé vracející se z práce?“ Zde se pokusil zasáhnout Alexandroni, ale Melinki ho umlčel a odpověděl: „Bude s nimi zacházeno jako s kýmkoliv jiným.“ (Podle dalšího svědka dodal: „To pro ně bude hodně špatné, jak řekl velitel.“).

V zápisu ze schůze, který Melinki podepsal krátce po podepsání série rozkazů, je toto:

Ode dneška od 17:00 bude ve vesnicích s arabskou menšinou vyhlášen zákaz vycházení do 6:00 hodin, a všichni, kteří tento rozkaz neuposlechnou, budou zastřeleni.

Po této psychologické přípravě a instrukcím pro policisty-vojáky „zastřelit všechny, kdo poruší zákaz vycházení“, vyrazila jednotka do vesnice Kafr Qasim a začala s prací:

K první střelbě došlo na západním vjezdu do vesnice, kudy se čtyři dělníci v lomu vraceli na kolech z míst, kde pracovali, od Petah Tiqva a Ras al-Ain. Krátce po zákazu vycházení tito čtyři dělníci tlačili svá kola do zatáčky. Když byli asi deset až patnáct metrů od školy, byla na ně zezadu zleva zblízka zahájena palba. Dva z nich (Ahmad Mahmúd Freij a Ali Othman Taha, oba třicetiletí) byli na místě mrtví. Třetí (Muhammad Mahmúd Freij, bratr Ahmada Freije) byl zraněn na stehně a předloktí, zatímco čtvrtý, Abdulláh Samir Badir, se vrhl na zem. Jízdní kolo zraněného muže, Ahmada, na něj spadlo a jemu se podařilo zůstat nehybně ležet v krvavé změti kolem něj. Nakonec se doplazil do olivového háje a do rána zůstal ležet pod olivovníkem. Po Abdulláhovi znova stříleli, když se odvaloval ze silnice k chodníku, načež zanaříkal a dělal mrtvého. Po dvou dalších masakrech, k nimž došlo hned vedle něj, se schoval mezi stádem ovcí, jehož pastýř byl zabit, a uprchl se stádem do vesnice...
Krátce po tomto vraždění šli pastýř a jeho dvanáctiletý syn se stádem z pastvy. Blížili se k zatáčce na silnici od židovské osady Masha. Stádo šlo po silnici až k vesnické škole. Pastýř házel kameny po ovci, která sešla z cesty, aby se vrátila. Dva nebo tři vojáci stojící za zatáčkou zahájili na pastýře a jeho syna palbu z krátké vzdálenosti a zabili je. Jmenovali se Othman Abdulláh Issa, věk 30 let, a jeho syn Fathi Othman Abdulláh Issa, věk 12 let.

Poznámka: Překlad soudních protokolů byl zveřejněn v Arabové v Izraeli* od Sabri Jiyrise (Monthly Review, 1976). Jiyris to shrnuje: „V první hodině zákazu vycházení, mezi 5. a 6. hodinou odpoledne, muži z izraelské pohraniční stráže zabili ve vesnici Kafr Quasim 47 arabských občanů.“

Dodatek 3
„Zpěv se brzo změní ve smrtelné sténání“

Zde je výňatek z Deníku Meira Har-Tziona, vydaného Levin-Epstein, Ltd., Tel Aviv, 1969. Popisuje v něm útok Izraele na Gazu v raných 50. letech.

Široké, vyschlé řečiště se třpytilo v měsíčním svitu. Pokračujeme opatrně podél horského svahu. Je vidět několik domů. Keře a kleč se kymácí ve větru, přičemž vrhají stíny na zem. V dálce vidíme tři světla a slyšíme zvuky arabské hudby vycházející z domů ponořených v temnotě. Rozdělili jsme se do třech skupin po čtyřech mužích. Dvě skupiny si otevřou cestu do velkého uprchlického tábora jižně od naší pozice. Zbylá skupina pokračuje k osamělému domu na rovinaté ploše severně od Wadi Gaza. Pochodujeme vpřed, dusajíce přes louky a brodíce se přes vodní koryta, v nichž nás Měsíc koupe svým zářivým světlem. Ticho však brzo protrhnou kulky, výbuchy a výkřiky těch, kdo teď mírumilovně spí. Rychle pokračujeme a vstupujeme do jednoho z domů – „Mann Haatha?“ (arabsky „kdo je tu?“)
Skáčeme směrem k hlasům. U zdi stojí dva Arabové, rozechvělí strachem. Snaží se utéct. Zahajuji palbu. Vzduch zaplňuje do uší bodající výkřik. Jeden muž padá na zem, zatímco jeho kamarád pořád běží. Teď musíme jednat. Nemůžeme ztrácet čas. Jdeme dům od domu, odkud se Arabové ve zmatku snaží uprchnout. Kulomety rachotí a jejich hluk se mísí s hrozivým nářkem. Dostáváme se k hlavnímu vchodu tábora. Dav prchajících Arabů se zvětšuje. Další skupina je napadá z protisměru. V dálce se ozývá dunění ručních granátů. Dostáváme rozkaz k ústupu. Útok spěje ke konci.
Následující ráno titulky hlásají: „Uprchlický tábor Al-Burj u Gazy byl napaden. Tábor sloužil jako základna pro infiltrátory do Izraele. Dvacet lidí bylo zraněno a dalších dvacet zabito.“
... V cestě nám stojí telefonní vedení. Přeřezáváme ho a pokračujeme. Úzká cesta vede podél svahu kopce. Oddíl pochoduje mlčky. Stát! Z kopce se kutálí několik kamenů. Zahlédnu muže, který narušil ticho. Natahuji pistoli. Gibly se plíží ke mně: „Har, proboha, nůž!“ Jeho sevřené zuby se lesknou ve tmě a celé jeho tělo je napjaté, mysl ve střehu. „Proboha,“... Pokládám zbraň a vytahuji mačetu. Plazíme se směrem k osamělému člověku, když v tom začne zpívat trylkující arabský nápěv. Zpěv se brzo změní ve smrtelné sténání. Třesu se, každý sval v mém těle je napnutý. Je to má první zkušenost s tímto typem zbraně. Dokážu to udělat?
Přibližujeme se. Tady stojí, jen pár metrů před námi. Vyskakujeme. Gibly ho svírá a já nořím nůž hluboko do jeho zad. Z jeho bavlněné košile se valí krev. Neztrácím ani sekundu, instinktivně reaguji a bodám znova. Naříká, bojuje a pak se uklidňuje a utišuje.

