Vytvořme v Libanonu maronitský stát

Setkání mezi Benem Gurionem, Šaretem, Lavonem a Dajanem 27. února 1954 už bylo zmíněno v souvislosti s invazními plány Izraele do Egypta a Sýrie. Na tomtéž setkání se začal rýsovat konkrétní návrh na zničení nejmírumilovnějšího souseda Izraele tehdejší doby, Libanonu. V tomto případě se Izrael nesnažil své hegemonické ambice zakrýt ani fíkovým listem bezpečnosti nebo obrany.

Pak [Ben Gurion] přešel k dalšímu bodu. Teď je čas, řekl, zmáčknout Libanon, to znamená maronity v zemi, k vyhlášení křesťanského státu. Řekl jsem, že to je nesmysl. Maronité jsou rozdělení. Přívrženci křesťanského separatismu jsou slabí a neodváží se nic udělat. Křesťanský Libanon by znamenal nechat jim Tyre, Tripolis, Biká. Neexistuje síla, která by mohla vrátit Libanon do jeho rozměrů před první světovou válkou, tím spíš, že by v tomto případě ztratil svůj ekonomický raison-d‘etre.* Ben Gurion vypadal vztekle. Začal vypočítávat historická ospravedlnění pro omezený křesťanský Libanon. Kdyby nastal takový vývoj, křesťanské síly by si nedovolily mu vzdorovat. Tvrdil jsem, že neexistuje žádný faktor schopný vytvořit takovou situaci, a že i kdybychom to sami protlačovali a povzbuzovali, dostali bychom se do dobrodružství, které pro nás skončí ostudou. Pak přišla vlna urážek týkajících se mého nedostatku odvahy a mé omezenosti. Měli bychom tam prý poslat vyslance a vynaložit na to peníze. Řekl jsem, že žádné peníze nejsou. Odpověď byla, že to neexistuje. Peníze se najít musí, kdyby ne na ministerstvu financí, tak v Židovské agentuře! Na takový projekt stojí za to utratit sto tisíc, půl milionu, milion dolarů. Až to přinese rozhodující změnu na Blízkém východu, začne nová éra. Z boje proti této smršti jsem byl unavený. (27. února 1954, 377)

Příštího dne Ben Gurion poslal Šaretovi následující dopis:

Pro Moše Šareta                                                                                           Sdeh Boker
předsedu vlády                                                                                              27. února 1954

Po mém odchodu z vlády jsem se ze srdce rozhodl zdržet se intervencí a vyjadřování svých názorů na aktuální politické záležitosti, abych vládě nijak neztěžoval práci. A kdybyste mě vy tři, vy sám, Lavon a Dajan, nevyzvali, tak bych sám od sebe názor na to, co se dělá nebo co by se mělo dělat, nevyjadřoval. Ale když jste mě zavolali, považuji za svou povinnost vyhovět vašemu přání, a hlavně přání vás, předsedy vlády. Proto si dovoluji vrátit se k jedné záležitosti, kterou jste neschválil a opět ji probrat, a sice otázce Libanonu.
... Je jasné, že Libanon je nejslabší článek v Arabské lize. Ostatní menšiny v arabských státech jsou všechny muslimské, kromě koptů.* Ale Egypt je nejkompaktnější a nejpevnější z arabských států a většina je v něm tvořena jedním blokem, jednou rasou, náboženstvím a jazykem, a křesťanská menšina jeho politickou a národní jednotu nijak významně neovlivňuje. Ne tak křesťané v Libanonu. Ti jsou v historickém Libanonu většinou a tato většina má tradici a kulturu odlišnou od ostatních součástí Ligy. I v rámci širších hranic (to byla největší chyba Francouzů, když rozšířili hranice Libanonu) si muslimové nemohou svobodně dělat, co chtějí, dokonce i když jsou tam většinou (a já nevím, jestli tam skutečně jsou většinou) z obavy před křesťany. Vytvoření křesťanského státu je proto přirozený akt; má historické kořeny a najde širokou podporu v křesťanském světě, katolickém i protestantském. To by v normální době bylo téměř vyloučené. V první řadě kvůli nedostatku iniciativy a odvahy křesťanů. Ale v dobách zmatku, revolucí nebo občanských válek věci dostávají jiný aspekt a dokonce i slabí se prohlašují za hrdiny. Možná (v politice není nikdy žádná jistota) je teď čas dosáhnout vytvoření křesťanského státu v našem sousedství. Bez naší iniciativy a energické pomoci se to nestane. Zdá se mi, že to je hlavní povinnost, nebo aspoň jedna z hlavních povinností naší zahraniční politiky. To znamená, že by do toho měly být investovány čas, energie a prostředky a že musíme využít všechny možné způsoby, jak přivodit radikální změnu v Libanonu. Sasson ... a další naši Arabové musí být zmobilizováni. Pokud jsou potřeba peníze, nemělo by se šetřit na žádné částce v dolarech, i když peníze mohou být utraceny nadarmo. Musíme soustředit všechno naše úsilí na tuto záležitost ... Je to historická šance. Selhání bude neodpustitelné. Neskrývá se v tom žádný rozpor se světovými mocnostmi ... Vše by se podle mého názoru mělo udělat rychle a plnou parou.
Tohoto cíle samozřejmě nebude dosaženo bez omezení libanonských hranic. Ale pokud v Libanonu a v exilu najdeme muže, kteří budou připraveni zmobilizovat vytvoření maronitského státu, rozsáhlé hranice a početné muslimské obyvatelstvo jim nebudou k ničemu a nebude to představovat rušivý faktor.
Nevím, zda máme v Libanonu lidi – ale existují různé cesty, jak lze navržený experiment uskutečnit.
D.B.G
(27. února 1954, 2397-2398)

Šaret o několik týdnů později odpověděl:

Pan David Ben Gurion                                                                       18. březen 1954
Sdeh Boker

... Mým trvalým předpokladem je to, že pokud někdy existuje nějaký důvod k zásahu zvenčí do vnitřních záležitostí nějaké země za účelem podpořit politické hnutí směřující k nějakému cíli, je to jen tehdy, když toto hnutí ukazuje nějakou nezávislou aktivitu, která má šanci narůst a s povzbuzením a podporou zvenčí možná dojít úspěchu. Neexistuje žádný důvod snažit se vytvořit zvenčí hnutí, které uvnitř vůbec neexistuje ... je nemožné vstříknout život do mrtvoly.
Pokud vím, v Libanonu dnes neexistuje žádné hnutí zaměřené na přeměnu země v křesťanský stát ovládaný komunitou maronitů...
To není překvapivé. Transformace Libanonu v křesťanský stát v důsledku vnější iniciativy je dnes neproveditelná ... Nevylučuji úspěch tohoto cíle bezprostředně za vlnou otřesů, které se Blízkým východem přeženou... zničí současné modely a vytvoří jiné. Ale v současném Libanonu s jeho nynějšími územními a demografickými rozměry a mezinárodními vztahy není žádná seriózní iniciativa tohoto druhu představitelná.
Křesťané v Libanonu nepředstavují většinu. Ani nepředstavují jednotný politický nebo společenský blok. Ortodoxní menšina v Libanonu se spíš ztotožňuje se svými bratry v Sýrii. Ti nebudou ochotní jít do války za křesťanský Libanon, to je za Libanon menší než dnes a vyčleněný z Arabské ligy. Naopak by pravděpodobně nebyli proti spojení Libanonu se Sýrií, kdyby to přispělo k posílení jejich vlastní komunity a ortodoxní komunity v celé oblasti ... V Sýrii je ve skutečnosti víc ortodoxních křesťanů než v Libanonu, a ortodoxních v Sýrii a Libanonu je dohromady víc než maronitů.
Pokud jde o maronity, většina z nich léta podporovala ty pragmatické politické vůdce ze své komunity, kteří již dávno opustili sen o křesťanském Libanonu a sází všechny své karty na křesťansko-muslimskou koalici v zemi. Tito vůdci jsou si jasně vědomi, že neexistuje žádná šance na izolovaný maronitský Libanon, že historickou perspektivou jejich komunity je spolupráce s muslimy u moci a členství Libanonu v Lize, přičemž doufají a věří, že tyto faktory mohou garantovat, že se libanonští muslimové vzdají své touhy po sjednocení Libanonu se Sýrií a bude se mezi nimi zvětšovat touha po libanonské nezávislosti.
Proto ohromná většina maronitské komunity snadno vidí v jakémkoliv pokusu o pozvednutí praporu územního zmenšení a zvětšení maronitské moci nebezpečný pokus o podvrácení statutu jejich komunity, její bezpečnosti a dokonce celé její existence. Taková iniciativa by jim připadala katastrofální, protože by mohla zničit model současné křesťansko-muslimské spolupráce v Libanonu, která vznikla díky ohromnému úsilí a obětem celé generace; protože by to znamenalo vrhnout libanonské muslimy do syrské náruče a konečně, protože by to způsobilo dějinnou katastrofu připojení Libanonu k Sýrii a zničení jeho bývalého charakteru rozpuštěním ve velkém muslimském státu.
Můžete namítnout, že tyto argumenty jsou irelevantní, protože plán je založen na odtržení muslimských provincií Tyre, Biká a Tripolis. Ale kdo může předpovědět, že se tyto provincie skutečně vzdají svých vazeb na Libanon a svého politického a ekonomického spojení s Bejrútem? Kdo může zaručit, že Arabská liga bude ochotná schválit statut, ke kterému se libanonský partner přihlásí...? Kdo zaručí, že krvavá válka, která následkem takového pokusu nevyhnutelně propukne, bude omezena na Libanon a bojiště se hned nepřesune i do Sýrie? Kdo si může být jist, že se západní mocnosti budou jen dívat jako pozorovatelé a nezasáhnou do experimentu ještě předtím, než bude křesťanský Libanon realizován? Kdo může garantovat, že si vedení maronitů samo neuvědomí vše výše řečené a proto z tak nebezpečného dobrodružství nevycouvá?
Jsou zde proti tomu i přesvědčivé ekonomické argumenty. Nebavíme se o této otázce v letech 1920/1921 ... ale o 30 let později. Horský Libanon se mezitím integroval do jedné organické jednotky s pobřežními rovinami Tyre a Sidon, údolím Baalbeck a městem Tripolis. Jsou komerčně a ekonomicky vzájemně spojení a nerozluční. Horský Libanon byl ještě před první světovou válkou nesoběstačný ... Připojení tří oblastí plus města Bejrút ke státu Libanon umožnilo vytvoření vyvážené ekonomiky. Návrat do minulosti by nejen znamenal chirurgickou operaci, ale také rozklad vedoucí ke konci Libanonu....
Už jen z tohoto hlediska si nedokážu představit, že by jakákoliv seriózní organizace spolupracovala na plánu, který by pro Libanon znamenal ekonomickou sebevraždu.
Když už jsem řekl toto všechno, [měl bych dodat, že] bych neodmítal a naopak bych jistě byl nakloněn myšlence aktivně pomoci jakékoliv manifestaci rozruchu v maronitské komunitě inklinující k posílení jejich izolacionistické orientace, dokonce i kdyby neexistovala žádná reálná šance na dosažení cílů; považoval bych za pozitivní samotnou existenci takového rozruchu a destabilizace, kterou by mohl způsobit, problémy, které by to způsobilo Lize, odchýlení pozornosti od arabsko-izraelského problému, a zažehnutí ohně impulsů směrem ke křesťanské nezávislosti. Ale co mohu dělat, když takový rozruch neexistuje? ... Za současného stavu se obávám, že jakýkoliv pokus o naší účast by byl považován za hloupý a povrchní, nebo ještě hůř – za riskantní hru na úkor existence ostatních a ochotu obětovat jejich elementární dobro ve prospěch dočasné taktické výhody pro Izrael.
Navíc, kdyby tento plán nebyl udržen v tajnosti a stal se známým – nebezpečí, které nemůže být v poměrech Středního východu podceněno – škody, které bychom utrpěli ... by nekompenzoval dokonce ani eventuelní úspěch samotné akce....

M.S.
(18. březen 1954, 2398-2400)

24. dubna nás zběžná poznámka v deníku informuje, že toho dne byly mezi premiérem a některým z jeho spolupracovníků na ministerstvu zahraničí prodiskutovány „kontakty s jistými kruhy v Libanonu“. Znova je Libanon zmíněn 12. února 1955: Neguib Sfeir, „dobrodruh a vizionář“, kterého Šaret znal od roku 1920, právě navštívil izraelského velvyslance v Římě, Eliahu Sassona,

...zřejmě jménem libanonského prezidenta Camille Šamúna. Libanon by byl ochoten podepsat separátní mír, pokud splníme tři následující podmínky: (a) zaručit Libanonu hranice; (b) přijít Libanonu na pomoc v případě, že by byl napaden Sýrií; (c) kupovat libanonské zemědělské přebytky. Sasson ... navrhl další setkání mezi ním a Šamúnem během příští návštěvy Říma. (12. únor 1955, 723)

16. května, během společného setkání nejvyšších představitelů ministerstva obrany a zahraničních věcí, se Ben Gurion znova vytasil s požadavkem, aby Izrael něco podnikl v Libanonu. Tvrdil, že tento okamžik je zvlášť příznivý díky obnovení napětí mezi Sýrií a Irákem a vnitřním problémům v Sýrii. Dajan mu hned vyjádřil nadšenou podporu:

Podle něj [Dajana] je jedinou potřebnou věcí najít důstojníka, třeba jen majora. Buď bychom získali jeho srdce nebo si ho koupili penězi, aby se prohlásil za spasitele maronitského obyvatelstva. Pak izraelská armáda vstoupí do Libanonu, zabere potřebné území a vytvoří křesťanský režim, který se sám spojí s Izraelem. Území jižně od Lítání bude plně anektováno Izraelem a všechno bude v pořádku. Kdybychom přijali radu náčelníka štábu, udělali bychom to zítra, bez čekání na signál z Bagdádu.
... Nechtěl jsem se s Ben Gurionem hádat... před jeho důstojníky a omezil jsem se na prohlášení, že by to mohlo znamenat... válku mezi Izraelem a Sýrií ... Zároveň jsem souhlasil s vytvořením společné komise složené z úředníků ministerstva zahraničních věcí a armády, která se bude zabývat libanonskými záležitostmi ... [Podle Bena Guriona] by tato komise měla podléhat předsedovi vlády. (16. květen 1954, 966)
Náčelník štábu podporuje plán zaplatit [libanonského] důstojníka, který bude ochoten sloužit jako loutka tak, aby izraelská armáda mohla vypadat, jako že reaguje na jeho žádost „o osvobození Libanonu od jeho muslimských utlačovatelů“. To samozřejmě bude šílené dobrodružství ... Musíme se pokusit předejít riskantním komplikacím. Komise se musí zabývat zvažováním úkolů a promyšleností akcí směřujících k povzbuzení maronitských kruhů, které odmítají muslimské tlaky a chtějí se opírat o nás. (28. květen 1954, 1024)

„Obezřetné akce“ pokračovaly. 22. září došlo k záhadnému incidentu. V Galileji, blízko Safadu, byl napaden autobus. Dva lidé byli zabiti a deset zraněno. Ještě než mohlo vyšetřování stanovit, odkud útočníci přišli (a v tu chvíli existovaly tři protichůdné hypotézy), Dajan požadoval odvetnou akci proti Libanonu. Libanonské vesnice podezřelé z toho, že jsou základnami útočníků, už byly vybrány. Jejich obyvatelstvo by v noci bylo evakuováno a domy vyhozeny do vzduchu. Šaret protestoval proti otevření nové fronty podél hranice, která byla od roku 1948 naprosto mírumilovná. Jenže to bylo přesně to, co Dajan chtěl: Destabilizaci Libanonu a pátrání po předchůdci majora Saada Haddáda, který roku 1979 vyhlásil maronitský stát. Splnění jeho ničivých plánů by v této teroristické akci našlo ideální východisko.
Šaret však okamžitou akci vetoval. Spiknutí Izraele proti Libanonu bylo pro tuto chvíli pozastaveno i z jiných důvodů. 1. října 1955 dala americká vláda prostřednictvím CIA Izraeli „zelenou“ k napadení Egypta. Energii izraelského bezpečnostního establishmentu zcela pohltily přípravy na válku, která se konala přesně o rok později. V létě 1956 byla v přípravě na sinajsko-suezskou operaci uzavřena úzká vojenská a politická aliance s Francií. Ta trvala prakticky až do předvečer války v roce 1967 a zabránila Izraeli, obzvláště po de Gaullově nástupu k moci roku 1957, v zahájení jeho plánů na rozkouskování země, kterou Paříž považovala za náležející do francouzské sféry vlivu. Izraelské bombardování jižního Libanonu, jehož jednoznačným smyslem byla destabilizace země, začalo v roce 1968 – po válce z roku 1967, po jmenování Dajana ministrem obrany ve vládě Leviho Eškola, a po konečném přechodu Izraele od spojenectví s Francií ke spojenectví se Spojenými státy. Podle izraelských dokumentů z 50. let od té chvíle tento bezbožný spolek používal všechny možné prostředky ke stálému stupňování teroristického násilí a politického rozvracení Libanonu. Není třeba připomínat, že to všechno bylo plánováno v době, kdy byly nějaké palestinské guerilly ještě daleko v nedohlednu. Potíže Izraele, s nimiž se setkával během všech těch roků uskutečňování svých dlouholetých ambicí na rozdělení Libanonu a jeho vyčlenění z arabského světa, představují další důkaz vnější a cizí povahy těchto spiknutí vzhledem ke skutečným aspiracím Libanonců bez ohledu na jejich náboženskou víru.