Odveta pro válku

11. října 1953 si ministr zahraničí a rádoby premiér do svého deníku poznamenal, že se viděl s prezidentem Benem Zvi:

Ben Zvi jako obvykle předložil některé nápadité otázky ... jako například naší šanci na okupaci Sinaje a jak báječné by bylo, kdyby Egypťané zahájili ofenzívu, kterou bychom porazili a poté provedli invazi do pouště. Byl velmi zklamán, když jsem mu řekl, že Egypťané nejeví žádnou tendenci usnadnit nám břemeno okupace nějakou provokativní výzvou z jejich strany. (11. říjen 1953, 27)

Příštího dne Ben Gurion informoval Šareta, že Pinhas Lavon, neochvějný zastánce politiky odvet, nastoupí na post ministra obrany a že chce jmenovat Moše Dajana náčelníkem generálního štábu ozbrojených sil.

Okamžitě jsem řekl, že Moše Dajan je voják jen v době války, ale v době míru je politik. Jeho jmenování znamená „zpolitizování“ hlavního štábu. Úžasná schopnost nového náčelníka štábu intrikovat a osnovat přinese mnoho komplikací. Ben Gurion uznal, že to je pravda a ještě dodal, že se i Dajan sám takto charakterizoval a snažil se pro tuto práci diskvalifikovat, ale nevadí, to bude v pořádku. Zůstal ve mně pocit sklíčenosti. (ibid, 29)

Šaret považoval tehdejší mezinárodní klima za nepříznivé pro Izrael: USA se právě rozhodly dodávat zbraně Sýrii a Iráku, a brzo po podepsání smlouvy o průplavním pásmu vyzbrojit Egypt. Navíc izraelské permanentní porušování požadavků OSN, aby přestal odklánět vodu z řeky Jordán a dodržoval Johnstonův plán, působilo v hlavních městech Západu rostoucí zděšení. Západ si pěstoval naději, že by se arabsko-izraelská dohoda o odvodu vod z Jordánu, pokud by jí bylo dosaženo a došlo k její realizaci, mohla stát základním kamenem širší dohody, která by vzala vítr z plachet rostoucímu antizápadnímu nacionalistickému napětí v oblasti. Podle šéfa pozorovatelů OSN, dánského generála Wagena Benikeho, „Izraelci pracovali a stále pracují na arabských územích. My [Izraelci] strategicky měníme terén.“ (15. říjen 1955, 39) Toto, říká Šaret,

je skutečně hanebný čin. Několikrát jsem se ptal a vždy jsem byl vážně ujištěn, že nebyla dotčena žádná arabská země. Poté, co mi Benike řekl ... že mu bylo dokázáno, že naše práce byly zahájeny na arabské půdě ... Znovu jsem kladl otázky Amirovi, který nyní připouští fakta ... Takže nakonec před celým světem vypadám jako lhář! (31. říjen 1955, 32)

V obavě, že by přílišná dávka izraelského násilí v tomto okamžiku mohla rychle přivodit krizi se Západem, se Šaret snažil zablokovat odvetnou akci v Kibyi, kterou Ben Gurion schválil v předvečer odletu na dovolenou předcházející jeho formálnímu odchodu. Poukazoval na to, že menší pohraniční incident, který měl sloužit jako záminka pro plánovaný útok na vesnice na Západním břehu, byl Jordánskem veřejně odsouzen, a že jordánští zástupci ve společné komisi pro příměří slíbili dohlédnout na to, aby se podobné incidenty už neopakovaly.

Řekl jsem Lavonovi, že to [útok] bude vážná chyba a připomínal jsem, cituje různé precedenty, že nikdy nebylo dokázáno, že odvetné akce slouží ke svým deklarovaným cílům. Lavon se usmíval... a držel se vlastní představy.... Ben Gurion, řekl, můj názor nesdílí. (14. říjen 1953, 37)

Podle prvních zpráv z druhé strany bylo v jedné vesnici zničeno třicet domů. Tato odveta je bezpříkladná ve svých rozměrech a použité ofenzivní síle. Přecházel jsem po pokoji, bezmocný a naprosto deprimovaný pocitem bezmoci.... Popisem zkázy arabské vesnice v rádiu Ramalláh jsem byl jednoduše zděšen. Desítky domů byly srovnány se zemí a desítky lidí zabity. Umím si představit bouři, která zítra vypukne v arabských a západních hlavních městech. (15. říjen 1953, 39)