Z rozhovoru s Meir Har-Tzionem, příloha Ha’aretz, 9. listopad 1965:

„Trápení svědomí? Ne. Proč bych měl nějaké mít?“ Mužovy modré oči se rozevřou úžasem. „Zabít člověka pistolí je snadné. Zmáčknete spoušť a je to. Ale nůž, tak to je něco jiného – to je opravdový boj. Dokonce i když máte úspěch, jste blízko smrti. Čepel nepřítele je tak blízko jako vzduch. Je to fantastický pocit. Uvědomíte si, že jste muž.“

Dodatek 4
Lavonova aféra

Veřejná verze „Lavonovy aféry“ Mošeho Šareta v jeho sdělení pro izraelský parlament (Divrei Ha-Knesset, 514. schůze, 13. prosinec 1954):

Vážený předsedo, členové Knessetu. Přede dvěma dny v Egyptě zahájený soud proti dvěma Židům všechny znepokojuje a způsobuje emocionální rozrušení a hlubokou hořkost v zemi [Izrael] a celém židovském světě. Skutečně to musí vyvolávat znepokojení a úzkost v srdcích všech lidí usilujících o spravedlnost v celém vesmíru. Výbor pro zahraniční věci a bezpečnost již jednal a touto velmi vážnou záležitostí se bude dál zabývat. Ale v tomto stadiu se cítím povinen učinit krátké prohlášení. Ve svém projevu v Knessetu jsem 15. listopadu řekl: „Nekontrolované chování Egypta ... nesignalizuje ... že jeho vedení ... usiluje o umírněný přístup a mír. Jak dalece je Egypt vzdálen tomuto duchu [umírněnosti a míru] se lze poučit ze spiknutí upředeného v Alexandrii, z demonstračního procesu, který je tam zinscenován proti skupině Židů, kteří se stali oběťmi křivých obvinění ze špionáže a kteří, jak se zdá, jsou zastrašováni a mučeni, aby z nich dostali přiznání k domnělým zločinům.“
Tento pochmurný předpoklad byl ověřen a odhalen jako krutý a šokující fakt prohlášením obviněné Victoriny Ninyové před vojenským soudem v Káhiře, zveřejněným dnes ráno. [Podle tohoto prohlášení] byla během výslechů předcházejících soudu mučena a tím mučením z ní dostali falešná přiznání ke zločinům, jež se nestaly.
Izraelská vláda důrazně protestuje proti těmto praktikám, které na Středním východě oživují metody používané inkvizicí ve středověku. Izraelská vláda důrazně odmítá falešná tvrzení egyptské generální prokuratury, která obviňujíizraelské úřady z hrozných činů a ďábelského spiknutí proti bezpečnosti a mezinárodním vztahům Egypta.
Z tohoto místa jsme mnohokrát v minulosti protestovali proti pronásledování a křivým obviněním Židů v různých zemích. Vidíme v nevinných Židech obviněných egyptskými úřady z tak hrozných zločinů oběti nepřátelství ke státu Izrael a židovskému národu. Pokud je jejich zločinem sionismus a oddanost státu Izrael, pak se na tomto zločinu podílí miliony Židů po celém světě. Nemyslíme si, že by vládci Egypta měli mít zájem na prolévání židovské krve. Vyzýváme všechny, kdo věří v mír, stabilitu a lidské vztahy mezi národy, aby zabránili tomuto osudovému bezpráví.

