Všeobecná podpora Izraele ze Západu v posledních dvaceti pěti letech je založena na několika mýtech, z nichž nejhouževnatějším je mýtus o bezpečnosti Izraele. Tento mýtus, předpokládající existenci vážných a trvalých hrozeb pro přežití Židů v Palestině, je úzkostlivě pěstován tak, aby u veřejnosti vyvolával znepokojivé představy vedoucí ke schválení a dokonce podpoře využití obrovských částek z veřejných financí na vojenskou a ekonomickou pomoc Izraeli. „Bezpečnost Izraele“ je argument, kterým nejen Izrael, ale i USA popírají právo Palestinců na národní sebeurčení v jejich vlastní zemi. V posledních třech desetiletích byl akceptován jako legitimní vysvětlení izraelského porušování mezinárodních rezolucí, volajících po návratu Palestinců do jejich domovů.

Během posledních třinácti let bylo Izraeli umožněno ohánět se svou bezpečností jako důvodem jeho odmítání opustit arabská a palestinská území obsazená v roce 1967. Bezpečnost je také záminkou izraelských vlád pro rozsáhlé masakry civilního obyvatelstva v Libanonu, zabírání arabských území, zakládání židovských osad na okupovaných územích, deportace a svévolné věznění politických vězňů. Ačkoliv byla bezpečnost arabského obyvatelstva v celém regionu během těchto třiceti let opakovaně ohrožována otevřenými i skrytými konflikty, teroristickými komploty a podvratnými plány, a ačkoliv rezoluce OSN požadují stanovení zajištěných hranic pro všechny státy v regionu, doposud byla v centru mezinárodní diskuse jen bezpečnost Izraele.

Vytrvalost mýtu o bezpečnosti Izraele ukazuje, že existuje značná obecná víra v tzv. arabské odhodlání zlikvidovat židovský stát. Většina významných západních spisovatelů, kteří se touto věcí zabývají, odvozuje své argumenty ze sionistické verze událostí koncem 40. let, z doby založení Izraele, a poloviny 50. let, kdy se k moci dostal Násir. Od těchto argumentů přechází k nynějšímu takzvanému boji Izraele za bezpečnost a přežití jako morální otázce. Média často propagují politiky, kteří mají ještě další důvody pro svou politickou a vojenskou podporu Izraele než jen morální závazek vůči Izraeli.

Jiné verze nebo jiný přístup k faktům jsou nejčastěji ignorovány. Například nedávná odhalení Nahuma Goldmanna (Le Monde Diplomatique, říjen 1979) zůstala prakticky nepovšimnuta. Goldmann, který víc než třicet let vedl prosionistický Světový židovský kongres, přiznal, že Arabové nebyli přizváni k poradám o rozdělení Palestiny v roce 1947, a že jejich ochota vyjednat politický kompromis, který mohl zabránit válce v roce 1948, byla před květnem 1948 vetována a podkopána Davidem Ben Gurionem.

Nedávno vydaný Osobní deník Moše Šareta (Yoman Ishi. Tel Aviv: Ma’ariv, 1979, v hebrejštině) nyní nabízí rozhodující a autoritativní příspěvek k demytizaci pověsti o bezpečnosti Izraele a jeho bezpečnostní politice. Šaret mezi lety 1933 až 1948 řídil mezinárodní vztahy sionistického hnutí jako šéf politické sekce Židovské agentury a v letech 1948-1956 byl izraelským ministrem zahraničí. V letech 1954-1955 byl také jeho premiérem. V této publikaci jsou výňatky ze Šaretova deníku, demonstrující následující body:

• Izraelský politicko/vojenský establishment nikdy vážně nevěřil v arabské ohrožení existence Izraele. Naopak, hledal a využíval všechny prostředky k rozjitřování dilematu arabských režimů po roce 1948. Arabské vlády byly krajně neochotné pouštět se do jakýchkoliv vojenských konfrontací s Izraelem, přestože, aby přežily, potřebovaly svému obyvatelstvu – a exilovým Palestincům ve svých zemích – ukázat nějakou reakci na agresivní politiku a nepřetržité obtěžování ze strany Izraele. Jinak řečeno, arabská hrozba byla Izraelem vymyšlený mýtus, který arabské režimy v vnitřních a mezi arabských důvodů nemohly zcela popřít, i když se neustále obávaly izraelských příprav na novou válku.
• Izraelský politicko/vojenský establishment se zaměřil na tlačení arabských států do vojenských konfrontací, v nichž si izraelští vůdci byli vždy jisti vítězstvím. Cílem těchto konfrontací bylo radikálně změnit rovnováhu sil v oblasti a udělat ze sionistického státu hlavní mocnost na Středním východu.
• K dosažení tohoto strategického cíle byla použita následující taktika:
• Rozsáhlé i omezené vojenské operace zaměřené na civilní obyvatelstvo za hranicí příměří, zvláště na palestinských územích Západního břehu a Gazy, tehdy pod kontrolou Jordánska a pak Egypta. Tyto operace měly dvojí smysl: terorizovat obyvatelstvo a vytvořit trvalou destabilizaci vyplývající z napětí mezi arabskými vládami a obyvatelstvem, které se cítilo nedostatečně chráněno proti izraelské agresi.
• Vojenské operace proti arabským vojenským zařízením v pohraničních oblastech za účelem podkopání morálky armád a prohloubení destabilizace režimů pocházející z jejich vojenských struktur.
• Skryté teroristické operace v arabském světě, využívané ke špionáži i vyvolání obav, napětí a nestability.
• Úspěšné zajištění strategických cílů Izraele bylo dosahováno těmito způsoby:
• Novými územními zisky prostřednictvím válek. Ačkoliv dohody o příměří z let 1949-1950 Izraeli přidělily o jednu třetinu větší území než plán OSN na rozdělení, izraelské vedení stále nebylo spokojené s velikostí státu v hranicích, které se na mezinárodní úrovni samo zavázalo respektovat. Usilovalo přinejmenším o obnovení hranic mandátní Palestiny. Teritoriální rozloha byla považována za zásadní faktor při transformaci Izraele v regionální mocnost.
• Politickou i vojenskou snahou dosáhnout odstranění všech arabských i palestinských národků na Palestinu rozptýlením palestinských uprchlíků z války v letech 1947-1949 do vzdálených částí arabského světa i mimo něj.
• Podvratnými operacemi majícími za úkol rozdělit arabský svět, porazit arabské národní hnutí a vytvořit loutkové režimy, které by se sklonily před regionální mocností Izrael.

Šaretův deník zdokumentováním výše uvedených bodů zasazuje smrtelný úder několika důležitým interpretacím, které jsou stále prezentovány jako historická pravda. Mezi ně patří:

• Většina vědců a analytiků do dnešního dne uvádí jako hlavní stimul pro říjnovou válku v roce 1956 znárodnění Suezského průplavu. Předpokládá se, že plánovaný útok Britů a Francouzů na Egypt poskytl Izraeli příležitost omezit útoky fedajínů zpoza hranice příměří a vyřídit si účty s Násirovým režimem, kterému byly tyto útoky připisovány.

Šaret nám nyní říká, že velká válka proti Egyptu s cílem získat Gazu a Sinaj bylo na programu izraelského vedení nejméně od podzimu 1953, téměř rok předtím, než Násir nahradil Nagíba a upevnil své vedení. Pak následovala shoda, že by mezinárodní podmínky pro takovou válku měly dozrát asi do tří let. Izraelský vojenský útok na Gazu v únoru 1955 byl vědomě podniknut jako předběžný válečný akt. O několik měsíců pozdější rozhodnutí izraelské vlády zahájit válku s cílem získat pásmo Gazy se setkalo se silným odporem ministra zahraničí, následkem čehož podporovatelé válečné politiky v čele s Ben Gurionem rozhodli o jeho politické likvidaci. Kdyby se v pozdějších měsících na obzoru neobjevila naděje na trojstranný útok, Izrael by na Egypt zaútočil podle vlastních plánů a navíc se souhlasem USA.

• Izraelská okupace Západního břehu a Gazy v roce 1967 byla vysvětlována a ještě dnes je široce chápána jako izraelská obranná akce tváří v tvář arabským hrozbám. Šaretův deník poskytuje jasné důkazy, že okupace Gazy o Západního břehu byla součástí plánů Izraele již od počátku 50. let. Američtí sionističtí vůdci o těchto plánech byli informováni roku 1954. Roku 1955 byly obětovány židovské i arabské životy v sériích provokativních úderů podniknutých pro vytvoření záminky k okupaci jordánského území. Hlavní překážkou odkládající tuto okupaci byla zbytková přítomnost Britů v Jordánsku, pomáhajících hášimovskému trůnu.
• Pokračující násilná izraelská agrese v Libanonu je stále nestydatě připisována izraelským bezpečnostním potřebám. Mluvčí Izraele, papouškovaní západními novináři, se snažili masivní intervenci Izraele v Libanonu a libanonské dění celkově především následujícími historickými argumenty:
• V boji mezi muslimy a křesťany, konfliktu, který by vypukl bez ohledu na vnější vměšování, se role Izraele omezila na bránění křesťanské menšiny.
• Přítomnost palestinského odporu, nebo, v izraelské terminologii, palestinského terorismu v této zemi vyžadovala zásah Izraele.

Šaretův deník však kompletně dokumentuje to, jak Ben Gurion v roce 1954 vymyslel ďábelský plán na „pokřesťanštění“ Libanonu, tj. jak byl od píky vymyšlen a vytvořen vnitřní libanonský konflikt, a jak byly Izraelem připravovány detailní plány na rozdělení a podřízenost této země víc než patnáct let předtím, než se přítomnost Palestinců v Libanonu stala politickým faktorem. Používání teroru a agrese k vyprovokování nebo vytvoření zdání arabské hrozby pro existenci Izraele shrnula tehdejší „dvojka“ sionistické státní hierarchie takto:

Přemýšlel jsem o dlouhém řetězci falešných incidentů, o válečných akcích, jež jsme vymýšleli, o mnoha srážkách, které jsme vyprovokovali a které nás stály tolik krve, a o porušování zákona našimi lidmi – na všechno to, co přineslo vážné pohromy, určilo celé dění a přispělo k bezpečnostní krizi.

Moše Dajan, tehdejší náčelník generálního štábu, týden předtím vysvětlil, proč Izrael potřeboval odmítnout jakékoliv hraniční bezpečnostní uspořádání nabízené sousedními arabskými státy nebo OSN, stejně jako formální bezpečnostní záruky navrhované Spojenými státy. Takové záruky, jak předpokládal, by mohly „Izraeli svázat ruce“. Pravděpodobně by to učinilo neospravedlnitelnými nebo dokonce nemožnými útoky a nájezdy přes hranice příměří, které byly uprostřed 50. let vedeny pod eufemistickým názvem odvetné akce. Tyto akce, jak Dajan řekl,

jsou naše životní míza. Umožňují nám udržet velké napětí mezi naším obyvatelstvem a v armádě... abychom mohli poslat mladé muže do Negevské pouště, musíme křičet, že je v nebezpečí (26. květen 1955, 1021).

Vytvoření mentality „obléhaných“ v izraelské společnosti bylo nezbytné k doplnění prefabrikovaného mýtu o arabské hrozbě. Tyto dva elementy se měly živit a podporovat navzájem. Ačkoliv izraelská společnost čelila vážnému riziku sociální a kulturní dezintegrace v důsledku dopadu masové imigrace asijských a severoafrických Židů do ideologicky homogenní společnosti, směřování mentality „obléhaných“ nebylo tak silné, aby dospělo k obranné soudržnosti v izraelské židovské společnosti. Byl vypočítán hlavně k „odstranění morálních brzd“ potřebnému k tomu, aby společnost plně podporovala politiku, jež představovala naprosté odvrácení od kolektivního etického kodexu, na kterém bylo založeno její formální vzdělání a z něhož měla čerpat svou životní sílu. Samozřejmě, tento etický kodex nebyl respektován ani v minulosti. Agresi a terorismus sionisté praktikovali před i během války z let 1947-1948. Následující svědectví vojáka, jenž se účastnil zabrání palestinské vesnice Dueima v roce 1948, je pouze nejposlednější odhalení z dlouhého řetězce důkazů:

Zabili jsme něco mezi 80 až 100 Araby, ženami i dětmi. Děti jsme zabíjeli rozbíjením jejich hlav tyčemi. Nebyl tam ani jeden dům bez mrtvol. Muži a ženy z vesnice byli nacpáni do domů bez jídla a vody. Pak přišli sabotéři vyhodit domy do vzduchu. Jeden velitel nařídil vojákovi, aby přivedl dvě ženy do domu, který právě chtěl odpálit ... Další voják se chlubil, že jednu Arabku před zastřelením znásilnil. Jiná arabská žena s novorozencem byla přinucena toto místo několik dní uklízet a pak ji i s dítětem zastřelili. Vzdělaní a slušní velitelé, kteří byli považováni za „dobré chlápky“ ... se stali podlými vrahy, a to ne v bitevní vřavě, ale jako součást metody vyhnání a vyhlazení (citováno v Davar, 9. června 1979).

Jenže tyto epizody mezi širokou veřejnost neprosákly. Naopak válka za nezávislost byla ritualizována jako zázračné vítězství (židovského) práva proti (arabské) moci. Dejr Jasín byl vládnoucí Stranou práce (nepravdivě) označen za ojedinělý a dokonce odsouzeníhodný případ, produkt brutality minoritní skupiny Irgun. Manuály, školní učebnice, historické knihy, sborníky a média klidně oslavovaly morální kvalitu války, „čistotu zbraní“ používaných armádou, židovský étos ležící u základů státu.

Bezpečnostní neboli represivní politika 50. let v tomto smyslu znamenala kvalitativní skok. Strategické návrhy byly samotnými izraelskými vůdci chápány jako naprosto iracionální, pokud jde o regionální realitu, a hlavně pokud jde o mezinárodní kontext. Proto podpora nutná pro tuto politiku v rámci země musela být totální, to jest emocionální, téměř instinktivní, bez jakýchkoliv ústupků racionalitě a morálních základů. Strategický cíl, jakým byla transformace Izraele v regionální mocnost, nevyhnutelně předpokládal použití rozsáhlého, otevřeného násilí, a nebylo možné ani falešně předstírat jeho dosažení na základě dřívějšího dogmatu o morální nadřazenosti, které proto muselo být nahrazeno novým.

Terorismus a „pomsta“ nyní měly být glorifikovány jako nové „morální ... a dokonce posvátné“ hodnoty izraelské společnosti. Ožívající militarismus už nepotřeboval idealistický, socialistický nátěr Palmach: Vojenským symbolem nyní byla jednotka 101 vedená Arikem Šaronem.
Proces této spíš kulturní než politické přeměny nebyl automatický. Ve skutečnosti, jak připustil Dajan ve výše uvedeném citátu, musela být k jeho povzbuzení vyvolána spousta strachu. K vyvolání provokací ospravedlňujících následné represálie musely být obětovány i životy židovských obětí, zejména v dobách, kdy se arabským vládám dařilo kontrolovat reakce uštvaného a vzteklého obyvatelstva v pohraničních oblastech. Každodenní tepající propaganda, řízená cenzory, krmila izraelské obyvatelstvo vyobrazováním zrůdnosti nepřítele.

Propaganda dále ukazovala, že vyjednávání o bezpečnostním uspořádání s nepřítelem mohlo být interpretováno pouze jako fatální důkaz slabosti Izraele.
Posledním bodem tohoto procesu, kterému Šaret v 50. letech přihlížel, bylo zvolení Menachema Begina roku 1977 premiérem. Šaretova sionistická perspektiva byla postavena na politické/diplomatické alternativě teroristické strategii Bena Guriona a jeho stoupenců. Ta, jak se domníval, by konsolidovala židovský stát v Palestině a možná v budoucnu vedla i k jeho rozšíření bez výrazných ústupků okolnímu arabskému světu. Šaret věřil, že by jeho cílů mohlo být dosaženo i bez pobouření Západu.

Ve skutečnosti si myslel, že by plány Izraele bylo možné koordinovat s plány Západu. Jasně si uvědomoval fašistickou logiku stojící za izraelskou bezpečnostní doktrínou a správně vyhodnotil z ní vyplývající morální rozklad na vnitřní úrovni a narůstající násilní na regionální úrovni. Oponoval jí a stal se jistě její nejznámější obětí. Jeho porážka však byla nevyhnutelná, neboť jeho nesouhlas s touto strategií byl spíš kvantitativní než kvalitativní: Nesouhlasil spíš s metodou než s podstatou; například s počtem obětí dané akce a jen vágně s ideologií stojící za takovými akcemi. V podstatě byl s ohledem na svou sionistickou víru touto strategií stejně fascinován, jako ji odmítal, stejně jí záviděl její okamžité úspěchy, jako ho znepokojovaly její dlouhodobější a širší důsledky a mezinárodní reakce na sionismus a Izrael.

Pro politicko/vojenské megalomanské vůdce Izraele a jejich zločinné plány byla likvidace jeho nonkonformní osoby považována za nezbytnou. Jeho vnitřní slabost spočívala ve zdánlivě rozumné naději, že takzvaný liberální Západ provedení plánů jeho odpůrců zabrání. Spoléhal se spíš na Západ než na probuzení svědomí u místních obyvatel, pro což měl moc a informace, ale co jako sionista nemohl a neodvážil se udělat.
I přes své pochybnosti a trýzeň však téměř pravidelně končil u spolupráce se svými protivníky a těmi elementy v bezpečnostním establishmentu, které proti němu strojily úklady, při vyhotovování a šíření vědomě zkreslených verzí událostí a politiky pro domácí i mezinárodní potřebu.

V historické perspektivě Šaretova autoportrétu, tak jak vychází z jeho deníku, se také skrývá vysvětlení, proč není žádný takzvaný sionistický umírněný návrh možný, a proč žádný pokus o liberalizaci sionismu zevnitř nemohl vést k úspěchu – a opakovaně končily neúspěchy. Historií minulých tří desetiletí prochází jasná, srozumitelná a souvislá logika. V 50. letech byly položený základy pro vybudování státu prodchnutého principy posvátného terorismu vůči okolním arabským společnostem; na prahu 80. let je tentýž stát poprvé odsuzován vlastními intelektuály jako stát nacházející se v pevném sevření fašismu.

To může být o důvod víc, proč se mohou západní novináři, vědci a analytici cítit tímto dokumentem značně vyvedeni z míry. Tito komentáři stále vychází z podpory domnělému morálnímu závazku Západu vůči mýtu, který tvrdohlavě dál vydávají za izraelskou bezpečnost. V tomto smyslu je Šaretův deník vůči sionistické propagandě potenciálně stejně zničující jako dokumenty Pentagonu pokud jde o americkou agresi ve Vietnamu.