Lavonova aféra: Terorismus jako nátlak na Západ

ZA PRVÉ: Zahajte okamžitou akci k zabránění nebo odložení anglo-egyptské smlouvy. Cíle jsou: za prvé kulturní a informační centra; za druhé ekonomické instituce; za třetí vozy britských představitelů a ostatních Britů; za čtvrté jakýkoliv cíl, jehož sabotáž by mohla způsobit zhoršení diplomatických vztahů. ZA DRUHÉ: Informujte nás o možnostech akce v pásmu Průplavu. ZA TŘETÍ: Poslouchejte nás každý den v 7 hodin na vlnové délce G.

Tento kódovaný telegram byl poslán izraelské špionážní síti, která se usadila v Egyptě mnoho měsíců před svou aktivací v červenci 1954. Síť měla původně sloužit jako pátá kolona během příští války. Telegramu předcházely ústní instrukce od plukovníka Benjamina Givliho, šéfa izraelské vojenské rozvědky, důstojníkovi mířícímu do Káhiry, aby se k síti připojil. Tyto instrukce zněly:

[Náš cíl je] rozbít důvěru Západu v současný [egyptský] režim ... Akce by měly způsobit zatýkání, demonstrace a pomstu. Izraelský původ akcí by měl být úplně skryt a pozornost by se měla přisunout na jiný možný faktor. Účelem je zabránit ekonomické a vojenské pomoci Egyptu ze Západu. Volba správných cílů, jež by měly být sabotovány, bude ponechána na mužích na místě, kteří by měli vyhodnotit možné důsledky každé akce ... v rámci vytvoření rozruchu a veřejného zmatku.

Tyto rozkazy byly uskutečňovány mezi 2. až 27. červencem 1954 sítí, jež byla složena z asi deseti egyptských Židů pod velením izraelských agentů. Mezi Káhirou a Londýnem probíhala jednání o stažení z pásma Průplavu, a mezi Káhirou a Washingtonem o dodávkách zbraní a další pomoci v souvislosti s možnou americko-egyptskou aliancí. Britská a americká kulturní a informační centra, Brity vlastněná kina, ale také egyptské veřejné budovy (jako například pošty) byly v Káhiře a Alexandrii terči bombových útoků. Podezření padlo na Muslimské bratří, oponenty Násirova režimu. Izraelská síť byla nakonec odhalena a rozbita 27. června, kdy byl jeden z jejích členů dopaden poté, co mu v Alexandrii explodovala bomba v kapse.
Šaret, který o síti nic nevěděl, byl téhož dne informován o faktech a začal shromažďovat důkazy o zodpovědnosti ministra obrany a úředníků armády. Kromě toho však neudělal nic až do 5. října, kdy Káhira oficiálně oznámila bezprostřední soud se zatčenými sabotéry. Šaret pak plně podporoval kampaň zahájenou Izraelem prezentující případ jako protižidovské falešné obvinění ze strany Egypta. 13. prosince, dva dny po zahájení procesu v Káhiře, premiér v Knessetu odsoudil „spiknutí... a demonstrační proces ... proti skupině Židů ... obětem křivých obvinění“.* Jeho stranické noviny Davar došly až k nařčení egyptské vlády z „nacisty inspirované politiky“. Izraelskými i mezinárodními médii obíhaly hororové příběhy o přiznáních získaných od obviněných mučením. Šaret věděl, že to všechno byla lež. „Ve skutečnosti,“ píše do svého deníku 2. ledna 1955, „kromě prvních dvou dnů po zatčení, kdy tam proběhlo nějaké bití, s našimi muži zacházeli naprosto slušně a lidsky.“ Ale veřejně mlčel a sám se k antinásirovským chórům nepřipojil. Dokonce ani členové vlády a prezident, nemluvě o tisku, nebyli oficiálně informováni až někdy do února, kdy v Izraeli kolovaly zvěsti na každém rohu ulice. Pak vyšla najevo pravda a to, že vládní propaganda byla od začátku do konce falešná, že izraelskou síť do Egypta skutečně nasadili Izraelci a že byl celý komplot proti Egyptu vymyšlen Šaretovou administrativou.
Než soud skončil – dva obvinění byli odsouzeni k smrti a popraveni, osm bylo odsouzeno k dlouholetému vězení, tři izraelští velitelé operace z Egypta úspěšně uprchli a čtvrtý spáchal sebevraždu – ministerskému předsedovi se stala známými další fakta. Technická otázka, kdo vlastně nařídil aktivovat síť k určitému datu, byla zodpovězena až o šest let později, kdy čtvrtá nebo pátá vyšetřovací komise od této zodpovědnosti definitivně a s konečnou platností osvobodila Lavona a určila, že Dajan, Peres, Givli a další menší „bezpečnostní“ pomocníci padělali dokumenty a falšovali svědectví, aby obvinili ministra obrany. Šaret v letech 1954-1955 závěry komise předpokládal s tím, že aférou bylo vinno celé vedení bezpečnostního establishmentu. Pro něj byla otázka kdo dal rozkaz druhotná vzhledem k potřebě vyslovení odsouzení ideologie a politiky izraelského terorismu. Proto, i když o vině kliky Dajan-Peres-Givli neměl pochyb, pro něj byla nevyhnutelná i Lavonova politická zodpovědnost.

[Lidé] se mě ptají, zda jsem přesvědčen, že „on dal rozkaz“... ale předpokládejme, že Givli jednal bez instrukcí... neleží přesto morální zodpovědnost na Lavonovi, který neustále kázal činy šílenství a učil vedení armády ďábelským lekcím, jak uvrhnout Blízký východ do ohně, jak vyvolávat třenice, způsobovat krvavé konfrontace, sabotovat cíle a majetek mocností [a páchat] zoufalé a sebevražedné činy? (10. leden 1955, 639)

V tuto chvíli mohl Šaret změnit historii Blízkého východu. Měl mluvit otevřeně a přímo k veřejnosti, která byla hluboce znepokojena událostmi v Egyptě – zatčeními, soudem, popravami, rozporuplnými pověstmi, ovzduším intrik obklopujícím „aféru“ – strhnutím masky utajení, odsouzením těch, kdo za to byli zodpovědní, odhalením jejich pravého přesvědčení ohledně izraelských teroristických ideologií a cílů. Navržením alternativy by pro sebe mohl vytvořit podmínky, kdy by mohl použít formální sílu, již měl, k radikálnímu úklidu v bezpečnostním establishmentu. Dopad takového činu by byl pravděpodobně značný nejen v samotném Izraeli, ale i v arabském světě, hlavně v Egyptě. Pád Lavona na jedné straně a gangu Ben Gurionovců v čele s Dajanem a Peresem na straně druhé by mohl zablokovat Ben Gurionův návrat k moci a v širší perspektivě zabránit sinajsko-suezské válce. Události by pak od té doby vzaly úplně jiný směr.
Premiér však neměl ani odvahu ani povahu potřebnou k takovému činu. Navíc se vždy obával, že by ho jeho „umírněné“ názory vystavily obviněním z defétismu ze strany aktivistů agresivního sionismu. Tak se schovával za různé záminky ospravedlňující jeho pasivitu dokonce i před sebou samým, zatímco v hloubi srdce věděl, že jeho objektivní souhlas s pravidly hry vedené jeho nepřáteli by se nakonec vrátil jako bumerang proti jeho vlastní kariéře. Otevřené přiznání faktů, jak utrápeně argumentoval, by mohlo poškodit lidi stojící v Káhiře před soudem, nebo by to mohlo poškodit obraz Izraele ve světě, nebo by to mohlo způsobit rozštěpení strany Mapaj, do jejíhož vedení Lavon a Ben Gurion, stejně jako on, patřili, což by způsobilo ztrátu její většiny v příštích volbách. Nevyhnutelně skončil zamotaný v pavučinách spiknutí předených kolem něj nepřátelskými frakcemi ve vládě, armádě a straně. Od poloviny února neměl jinou možnost než se smířit s nevysloveným ultimátem lidí Ben Guriona a vyzvat starého pána, aby znova vstoupil do vlády jako ministr obrany místo Lavona.
Do ledna 1955 si byl Šaret dobře vědom, že „aféra“ byla použita Lavonem a jeho přáteli na jedné straně a Ben Gurionovci na straně druhé, a extremistickými promilitaristickými frakcemi jako Ahdut Ha’avoda – ke zveřejnění konfliktu mezi linií „aktivistů“ a „umírněnou“ politikou premiéra. Byl rovněž informován, že se Dajan pokoušel zorganizovat coup d‘etat* a že měl Ben Gurionovu podporu. Ostatní osoby, jež byly osloveny (hlavně mezi mladšími bojovníky Mapaj) myšlenku změny vedení prostřednictvím násilí odmítly. Dajan se chtěl mermomocí vyhnout tomu, aby byl vyšetřovacím výborem nominovaným Šaretem odhalen jako jeden z těch, kdo byli ve skutečnosti za „aféru“ zodpovědní. Lavon oproti tomu vyhrožoval spácháním sebevraždy, pokud by ho komise prohlásila vinným z vydání rozkazu.