Dodatek 5
Izraelské noviny odhalují snahu vlády zastavit vydání Posvátného terorismu Izraele

Zde jsou nejdůležitější výňatky z článku člena Knessetu, Uri Avneriho, vydaného v Hoalam Hazeh 23. září 1980, s názvem „Šaretův deník pro Araby“.*
Tato brožura používá citace ze Šaretova deníku k osvětlení osmi událostí, k nimž došlo během padesátých let. Livia Rokachová odvedla čistou práci. Všechny její citace jsou skutečné. Vůbec je nevytrhávala z kontextu, ani je necitovala způsobem protiřečícím záměrům pisatele deníku. Pro člověka, jenž je seznámen s izraelskou propagandou, mohou mít takové citáty ohromující účinek...
Pomocí selektivních výňatků ze Šaretova deníku se její historický výzkum do detailu zabývá následujícími záležitostmi:

1. Odvetná činnost
Citáty ze Šaretova deníku ukazují, že tyto aktivity nikdy nebyly prováděny kvůli pomstě nebo odplatě, i když byly jako takové prezentovány, ale byly produktem úkladné politiky Davida Ben Guriona a Moše Dajana. Tato politika byla zaměřená na zvyšování napětí v pohraničí jako přípravy na válku a jako záminka k vystěhování a rozptýlení palestinských uprchlíků, kteří žili v táborech poblíž hranic. Citáty ze Šaretovy knihy rovněž prozrazují, že prezident Jicchak Ben Zvi doufal v egyptský útok ospravedlňující izraelskou okupaci poloviny Sinaje. Šaret dále odhaluje, že incidenty na syrské hranici byly rovněž výsledkem izraelské iniciativy. Šaret detailně a obšírně popisuje příčiny krvavého masakru spáchaného jednotkou 101 pod velením Arika Šarona ve vesnici Kibya, kde bylo zabito 56 nevinných arabských vesničanů. Také popisuje, jak se vláda rozhodla zveřejnit falešné komuniké, v němž byla tato událost zobrazena jako partyzánská akce uskutečněná civilními „osadníky“.

2. Plán na okupaci jižní Sýrie
Šaret odhaluje, že Ben Gurion, Dajan a Pinhas Lavon v únoru 1954 požadovali využití pádu syrského diktátora Adíba Šíšaklího k zabrání jižní Sýrie a připojení k Izraeli. Také chtěli zaplatit syrského důstojníka, který by získal moc v Damašku a sestavil proizraelskou loutkovou vládu. Tyto věci se dnes zdají být ještě aktuálnější vzhledem ke zhoršující se pozici Hafíze Assáda a izraelským prohlášením ohledně této situace.

3. Úmysl rozdělit Libanon
Šaret odhaluje, že Ben Gurion již v únoru 1954 navrhoval velkou izraelskou operaci na rozdělení Libanonu a vytvoření maronitsko-křesťanského státu v jedné z jeho částí. Probíhaly o tom rozsáhlé diskuse. Ben Gurion plán vyložil v dlouhém dopise Šaretovi a Šaret mu také odpověděl dlouhým dopisem, ve kterém mu vehementně oponoval. Ben Gurion byl připraven investovat velké částky do uplacení křesťanských vůdců v Libanonu. Šaret rovněž prozradil, že náčelník štábu podporoval plán na zaplacení libanonského armádního důstojníka, který by byl použit jako loutka, aby to vypadalo, že intervence izraelské armády přišla jako odpověď na jeho volání po osvobození Libanonu od muslimské poroby. Z hlediska dnešního čtenáře tento plán vypadá jako přesný návrh toho, k čemu poté v Libanonu došlo – občanská válka, vytvoření maronitské enklávy majorem Saad Haddádem a její označení za „svobodný Libanon“.

4. Har-Tzionova aféra
Šaret rozebírá, jak Meir Har-Tzion ze 101. jednotky vlastníma rukama zavraždil pět nevinných beduínských mladíků jako pomstu za zabití jeho sestry, která během jednoho ze svých výletů překročila jordánskou hranici. Šaret dále popisuje, jak Arik Šaron a Moše Dajan kryli tento odporný čin, a jak Ben Gurion zmařil jeho rozhodnutí předat Har-Tziona a jeho přátele spravedlnosti.

5. Lavonova aféra
Šaret obsáhle popisuje tuto odpornou událost v Egyptě. Livia Rokachová připojila do knihy, kde Šaret odkrývá pravdu o aféře, jeho prolhaný projev v Knessetu, kde tvrdil, že obžaloba vznesená proti obviněným před soudem v Káhiře je motivována nepřátelstvím a antisemitismem. Izraelský čtenář, čtoucí výňatky ze Šaretova deníku, které vycházely na pokračování v Ma’ariv, nebo dokonce celých osm svazků deníku, nemůže být těmito odhaleními i přes jejich krutost šokován. Nicméně dopad takové publikace v zahraničí může hraničit s pocitem podvodu. Nedostatek zákonných intervencí izraelského ministerstva zahraničí ve skutečnosti zabránil širokému rozšíření této brožury. Arabsko-americká organizace, jež tuto brožuru vydala, nemá prostředky nutné k jejímu širokému rozšíření, zejména tváří v tvář spikleneckému tichu proizraelských amerických médií...

Text na zadním přebalu: