Historická příležitost okupovat jižní Sýrii

Na výše citované schůzce 31. ledna 1954 Moše Dajan pokračoval v popisu svých válečných plánů. Šaretův zápis pro ten den pokračuje:

Druhý plán – akce proti zásahům Syřanů do našeho rybolovu v jezeře Kinneret*... Třetí – pokud kvůli vnitrozemským problémům v Sýrii tuto zemi napadne Irák... měli bychom postoupit [vojensky do Sýrie] a realizovat sérii „faits accomplis“...* Ze všeho si lze učinit zajímavý závěr ohledně toho, jak nový náčelník štábu uvažuje. Jsem extrémně znepokojen. (31. leden 1954, 332)

25. února 1954 se vojenské jednotky v Aleppu vzbouřily proti režimu Adíba Šíšaklího.

Po obědě si mě vzal Lavon stranou a začal mě přesvědčovat: Tohle je správný okamžik na akci. Teď je čas pohnout se dopředu a zabrat syrské hraniční pozice za demilitarizovaným pásmem. Sýrie se rozpadá. Stát, se kterým jsme podepsali dohodu o příměří, už neexistuje. Jeho vláda padne a žádná jiná síla není v dohledu. Navíc se Irák prakticky přesunul do Sýrie. Je to historická šance, kterou bychom neměli propásnout.
Já jsem nebyl ochoten takový bleskový plán schválit a viděl jsem se na okraji propasti katastrofálního dobrodružství. Ptal jsem se, zda navrhuje jednat ihned a byl jsem šokován, když jsem si uvědomil, že už to dělá. Řekl jsem, že pokud Irák opravdu vtrhne do Sýrie s armádou, bude to revoluční převrat, který... ospravedlní dalekosáhlé závěry, ale prozatím to ještě nehrozí, ne ve skutečnosti. Dokonce ani není jasné, jestli Šíšaklí padne: Může vydržet. Měli bychom počkat, než uděláme nějaké rozhodnutí. Zopakoval, že čas je drahý a musíme jednat tak, abychom nepropásli příležitost, která by jinak mohla být ztracena navždy. Opět jsem odpověděl, že za těchto okolností teď žádnou takovou akci nemohu schválit. Nakonec jsem řekl, že bychom se příští sobotu mohli sejít s Ben Gurionem... a poradit se s ním o tom. Viděl jsem, že je s tímto odkladem mimořádně nespokojený. Nicméně neměl jinou možnost než souhlasit. (25. února 1954, 374)

Příští den Šíšaklího režim skutečně padl. Den poté, 27. února, byl Šaret na schůzce, kde Lavon a Dajan oznámili Ben Gurionovi, že to, co se stalo, byla „typická irácká akce“. Oba opět navrhli, že by se izraelská armáda měla vydat na pochod. Ben Gurion „vzrušeně“ souhlasil. Šaret znova zdůraznil svůj odpor, poukazuje na jisté odsouzení Rady bezpečnosti, možnost použití tripartitní deklarace z roku 1950 proti Izraeli, a tedy pravděpodobnost „ostudného neúspěchu“. Ostatní tři namítali, že „náš vstup [do Sýrie] je ospravedlnitelný vzhledem k situaci v Sýrii. Je to jen akt obrany naší pohraniční oblasti.“ Šaret debatu uzavřel naléháním na potřebu další diskuse na zasedání vlády, plánovaného na příští ráno:

Lavonova tvář nabyla deprimovaného výrazu. Pochopil to tak, že je tím věc skončena. (27. února 1954, 377)

V neděli 28. února tisk oznámil, že do Sýrie nevstoupily žádné irácké jednotky. Situace v Damašku byla zcela pod kontrolou prezidenta Hašema Al Atassiho. Vláda schválila Šaretův postoj a odmítla Lavonovu důraznou žádost o nepropásnutí historické příležitosti. Lavon řekl: „USA se chystají zradit nás a spojence s arabským světem.“ Měli bychom „demonstrovat naši sílu a signalizovat USA, že na tom závisí naše životy, takže se neodváží proti nám cokoliv udělat“. Premiérovo vítězství však bylo jen přechodné.

