Posvátný terorismus

17. března 1954 byl na křižovatce Ma‘aleh Ha’akrabim napaden autobus jedoucí z Eilatu do Beersheby. Deset cestujících bylo zabito a přežili čtyři. Podle izraelských vládních vyšetřovatelů všechny stopy kvůli skalnatému terénu končily deset kilometrů od jordánské hranice na izraelském území. Jeden z přeživších, seržant zodpovědný za bezpečnost na cestě, dosvědčil, že útočníci byli „beduíni“. Další přeživší žena řekla, že to bylo „pět mužů v dlouhých hábitech“. Armáda pak podle Šareta „poslala některé ze svých arabských informátorů do vesnice Tel Tsafí [na jordánské straně hranice]“. Informátoři po svém návratu hlásili, že „vesničané z Tel Tsafí viděli [ten den] skupinu 8-10 osob překračovat hranici na západě“. Nehledě na to, že pro nomádské obyvatelstvo v oblasti bylo odnepaměti běžné v tomto místě přecházet sem a tam, na tomto příběhu informátorů a vesničanů nabízejících svědectví muselo být něco velmi divného. Plukovník Hutcheson, americký předseda jordánsko-izraelské komise pro příměří (Jordanian-Israeli Armistice Commission) je nebral vážně. Ve shrnutí závěrů vyšetřovací komise plukovník Hutchinson oficiálně oznámil, že „ze svědectví přeživších není prokázáno, že všichni vrazi byli Arabové“. (23. březen 1954, 411)
Navíc v důvěrné zprávě, datované 24. března a adresované generálu Benikemu, Hutchinson výslovně připisuje útok na autobus teroristům snažícím se o zvýšení napětí v oblasti a dělání problémů současné vládě. Izraelci komisi na protest opustili a vypukla celosvětová kampaň proti „arabskému terorismu“ a „krvežíznivé nenávisti“ k Židům. Ben Gurion ze svého útočiště v Sdeh Boker požadoval, aby Izrael zabral jordánské území a vyhrožoval, že pokud ještě jednou zvítězí Šaretova politika, opustí vedení strany Mapaj. Lavon také naléhal na akci. 4. dubna premiér napsal Ben Gurionovi:

Slyšel jsem, že si po Ma‘aleh Ha’akrabim myslíte, že bychom měli obsadit jordánské území. Podle mého názoru by nás takový krok přivedl do války s Jordánskem podporovaným Británií, zatímco USA by nás před celým světem odsoudily a jednaly s námi jako s agresorem. Pro Izrael by to mohlo znamenat pohromu a možná zánik. (4. duben 1954, 453)

Šaret se pokusil odvrátit vojenskou akci. Úředníkům ministerstva zahraničí řekl, že „všichni jsme byli názoru, že odplata za takové krveprolití jen zeslabí jeho hrozný účinek a postaví nás na stejnou úroveň jako vrahy na druhé straně. Bylo by pro nás lepší incident v Ma‘aleh Ha’akrabim použít jako páku na politický útok na mocnosti tak, aby vyvinuly mimořádný tlak na Jordánsko.“ Také poukazoval na to, že by odplata oslabila účinek masivní propagandistické kampaně, která, jak si poznamenal ve svém deníku, by měla počítat „s pozorností věnovanou americkým tiskem jordánské verzi ... podle níž masakr v Ma‘aleh Ha’akrabim spáchali Izraelci.“ Nejen na veřejnosti, ale i ve svých soukromých poznámkách ministerský předseda deklaroval svou neochotu věřit této verzi.
Šaret však hluboko ve svém srdci musel mít pochybnosti. Nejen že blokoval navrhované vojenské akce, ale rozhodl, že by se Izrael měl zdržet stížnosti u Rady bezpečnosti, tj. vyhnout se mezinárodní debatě, o níž si myslel, že by mohla být kontraproduktivní. Cítil, že jednal moudře, když Dajana během rozhovoru 23. dubna přivedl k tomu, že „není přesvědčený, že masakr v Ma‘aleh Ha’akrabim provedl organizovaný vojenský gang“. Později se od britského novináře Jona Kimcheho dozvěděl, že Dajan o Ma‘aleh Ha’akrabim řekl, že „zprávy OSN jsou často přesnější než naše...“ Napsal: „Z jiného zdroje jsem se tento týden dozvěděl, že Dajan řekl izraelským novinářům, že nebylo dokázáno, že gang z Ma‘aleh Ha’akrabim byl jordánský – je možné, že byl místní.“
Samozřejmě, že to Šareta nevedlo k otevření vnitřního vyšetřování za účelem zjistit pravdu. Naopak, trval na odstranění plukovníka Hutchesona z jeho postu jako na podmínce pro návrat Izraele do komise pro příměří. Armáda se k jeho vetu na nový útok na Západní břeh přidala, i když neochotně. Pod záminkou ne Ma‘aleh Ha’akrabim, ale jiného menšího incidentu v oblasti jeruzalémského koridoru v noci 28. března zahájila masivní útok na vesnici Nahlin u Betléma. Desítky civilistů byli zabity a zraněny, domy zničeny, vesnice – další palestinská vesnice – úplně zničena.

Řekl jsem [Teddy Kollekovi (tehdy hlavní asistent v úřadu předsedy vlády, dnes starosta Jeruzaléma)]: Tady jsme zpět ve výchozím bodu – zamířili jsme do války, nebo chceme válce předejít? Podle Teddyho má armádní velení válečné choutky ... [Jsou] úplně slepí k ekonomickým problémům a složitosti mezinárodních vztahů. (31. březen 1954)

V arabských hlavních městech také narůstalo přesvědčení, že izraelská eskalace samo-vyprovokovaných incidentů, terorismu a odvet znamená, že si Izrael připravuje půdu pro válku. Proto posilovaly vojenskou obranu podél hranic a přijaly silná opatření k zabránění jakéhokoliv pronikání do Izraele ze svých území. To Izraelce uklidňovalo. „Situace podél hranic je lepší než kdykoliv za poslední dlouhou dobu a vlastně je docela uspokojivá,“ řekl Dajan svému novinářskému příteli, který to 17. května sdělil Šaretovi. Izraelská armáda tedy představila novou a důvtipnější strategii skryté agrese. Její cíl: Obejít arabská bezpečnostní opatření i Šaretovu nechuť schválit útoky přes hranici. Na Západní břeh a do Gazy pronikaly malé patroly s jasnými příkazy zajímat izolované egyptské nebo jordánské vojenské hlídky, nebo pronikat do vesnic a tam provádět sabotážní nebo vražedné akce. Každá taková akce byla později vždy falešně oficiálně popsána jako proběhnuvší na izraelském území. Armádní mluvčí vysvětloval, že hlídka po útoku sledovala útočníky až na nepřátelské území. Téměř každodenní akce tohoto typu, prováděné zvláštními výsadkovými oddíly Arika Šarona, přinášely velký počet obětí. Premiér obvykle jen tušil, co se odehrálo ve skutečnosti. Mezi dubnem a červnem si do deníku poznamenával, že se náhodou dozvídal, například, o chladnokrevné vraždě mladého palestinského chlapce, který se dostal do cesty izraelské patrole u své vesnice na Západním břehu. O jiném incidentu napsal:

Nakonec jsem odhalil tajnou oficiální verzi o akci v Tel Tsafí – dvěma Arabům, které jsme poslali zaútočit na Mukhtara, bylo pravděpodobně řečeno, že se to týká krádeže, a zabili jeho manželku. Při jiném incidentu naše jednotka překročila hranici „omylem“; při třetím incidentu naši vojáci hlídkovali hluboko na jordánském území, narazili na Národní gardu, která začala střílet (kdo to ověří?), oni střelbu opětovali a čtyři zabili. (31. květen 1954, 523)
Stovky pracovníků v Sodomu znají pravdu a vysmívají se [popření vraždění vysílaného] izraelským rádiem a izraelskou vládou.
Tato situace ohrožuje život a podnikání Sodomu ... Smí armáda takto jednat podle vlastních rozmarů a ohrožovat takový zásadní podnik? (13. květen 1954, 514)

27. června překročila izraelská výsadkářská jednotka hranici „omylem“, podle oficiálního komuniké do hloubky 13 kilometrů na Západním břehu, kde napadla a vážně poškodila jordánskou armádní základnu Azún, východně od Qalqiliji. „Necivilizovaní zde jdou opět lhát přede všemi,“ byl Šaretův duchaplný komentář k oznámení mluvčího armády.
To, čeho se Šaret obával nejvíc, byla reakce Západu. Premiér si do deníku zanesl několik vyjádření znepokojení ze strany USA přednesených v těchto týdnech izraelské vládě.

Zprávy z amerických velvyslanectví v arabských zemích, studované ve Washingtonu, vedly na ministerstvu zahraničí k přesvědčení, že izraelský plán odplat, který má být realizován podle předem daného rozvrhu, existuje, a že jeho cílem je trvalá eskalace napětí v oblasti za účelem vyvolání války. Americká diplomacie je rovněž přesvědčena, že cílem Izraele je sabotovat jednání USA s Egyptem i jednání s Irákem a Tureckem, zaměřená na vytvoření prozápadních svazků. (14. duben 1955)

Tato analýza byla správná. V následujících týdnech ji opět potvrdilo izraelské odmítnutí hraničních bezpečnostních návrhů již dříve přijatých Egyptem, včetně vytvoření smíšených izraelsko-egyptských-OSN patrol a zaminování určitých pohraničních oblastí. Taková opatření, jak prohlásil Dajan, „by nám svázala ruce“. Dále se potvrdila v červenci, kdy egyptské úřady rozbily izraelský teroristický kruh obviněný ze sabotáže západních institucí v Káhiře a Alexandrii.
Izraelský pohraniční terorismus ve svých rozličných podobách neutěšeně pokračoval během dalších dvou let, až do předvečera suezsko-sinajské války a, samozřejmě, i mimo ní. Šaret zaznamenal epizodu „nejhoršího typu“ v březnu 1955, hned po operaci Gaza.

Armáda informovala Tkoa... [zodpovědného za záležitosti komise pro příměří na ministerstvu zahraničí], že minulou noc proběhla „soukromá“ odvetná akce za zabití mladíka a ženy, Oded Wegmeistera a Shoshany Hartsionové, kteří jeli kolem Ein Gedi [na jordánském území]. Podle armádní verze skupina mladých mužů, včetně dívčina bratra Meira Hartsiona ... překročila hranici, napadla skupinu beduínů a pět jich zabila. Armáda říká, že se zřejmě vědělo, že se takový krok chystá a bylo plánováno a zamýšleno tomu předejít, jenže podle jejích informací byla akce naplánována dnes večer a předpokládalo se, že na preventivní akci je čas, ale chlapci akci provedli a to je důvod, že se stalo, co se stalo. Jordánci dnes vydali úplně jinou verzi: Dvacet izraelských vojáků spáchalo vraždu, když napadli šest beduínů, pět zabili, jednoho nechali naživu a řekli mu, že to je pomsta za ten pár ... takže o tom teď bude vyprávět ostatním. Mluvčí armády dnes oznámil ... že do akce nebyla zapojena žádná armádní jednotka...
To může být bráno jako rozhodující důkaz, že jsme se rozhodli přejít ke generální krvavé ofenzivě na všech frontách: Včera Gaza, dnes něco na jordánské hranici, zítra syrské demilitarizované pásmo atd. Na zítřejším zasedání vlády budu požadovat, aby byli vrazi postaveni před soud jako zločinci. (5. březen 1955, 816)
Ben Gurion [zpět ve vládě jako ministr obrany v důsledku Lavonovy aféry] oznámil vládě ... jak se naši čtyři chlapci zmocnili beduínských hochů jednoho po druhém, jak je vzali k brodu, jak je jednoho po druhém podřezali a jak je před smrtí všechny vyslýchali ohledně totožnosti vrahů chlapce a dívky, a jak jejich otázkám nerozuměli, protože nemluvili arabsky. Skupina byla vedena Meirem Hartsionem z kibucu Fin Harod... Sami se vzdali armádě a plně přiznali, co udělali.
Ben Gurion i já jsme shledali užitečným postavit je před vojenský soud ... je žádoucí, aby jim dlouhé vězení, ke kterému budou odsouzeni, uložil vojenský soud, protože armáda nebude mít žádný respekt k trestům pocházejícím od civilních soudů.... Večer mě ministr spravedlnosti a generální prokurátor informovali, že neexistuje žádný zákonný způsob, jak je dostat před vojenský soud.... Kontaktoval jsem Ben Guriona a dohodl, že dá instrukce armádě, aby je předala policii ... Mimochodem, Hartsion ... a jeho tři přátelé jsou výsadkářští záložáci. (6. březen 1955, 817)
[Zatímco na ulicích Tel Avivu probíhají oslavy Purim] rádio vysílá veselou hudbu ... někteří z nich ukazují spoustu talentu, duchovní půvab a touhu po původní kráse. Přemýšlel jsem nad substancí a osudem tohoto národa, který je schopen jemné citlivosti, tak hluboké lásky k lidem a tak poctivému usilování o krásu a ušlechtilost, a zároveň mezi svou nejlepší mládeží vychovává mladíky schopné vypočítavosti, chladnokrevné vraždy podřezáním mladého bezbranného beduína. Která z těchto biblických duší v tomto národě zvítězí nad tou druhou? (8. březen 1955, 823)
Nakonec ti čtyři byli předáni policii, ale teď odmítají mluvit ... Volal jsem Ben Gurionovi ... „Je to jejich zákonné právo,“ řekl. ... [Dodal] že jejich přiznání armádě nemůže posloužit k jejich obvinění civilním soudem. Z právního hlediska to tak být může, ale z hlediska veřejnosti je to skandál. (10. březen 1955, 828)
Policejní šéf se obrátil na náčelníka štábu a zeptal se, zda je armáda ochotna pomoci při policejním vyslýchání ... Náčelník štábu řekl, že se zeptá ministra obrany a pak jeho jménem odpověděl, že nesouhlasí s účastí armády na výsleších ... je jasné, že armáda kryje své chlapy.
Isser [Har‘el] cítí, že skoro nikdo v zemi neodsuzuje mladíky, kteří zabili beduíny. Veřejné mínění je definitivně na jejich straně.
Když jsem přijel do Tel Avivu, jeden důstojník ... mi přišel říci, že celá odvetná operace byla zorganizována s aktivní pomocí Arika Šarona, velitele výsadkářského praporu. Tuto čtveřici měl vybavit zbraněmi, jídlem a materiálem, měl je nechat jet část cesty autem z vojenské jednotky a nařídil, aby jejich útočiště bylo zajištěno jeho hlídkami. Důstojník nevyloučil, že o celé operaci předem věděl i Dajan. Navíc tato čtveřice nyní odmítá mluvit na výslovný rozkaz Arika [Šarona], možná schválený Dajanem. Kampaň je organizována beze mne, protože jsem odhalil jejich identitu (tisku). Arik křičí, že jsem jeho lidi vystavil pomstě v případě, že kdykoliv v budoucnu padnou v boji do zajetí. (11. březen 1955, 834)
Ti čtyři jsou připraveni se přiznat pod podmínkou, že jim bude zaručena amnestie. (13. březen 1955, 840)
Ve třicátých letech jsme omezovali pohnutky k pomstě a vzdělávali jsme veřejnost k tomu, aby považovala pomstu za absolutně negativní impuls. Nyní naopak ospravedlňujeme systém odvet z pragmatických důvodů ... odstranili jsme duševní a morální brzdu tohoto instinktu a učinili přijatelným... vyzdvihovat pomstu jako morální hodnotu. Tento názor obecně zastává velká část veřejnosti, hlavně spousta mladých, ale v [Šaronově] praporu, který se stává státním nástrojem pomsty, to vykrystalizovalo a dosáhlo hodnoty posvátného principu. (31. březen 1955, 840)
Britský velvyslanec Nichols vyjádřil ... své překvapení nad propuštěním oněch čtyř. Podle něj Jordánci zatkli vraha těch dvou v Ajuru.... Jaký kontrast mezi jejich krokem a ostudným postupem přijatým námi! ... Kesseh [generální tajemník Mapaj] se dozvěděl od svého syna [vyššího armádního důstojníka], že operace byla provedena s plným vědomím armády na všech úrovních, včetně náčelníka štábu, a byli do ní zapojeni vysocí důstojníci. (28. březen 1955, 870)