Musím zdůraznit, že když jsem byl proti akci, ani zdaleka jsem nepředpokládal takový masakr. Myslel jsem, že jsem proti jedné z těch akcí, které se v minulosti staly rutinou. Kdybych jen vzdáleně tušil, že má dojít k takovému masakru, udělal bych skutečné peklo. (16. října 1953, 44)

Armáda teď chce vědět, jak se my [ministerstvo zahraničí] chystáme tuto záležitost vysvětlit. Na společné schůzce armády a úředníků ministerstva zahraničí Šmuel Bendor navrhl, že řekneme, že na té operaci armáda neměla žádný podíl, ale že obyvatelé pohraničních vesnic, rozzuření předchozími incidenty a usilující o pomstu, sáhli k vlastní akci. Takovou verzí bychom se zesměšnili: Každé dítě by řeklo, že to byla vojenská operace. (16. říjen 1953)

Jehoshafat Harkabi [tehdejší zástupce ředitele vojenské rozvědky] oznámil přesuny jordánských vojenských jednotek z Transjordánska na Západní břeh ve dvou směrech ... od Irbidu do oblasti Nábulusu a od Ammánu k Jeruzalému. Domníval jsem se, že tyto přesuny nesignalizují přípravy na útok, ale [byly to] jen přípravy na útok z naší strany. Je nemožné, aby nezískali dojem, že bombardování Kibyi znamená, pokud ne vykalkulovaný plán na zahájení války, pak alespoň dobrou vůli ji zahájit v důsledku této akce. „Fati“ řekla, že podle rádia Ramalláh už vytáhli z rozvalin 56 těl. (17. října 1955, 44-45)

V 15 hodin přišli Russel [americký chargé d‘affaires] a Milton Fried [americký atašé] ... Russelův obličej byl zasmušilý. Kibya byla „ve vzduchu“ ... Řekl jsem, že na ospravedlnění útoku na Kibyu neřeknu ani slovo, ale musím varovat před vytrháváním této akce ze souvislostí a obvinil jsem z nekontrolovatelné situace bezmocnost nebo nedostatek dobré vůle na straně Jordánska. Dále jsem napadl politiku USA jako jeden z faktorů, které přispěly k povzbuzení Arabů a izolaci Izraele.... Odsoudil jsem pošetilost myšlenky [Američanů], že chceme válku a všechny naše akce na severu i na jihu směřují výhradně k jejímu navození.... Russel se zeptal... jestli se budeme od Kibyi distancovat. Řekl jsem, že neumím odpovědět.... Katriel („Salmon“) [izraelský vojenský atašé v Londýně] přišel s myšlenkou „rozptýlení“: Událost v Kibyi bude přitahovat všechnu pozornost, dokud nevymyslíme nějakou jinou dramatickou událost. (17. říjen 1953, 45)

[Na zasedání vlády] jsem událost v Kibyi odsoudil, protože nás před celým světem ukázala jako bandu pijavic schopnou hromadných masakrů bez ohledu na to, zda její činy mohou vést k válce. Varoval jsem, že se na nás tato skvrna přilepí a nezbavíme se jí po mnoho dalších let.... Bylo rozhodnuto, že ohledně Kibyi bude zveřejněno komuniké a Ben Gurion [který se kvůli tomu vrátil z dovolené] ho napsal. Trval jsem na tom, aby obsahovalo i vyjádření lítosti. Ben Gurion trval na vyloučení jakékoliv zodpovědnosti armády (viz dodatek 1): Civilní obyvatelé pohraničních oblastí, rozzuření neustálým vražděním, vzali spravedlnost do svých rukou. Konec konců [řekl], pohraniční osady jsou plné zbraní a osadníci jsou bývalí vojáci.... Řekl jsem, že takovému příběhu nikdo na světě neuvěří a my jen sami sebe ukážeme jako lháře. Nemohl jsem však vážně požadovat, aby komuniké explicitně potvrdilo zodpovědnost armády, protože tak by bylo nemožné tento akt odsoudit a my bychom nakonec skončili u schválení tohoto obludného masakru. (18. říjen 1953, 51)