Až do té doby syrsko-izraelská hranice pro Izrael nepředstavovala žádný zvláštní problém. Když vzniklo napětí, bylo to téměř vždy kvůli izraelským provokacím, jako byly zavlažovací práce na půdě patřící arabským zemědělcům, které odsoudila OSN; nebo použití vojenských strážních lodí proti syrským rybářům lovícím v jezeře Kinneret. Žádný syrský režim si nemohl dovolit odmítnout nabídnout alespoň minimální ochranu svým občanům v pohraničí proti útokům nebo bránění v obživě ze strany Izraele, ale žádný vládce Damašku se necítil dost pevný na to, aby chtěl se svým jižním sousedem jít do většího konfliktu. Srážky tedy byly jen menší a v podstatě sezónní. Žádné bezpečnostní argumenty odůvodňující expanzivní program nebo jakýkoliv jiný útok proti Sýrii by nebyly důvěryhodné.

12. prosince 1954 však bylo izraelskými plánovači války krátce po startu uneseno syrské civilní letadlo a donuceno přistát na letišti v Lyddě. Pasažéři a posádka byli dva dny zadržováni a vyslýcháni, dokud bouřlivé mezinárodní protesty Izraelce nedonutily je propustit. Zuřící Šaret Lavonovi 22. prosince napsal:

Musí vám být jasné, že jsme neměli vůbec žádné oprávnění zmocnit se letadla, a že jakmile jsme ho donutili přistát, měli jsme ho okamžitě propustit a ne pasažéry 48 hodin vyslýchat. Nemám žádný důvod pochybovat o pravdivosti věcného ujištění ze strany amerického ministerstva zahraničí, že naše akce byla v mezinárodní historii bezprecedentní ... Co mě šokuje a znepokojuje je omezenost a krátkozrakost našich vojenských vůdců. Zdá se, že předpokládají, že se stát Izrael může – nebo dokonce musí – chovat v oblasti mezinárodních vztahů podle zákonů džungle. (22. prosinec 1954, 607)

Šaret také protestoval u Lavona proti skandální tiskové kampani, z jejíž iniciace podezíral bezpečnostní establishment, a která směřovala k přesvědčení veřejného mínění o tom,

že syrské letadlo bylo přinuceno přistát, protože narušilo izraelskou svrchovanost a mohlo ohrozit jeho bezpečnost. „V důsledku toho veřejnost nechápe, proč takové letadlo bylo propuštěno a přirozeně dochází k závěru, že vláda učinila neoprávněný ústupek.“ (ibid.)

11. prosince, den před tím, než Izrael ustavil tento světový precedent pro vzdušné pirátství, bylo na syrském území zajato pět izraelských vojáků připevňujících na syrskou telefonní síť odposlouchávací zařízení. O měsíc později, 13. ledna 1955, jeden z nich ve vězení spáchal sebevraždu. Oficiální izraelská verze zněla, že oněch pět bylo uneseno z izraelského území, odvlečeno do Sýrie a mučeno. Výsledkem byl vzestup násilných emocí v Izraeli, tím spíš, že tyto zprávy přišly krátce po odsouzení členů izraelské teroristické skupiny v Káhiře, které bylo veřejnosti popsáno jako protižidovské spiknutí. Ministerský předseda se svému deníku svěřil:

Mladý chlapec byl obětován zbytečně... Teď řeknou, že jeho krev je na mých rukách. Kdybych nenařídil vydání syrského letadla [měli bychom své rukojmí a] Syřané by mohli být donuceni těch pět propustit. Ten hoch... by byl naživu... Naši vojáci nebyli uneseni z izraelského území syrskými vetřelci, jak oznámil mluvčí armády ... Pronikli do Sýrie, a ne náhodou, ale aby mohli nainstalovat odposlouchávací zařízení na syrskou telefonní linku ... Mladí muži tam byli posláni bez kohokoliv zkušeného, nebyli instruováni, co dělat v případě nezdaru a výsledek byl ten, že se při prvním výslechu zlomili a řekli celou pravdu ... Nemám žádné pochybnosti, že tisk a Knesset budou křičet o mučení. Na druhou stranu je možné, že si ten chlapec vzal život, protože se při výslechu zlomil a až později pochopil, jaké neštěstí přivodil svým kamarádům a co udělal státu. Možná ho pak jeho kamarádi týrali. Každopádně ho k tomuto hroznému kroku pravděpodobně dovedlo jeho svědomí. (3. ledna 1955, 649)
Isser [tehdejší ředitel Šin Bet] mě varoval, co se mi osobně může kvůli té sebevraždě stát. Plánuje se má otrava jedem ... Je nezbytné především dávat pozor na to, co se děje v armádě a předcházet nezákonným výtržnostem. (14. ledna 1955, 653)
Je jasné, že Dajanův cíl je ... dostat [syrské] rukojmí, abychom v Damašku dosáhli vydání našich vězňů. Vzal si do hlavy, že je zapotřebí vzít rukojmí a nepustit je. (10. února 1955, 714)

O devatenáct let později Dajan, tehdejší ministr obrany ve vládě Meirové, nařídil svým vojákům jít do školy v Ma’alotu, bez ohledu na nebezpečí pro izraelské civilisty včetně dětí, s jediným cílem, zabránit palestinským guerillovým bojovníkům dosáhnout díky vzetí rukojmích propuštění svých palestinských kolegů uvězněných a mučených pod vojenskou okupací Západního břehu a Gazy. Tehdy, stejně jako při mnoha jiných příležitostech, se ze západních médií hlasitě ozývala zhoubná a jedovatá sionistická kampaň prohlašující pokus palestinského osvobozeneckého hnutí dosáhnout propuštění vězňů vzetím rukojmích za netolerovatelný, barbarský, surový, vražedný a teroristický. Kdy tatáž média nazvala teroristou Moše Dajana?
Izraelská spiknutí proti Sýrii v 50. letech nebyla omezena jen na expanzivní a teroristické projekty. 31. června 1955 hlavní asistent ministra zahraničí Gideon Raphael oznámil Šaretovi na pár „zajímavých schůzkách“, že udržuje kontakt s arabskými exulanty v Evropě. Jedním z nich byl bývalý syrský premiér Hosní Barází:

Hosní se chce dostat zpět k moci a je připraven přijmout pomoc od kohokoliv: Od Turecka výměnou za pozdější vstup Sýrie do bagdádsko-ankarského paktu; od USA výměnou za budoucí spojenectví Sýrie se Západem; s Izraelem výměnou za mírovou dohodu. (31. červen 1955, 1099)

Mír však byl tou poslední věcí, o kterou měl Izrael zájem. Izrael by za svou podporu požadoval jinou cenu:

Zatím nám říká dávejte, dávejte: Peníze na noviny, peníze na kupování osobností, peníze na kupování politických stran. Gideon [jak mu bylo navrženo] ... je sám velký majitel půdy a proč by nemohl shromáždit skupinu majitelů půdy a zahájit velký plán na usazení uprchlíků.... Hosní poslouchal a řekl, že to je skvělý nápad... ale až poté, co se znovu dostane k moci a než opět získá moc, potřebuje platit předem. (31. červenec 1955, 1100)

O rok později, týden před svým konečným odchodem z vlády, dostal Šaret poslední zprávu o podvratné činnosti Izraele v Sýrii od svého poradce pro arabské záležitosti „Joshe“ Palmona:

Naše kontakty s [Adíbem] Šíšaklím [exilovým syrským diktátorem svrženým roku 1954] se upevnily. Pokyny pro společný postup po jeho návratu k moci (pokud se vrátí!) jsou stanoveny. Rozhodli jsme se ohledně směrnic v této věci kontaktovat USA. (12. červen 1956, 1430)

Žádná z těchto „historických příležitostí“ ve věci Sýrie se tehdy ani jindy nezhmotnila, nicméně Izrael se svých plánů na instalaci loutkového režimu v Damašku nikdy nevzdal. Ale v Libanonu také čekaly precizní operační plány, zhotovené roku 1954, dvě desetiletí, než byly uvedeny v chod.