Na schůzce sekretariátu Mapaj 11. ledna 1961, o šest let později, se Šaret k této epizodě vrátil.

Fenomén, který mezi námi už roky a roky vítězí, je necitlivost ke špatným činům... k morální zkaženosti ... Pro nás sám špatný čin neznamená nic vážného, saháme k němu jen při hrozbě krize nebo vážných důsledků vyplývajících ze ztráty pozice, poklesu moci nebo vlivu. K morálním problémům nemáme morální, ale pragmatický přístup... Jednou izraelští vojáci zavraždili několik Arabů z důvodu slepé pomsty ... a nebyl z toho vyvozen žádný závěr, nikdo nebyl degradován, nikdo nebyl odvolán z úřadu. Pak tu byl Kafr Qasim (viz dodatek 2)... zodpovědní nevyvodili žádné závěry. To nicméně neznamená, že veřejné mínění, armáda a policie nevyvodily žádné závěry. Jejich závěr byl ten, že arabská krev může být volně prolévána. A pak pro ty z Kafr Qasim přišla amnestie a opět mohly být vyvozeny nějaké závěry, a tak bych mohl pokračovat. (11. leden 1961, 769)
Všechno to musí působit zvrácení smyslu pro spravedlnost a čest ve veřejném mínění; musí to způsobovat, že se stát v očích světa jeví jako divošský stát, který neuznává principy spravedlnosti tak, jak jsou stanoveny a uznávány současnou společností.