I pro Šareta byla armáda bezúhonná. Ale proč svalovat vinu na armádu, když bylo rozhodnutí učiněno na politické úrovni? Vynořil se zde však jeden důležitý detail. Bylo jasné, že bezpečnost izraelského obyvatelstva v pohraničí šlo jen stěží ohrozit víc než přisouzením mu zodpovědnosti za masakr, jako byl ten v Kibyi. V povzbuzení eskalace aktů pomsty a dalších odvet byl jasný cynický provokativní záměr, který vyvolal Lavonův úsměv, když se ho Šaret snažil přesvědčit o nesmyslnosti odvet v rámci jejich deklarovaného účelu. Politika odvet ve skutečnosti od počátku směřovala jinam: K silnějšímu napětí v regionu, demoralizovanějšímu arabskému obyvatelstvu a destabilizaci arabských režimů, silnějšímu tlaku na transfer palestinských uprchlíků z míst blízko u hranic dál do vnitřku arabského světa – a byla lepší pro přípravu příští války. Armáda mezitím mohla cvičit. Na 19. říjen bylo svoláno zasedání vlády, kde:

Ben Gurion dvě a půl hodiny mluvil o přípravách na druhé kolo ... Představil detailní čísla o vzrůstu branné moci v arabských zemích, které [řekl] dosáhnou vrcholu v roce 1956. (19. říjen 1953, 54)

To nebylo proroctví. To znamenalo, že Izrael do tohoto data povede válku. Šaret dodal:

Jak jsem poslouchal... říkal jsem si... že bychom měli proti nebezpečí zakročit nevojenskými prostředky: Navrhnout odvážné a konkrétní řešení uprchlického problému prostřednictvím výplat kompenzací, zlepšit naše vztahy s mocnostmi, nepřetržitě usilovat o porozumění s Egyptem.

To však rozhodně nebyl směr, kterým izraelský bezpečnostní establishment mířil. 26. října 1953 přednášel plukovník Matti Peled skupině amerických sionistických vůdců v Izraeli. Závěry této prezentace, jak Šaret poznamenal, byly „implicitně jasné“:

Za prvé, armáda považuje nynější hranici s Jordánskem za absolutně nepřijatelnou. Za druhé, armáda plánuje válku za účelem zabrání zbývající části západní Eretz Izrael. (26. říjen 1953, 81)

Rada bezpečnosti Izrael za útok na Kibyi odsoudila, i když jen velmi mírnými výrazy, což Šareta nutilo uvalit na odvetné akce embargo, pokud je osobně neschválí. Na chvíli se žádné okázalé akce nepodnikaly, ale menší, nezplnomocněné nájezdy Izraele na Západní břeh a do Gazy dál přinášely civilní oběti. Premiérovu nedůvěru zvýšila například vražda jordánského doktora na cestě mezi Betlémem a Hebronem, oznámená tiskem. Když se dozvěděl, že to skutečně byla izraelská práce, zuřil. Toto a další podobná vyšetřování narušovaly vztahy mezi armádou a předsedou vlády. Dajan v lednu 1954 požadoval a dosáhl schůzky se všemi ministry Mapaj:

Moše Dajan ukazoval jeden plán na „přímou akci“ za druhým. První – co by mělo být uděláno pro násilné otevření blokády v úžinách Ejlát. Měla by tam být poslána loď s izraelskou vlajkou a kdyby ji Egypťané bombardovali, měli bychom bombardovat egyptskou základnu ze vzduchu, nebo [bychom měli] dobýt Ras-e-Naqueb, nebo otevřít cestu z jihu do pásma Gazy až k pobřeží. Tam by vznikl celkový zmatek. Řekl jsem mu: Uvědomujete si, že by to znamenalo válku s Egyptem? Odpověděl: Samozřejmě. (31. leden 1954, 331)

Válka s Egyptem zůstávala hlavním snem izraelského bezpečnostního establishmentu, ale čas ještě nedozrál. Ben Gurion 25. února sám přibrzdil netrpělivost svých spolupracovníků, když odmítl Lavonův návrh „okamžitě jet podle plánu na odtržení pásma Gazy od Egypta“. Starý pán byl odhodlán dodržet svůj časový rozvrh. Teď, jak Šaret poznamenal později, „Ben Gurion navrhoval soustředit se na akce proti Sýrii“. (27. únor 1954, 377)