Moše Šaret a jeho osobní deník

Moše Šaret (Šertok) se narodil roku 1894 v Chersonu na Ukrajině.* Se svou rodinou – jeho otec byl vášnivý sionistický aktivista – roku 1906, ve dvanácti letech, emigroval do Palestiny. Rodina se usadila v arabské vesnici Ein Sinya u Nábulusu. Moše, jeho bratr a tři sestry toto dvouleté období, kdy se učili arabsky, hráli si s dětmi z vesnice a poslouchali fascinující příběhy vesnických stařešinů, popisovali jako nejšťastnější období svých životů.
V roce 1908 se rodina Šertokových přestěhovala do Tel Avivu, kde Moše nastoupil na střední školu Hertseljah. Po vypuknutí první světové války byl odveden do turecké armády, kde prošel důstojnickým kursem a poté sloužil jako důstojník, většinou v Sýrii. Po válce, zatímco byl v Palestině ustaven britský mandát, promoval na Londýnské vysoké škole ekonomické a brzy poté zahájil politickou aktivitu jako liberální sionista. Byl zakládajícím členem Mapaj (Dělnické strany Izraele) a stal se hlavním redaktorem Davar, tiskového orgánu Histadrutu (odborové ústředny veřejného sektoru ovládané Mapaj). Později byl jmenován zástupcem Chaima Arlosorova, šéfa politické sekce Židovské agentury. Po zavraždění Arlosorova na pláži v Tel Avivu roku 1933 byl jmenován jeho nástupcem. Předsedou Židovské agentury byl v té době David Ben Gurion.
Podle Šareta konflikt s Benem Gurionem, který charakterizoval jejich dvacet pět let blízké spolupráce na špičce sionistického hnutí a ve státu Izrael, měl původ v podezření Bena Guriona, že je Šaret loajální Chaimu Weizzmanovi, prezidentu Světové sionistické organizace. Ben Gurion ve 40. letech obviňoval Šareta, jak se později ukázalo neprávem, ze spolupráce s Weizzmanem na jednání prostřednictvím USA o dohodě mezi sionistickým hnutím a emírem Fajsalem ze Saudské Arábie. Šaret tvrdil, že ve skutečnosti přispěl k neúspěchu těchto jednání. Ale podle dr. Nahuma Goldmanna se Šaret v letech 1947-1948 s Goldmannem znovu zapojil do vyjednávání zprostředkovaných americkým ministrem zahraničí Georgem Marshallem o politickém řešení problému sionistické přítomnosti v Palestině, která mohla vést k vytvoření Středněvýchodní konfederace zahrnující sionistickou entitu. Hlavním vyjednavačem na arabské straně byl egyptský ministr zahraničí Nukraši Paša. Tato jednání, od nichž se očekávalo, že zabrání první arabsko-izraelské válce, znamenala odložení data plánovaného vyhlášení státu Izrael o několik týdnů. Ben Gurion jednání vetoval, odklad odmítl a obvinil Šareta, že je proti vytvoření státu, což Šaret popřel. Základem konfliktu mezi těmito dvěma sionistickými vůdci, který trval až do Šaretova vyhnání z vlády v červnu 1956, v podstatě bylo Ben Gurionovo preferování síly proti Šaretovu preferování diplomatických metod k dosažení týchž cílů. Moše Šaret zemřel v Tel Avivu roku 1965.
Osobní deník, který si psal od října 1953 do listopadu 1956, pokrývá poslední léta jeho politické činnosti ve funkci prvního izraelského ministra zahraničí, i dva roky, kdy nahradil Ben Guriona na postu premiéra. Dále popisuje prvních patnáct měsíců útrpné nečinnosti následujících po jeho odchodu z politiky. Šaret s psaním deníku skončil uprostřed rozepsané věty 29. listopadu 1957. Jeho poslední poznámky identifikují jednoho z jeho dřívějších spolupracovníků, považovaného za blízkého osobního a politického přítele, jako jednoho ze spiklenců proti Šaretovi.
Deník, dokument o 2 400 stránkách v osmi svazcích, obsahuje denní poznámky a vzpomínky, v nichž Šaret zaznamenává běžné události: Události osobní, rodinné i stranické, stejně jako národní i mezinárodní schůzky vrcholného významu, rozhovory s manželkou i ostatními rodinnými příslušníky hned vedle administrativních otázek týkajících se jeho ministerstva, a komentáře k zasedáním vlády. Intimní povaha deníku spolu s výjimečně významným postavením jeho autora představuje ojedinělou záruku spolehlivosti. Na rozdíl od jiných pamětí, které v posledních letech vzešly z Izraele, a byly psány za účelem zveřejnění, může být Šaretův deník sotva podezírán z překrucování, sebevelebení nebo subjektivní polemiky. Proto není vůbec překvapivé, že Šaretův syn a jeho rodina byli vystaveni nesmírnému tlaku, aby ho nepublikovali, nebo aby tento dokument aspoň předložili Dělnické straně k cenzuře. Přesto se Šaretův syn Ya’acov nakonec rozhodl zveřejnit kompletní spisy.