Teddy [Kollek] vykreslil hrůzný obrázek vztahů na vrcholu bezpečnostního establishmentu. Ministr obrany je úplně izolovaný – nikdo z jeho spolupracovníků s ním nemluví. Během vyšetřování tito spolupracovníci [například Peres, Dajan a několik dalších vysokých ministerských úředníků a důstojníků armády] zosnovalo plán, jak očernit jeho jméno a chytit ho do pasti. Chytili muže, který přišel ze zahraničí [velitele jednotky v Egyptě Avrahama Zeidenberga, také známého jako „Paul Frank“, „Flad“ nebo „třetí muž“], který uprchl z Egypta... podrobně ho instruovali, jak odpovídat, jak lhát vyšetřovatelům a koordinovali svědectví tak, aby past na Lavona sklapla. Teddy je přesvědčen, že Lavon musí okamžitě odejít. Givli také musí být odvolán, ale na Dajana by se zatím sahat nemělo. (9. leden 1954, 637)
Nikdy bych si nepředstavoval, že bychom mohli dojít k tak hroznému stavu otrávených vztahů, rozpoutávání nejnižších instinktů nenávisti a pomsty a vzájemného podvádění na špičce našeho nejskvělejšího ministerstva [obrany].
Obcházím kolem jako šílený, ochromený hrůzou a ztracený, úplně bezmocný ... co mám dělat? Co mám dělat? (10. leden 1954, 639)
Isser [Harel, ředitel Šin Bet, byl tehdy dotčen, protože „aféra“ byla řízena vojenskou rozvědkou bez koordinace s jeho organizací] mi vypráví hrůzyplné historky o rozhovorech, které s ním Givli zahájil ohledně návrhu na unášení Egypťanů nejen z pásma Gazy, ale i z Kypru a Evropy. Také navrhl šílený plán vyhodit do vzduchu egyptskou ambasádu v Ammánu v případě rozsudků smrti před káhirským soudem. (14. leden 1955, 654)

Aharonu Barkattovi, generálnímu sekretáři Mapaj, Šaret vykreslil následující obrázek izraelského bezpečnostního establishmentu:

Dajan byl připraven unášet letadla a [arabské] důstojníky z vlaků, ale byl šokován Lavonovým návrhem o pásmu Gazy. Maklef [který byl před Dajanem náčelníkem štábu] požadoval volnou ruku v zavraždění Šíšaklího, ale byl otřesen, když mu Lavon dal šílený rozkaz ve věci syrského demilitarizovaného pásma. (25. leden 1955, 682)
On [Lavon] inspiroval a pěstoval negativní dobrodružný trend v armádě a kázal doktrínu, že ne arabské země, ale západní mocnosti jsou nepřítel, a jediný způsob, jak je odradit od jejich spiknutí, vede přes otevřené akce, které je budou terorizovat. (26. leden 1955, 685)

Peres sdílí stejnou ideologii: Chce přimět Západ k podpoře izraelských cílů.