Ben Gurion jde do Sdeh Boker: Duchovní ústup jako taktika

Moše Šaret učinil první zápis do deníku 8. října 1953. Krátce předtím oznámil Ben Gurion, předseda vlády a ministr obrany, úmysl odejít z vládních funkcí. Šaret, který byl již od dní před založením státu za Ben Gurionem druhý v pořadí, byl navržen jako náhrada na premiérský post. Zároveň zůstal ministrem zahraničí.
Širokému veřejnému mínění byl Ben Gurionův záměr odejít na odpočinek velkolepě prezentován jako duchovní cvičení, opatření schopné vyburcovat Izraelce i izraelskou mládež a nutné k přivedení sionistických ovcí zpět k opuštěným ideálům průkopnictví a osidlování.

Ve skutečnosti, zatímco stát utrácel miliony liber na vybudování „chaty“ pro Ben Guriona v kibucu Sdeh Boker v Negevské poušti, a na s tím spojená bezpečnostní a komunikační opatření, starý pán už věděla informoval své spolupracovníky, že jeho nepřítomnost ve vládě potrvá dva roky. Za kampaní idealizující jeho odchod byl scénář úzkostlivě připravený samotným Ben Gurionem a jeho lidmi. Dokonce i tehdy, pouhé čtyři roky po válce z let 1948-1949, měl bezpečnostní establishment připraveny plány pro územní expanzi Izraele. Hranice příměří stanovené na Rhodosu, ačkoliv stanovené tak, aby Izrael dostal o víc než třetinu plochy větší území, než mu připadalo podle rozhodnutí OSN z roku 1947, to armáda považovala za nedostatečné. Armáda toužila přinejmenším obnovit hranice mandátní Palestiny.

Ben Gurion již teoretizoval o nutnosti stát se regionální mocností na Středním východě. K uskutečnění tohoto cíle byla navržena strategie destabilizace oblasti: Jak uvidíme, jejím určujícím středobodem pro příští čtvrtstoletí byla politicko-vojenská taktika známá pod falešným názvem odplata. Mezinárodní podmínky pro implementaci tohoto plánu však teprve musely být připraveny.
Základní podmínkou byla ekonomická a vojenská pomoc, především ze Západu. Zároveň bylo třeba zabránit sblížení Západu a arabského světa. Proto musel být Západ přesvědčován, že pro něj bude v tomto regionu Izrael nejlepším vojenským řešením, a to byl další z hlavních cílů masivních represivních útoků prováděných za hranicí izraelskou armádou.

Přesto však Západ neměl být izraelskými záměry předčasně vyburcován, protože ještě nebyl na podporu izraelských cílů připraven. Ben Gurionův formální odchod a jeho (formální) nahrazení „umírněným“ Šaretem bylo mezinárodní diplomacií interpretováno jako znamení, že Izrael nemíří do války. Od zahájení odvetných akcí tato obava v arabském světě převládala.
Plán Izraele v malém rozsahu směřoval ke zbrždění jednání mezi arabskými státy, které tlačily na své vyzbrojení, a Západem, který se zdráhal je vyzbrojit.

Mezitím pod premiérem Šaretem, mužem notoricky oddaném umírněnosti a diplomacii, získala na věrohodnosti představa, že vojenské akce nemají žádný jiný cíl než ten deklarovaný – chránit civilní obyvatelstvo Izraele proti útokům partyzánského typu z arabských území. Mýtus o bezpečnosti Izraele, mající vytvořit konsenzus, s Ben Gurionovou nepřítomností získal na síle. Tak Ben Gurion odešel do Sdeh Boker s aurou průkopnického světce a Šaret se připravoval k převzetí jeho postu, nebo si to tak alespoň představoval. Nad skutečným velením si však fakticky udržel kontrolu Ben Gurion.