Násir: Soužití s Izraelem je možné. Ben Gurionova odpověď: Operace Gaza

Svůj komentář k izraelským teroristickým akcím v Egyptě uzavřel úředník amerického velvyslanectví v Káhiře 8. února 1955 tak, že „pokud mohou být uskutečňovány tak šílené akce, Šaret nemá nad věcmi kontrolu“.
Ministerstvo zahraničí, jak poznamenal premiér, se obávalo dalších izraelských provokací za účelem sabotovat vztahy USA s arabským světem po podepsání ankarsko-bagdádské smlouvy. Americká vláda se proto pokusila vydat dvěma směry zároveň, aby zachránila, co v dané situaci ještě šlo zachránit: Vyvíjela tlak na Násira, aby se Šaretovou vládou vyjednal nějakou dohodu, a nabídla sionistickému státu bezpečnostní smlouvu. Izraelský premiér poznamenal, že Kermit Roosevelt Jr. z CIA pracoval na vytvoření kontaktů mezi Izraelem a Egyptem, a že on, Šaret, navrhl jako svého zástupce Yigaela Yadina. (21. leden 1955, 675)

[Setkal jsem se s] Rogerem Baldwinem, vyslancem americké Ligy pro lidská práva, který navštívil Káhiru ... Násir s ním mluvil o Izraeli a řekl, že nepatří mezi ty, kdo chtějí Izrael zahnat do Středozemního moře. Věří v soužití s Izraelem a ví, že jednání budou jednoho dne zahájena. (25. leden 1955, 680)
Telegram od Ebana... USA jsou připraveny podepsat s námi dohodu, kterou bychom se zavázali nerozšiřovat naše hranice násilím, a podle které by nám přišly na pomoc v případě našeho napadení. (28. leden 1955, 691)
Teddy [Kollek] přinesl zprávu od Isserových [šéf bezpečnostní služby] lidí ve Washingtonu. Partneři [CIA] opakují svůj návrh na schůzku s Násirem, který ji nehodlá zrušit kvůli výsledku soudu ... Je ochotný se s námi setkat stejně jako předtím a iniciativa nyní záleží na Izraeli. (10. únor 1955, 716)
[Pokud jde o návrhy Washingtonu ohledně americko-izraelské bezpečnostní smlouvy] telegrafoval jsem Ebanovi, že jsme ochotní přijmout klauzuli, jež nás zaváže nerozšiřovat hranice násilím, ale že bychom se nezavázali upustit od všech nepřátelských akcí, protože to by znamenalo zavřít si dveře ohledně všech možností provádět odvetné akce. (14. únor 1955, 726)

Poslední věta naznačuje, že zprávy o amerických návrzích a možných vyjednáváních mezi Šaretem a Násirem se v bezpečnostním establishmentu rychle rozšířily. Tlaky na Šareta se vystupňovaly. Ben Gurion 17. února přijal premiérovu výzvu k návratu do vlády jako ministr obrany. Šaret si ten den do deníku poznamenal citát své hospodyně, že „to je konec míru a klidu“. O deset dní později skutečně

Ben Gurion přijel ... s ... náčelníkem štábu, který nesl srolované mapy. Hned jsem pochopil, co bude tématem rozhovoru... Náčelník štábu navrhl udeřit na základnu egyptské armády u vstupu do města Gaza... Odhadoval, že nepřátelské ztráty by byly asi deset ... a že se musíme připravit na několik obětí na naší straně. Ben Gurion tvrdil, že záměr není zabíjet, ale jen zničit budovy. Pokud Egypťané v šoku z útoku utečou, nemusí vůbec dojít ke krveprolití.
Plán jsem schválil. Průnik k Rehovotu – 30 km od hranice pásma Gazy – šokuje veřejnost a nedostatečná reakce je nepřijatelná... V srdci jsem litoval, že odveta bude [veřejností] připsána Ben Gurionovi. Nakonec jsem odvetnou akci schválil ... už když byl Ben Gurion mimo vládu a bylo čistě náhodou, že se operace neuskutečnila. Schválil bych i tuto, bez ohledu na to, jestli je Ben Gurion ministr obrany. (27. únor 1955, 799-800)
Jsem šokován. Počet [egyptských obětí (39 mrtvých a 30 raněných, včetně sedmiletého chlapce)] změnil nejen rozměry operace, ale celou její podstatu; stal se z ní případ zodpovědný za způsobení vážných politických a vojenských komplikací a nebezpečí... Mluvčí armády dal na základě pokynů ministra obrany tisku falešnou verzi: Naše jednotka poté, co byla napadena pravděpodobně na našem území, opětovala palbu a svedla bitvu, která se potom vyvinula tak, jak se vyvinula. Kdo nám uvěří? (1. březen 1955, 804)

Byla to ta samá stará písnička: Udeřit, zmizet a pak si dělat blázny z celého světa:

Velvyslanectví by měla být instruována k odsouzení Egypta a nebýt v defenzivě... Teď vznikne všeobecný dojem, že zatímco křičíme o naší izolaci a ohrožení naší bezpečnosti, provádíme útoky a vybarvujeme se jako krvežízniví a snažící se páchat hromadné masakry ... je možné, že toto vzplanutí bude interpretováno jako výsledek armádního a národního pobouření nad politikou mocností ignorování bezpečnosti jejich státu, a zabrání pokračování této politiky až do trpkého konce. Musíme přinejmenším zajistit, aby byl takový všeobecný dojem... Nadiktoval jsem instrukce pro velvyslanectví... Je žádoucí, aby tisk vyjadřoval následující: (a) Naše veřejné mínění je rozrušeno průnikem egyptského gangu do hustě obydlené oblasti a jeho útokem na veřejnou dopravu; (b) Zdá se, že se srážka vyvinula ve skutečnou bitvu tím, jak přestřelka pokračovala; (c) Egypt stále tvrdí, že je s Izraelem ve válečném stavu, což demonstruje činy jako jsou blokády a vraždy, a pokud tu je válečný stav, jsou tu tyto výsledky; (d) Tuto událost nelze vydělit od celkového pocitu izolace, který v Izraeli převládá vzhledem ke svazkům Západu s arabskými státy ... nejnovějším příkladem je irácko-turecký pakt, jehož antiizraelské cíle jsou obzvláště evidentní.
S posledním argumentem (d) se musí zacházet velmi opatrně v tom smyslu, že by neměl být připisován nám a měl by být sdělen jen těm nejloajálnějším [komentátorům], kteří musí být varováni, aby neodhalovali svou inspiraci z našich zdrojů.
Když jsem napsal tyto věci [instrukce velvyslanectvím], ještě jsem nevěděl, jak drtivé jsou již zveřejněné důkazy vyvracející naší oficiální verzi. Obrovské množství zbraní a výbušnin, taktika útoku, zatarasení a podminování cest ... precizní koordinace útoku. Kdo by byl takový blázen, aby věřil, že tak složitá operace mohla „vzniknout“ z náhodného a nenadálého útoku na izraelskou armádní jednotku egyptskou jednotkou?
Mučí mě myšlenka, zda to není mé největší selhání ve funkci předsedy vlády. Kdo ví, jaké to bude mít politické a bezpečnostní důsledky? (1. březen 1955, 804-805)

Jedny z okamžitých a nevyhnutelných důsledků byly tyto:

Včera ... proběhl rozhovor mezi [Salahem] Goharem [hlavním zástupcem Egypta ve společné komisi pro příměří] a [Josephem] Tkoa. Egyptský zástupce [Tkoa] ihned informoval, že hned po předchozí schůzce [která se konala po útoku na Gazu]... mu Násir řekl... že má osobní kontakt s izraelským ministerským předsedou a že byla dobrá šance, že se věci budou vyvíjet dobrým směrem, ale pak přišel útok na Gazu a přirozeně to teď ... stojí.
Lawson [americký velvyslanec] si myslí, že důvodem pro varování a hrozby [z arabských zemí] je strach, který se arabských zemí zmocnil kvůli Ben Gurionově návratu. Útok na Gazu je interpretován jako rozhodnutí naší strany útočit na všech frontách. Američané se také obávají, že to povede k novému požáru na Středním východě, který zničí všechny jejich plány. Proto od nás chtějí obdržet definitivní závazek, že se podobné akce nebudou opakovat. (12. březen 1955, 837)

Ale podobnému závazku bránilo právě to, že se Ben Gurion znova vrátil do vlády a neměl nejmenší chuť měnit své myšlení. Naopak, 25. března, méně než měsíc po útoku na Gazu, navrhl vládě, aby Izrael přistoupil k okupaci pásma Gazy, tentokrát natrvalo. Diskuse trvala celých pět dní a skončila rozdělením ministrů na oponenty návrhu v čele se Šaretem a stoupence Bena Guriona. S pěti hlasy pro, devíti proti a dvěma, co se zdrželi hlasování, byl plán odmítnut, nebo možná prostě jen odložen. Bezpečnostní smlouva nabízená USA však musela být odmítnuta, protože – jak Dajan vysvětlil v dubnu 1955 – „by to nasadilo pouta našim svobodným vojenským akcím“. 26. května to detailně vysvětlil během schůzky s izraelskými velvyslanci ve Washingtonu (Abba Eban), Paříži (Ya‘acov Tsur) a Londýně (Eliahu Eilat). Rozhovor poté Šaretovi popsali Ya‘acob Herzog a Gideon Raphael:

(Dajan řekl) My nepotřebujeme bezpečnostní smlouvu s USA: Taková smlouva pro nás bude představovat jen překážku. Nebudeme čelit žádné hrozbě přesily všech arabských sil dalších 8-10 let. Dokonce i když dostanou masivní vojenskou pomoc ze Západu, tak si udržíme svou vojenskou převahu díky nekonečně větší schopnosti přijmout nový vojenský potenciál. Bezpečnostní smlouva nás jen spoutá a vezme nám svobodu manévrování, kterou v příštích letech potřebujeme. Odvetné akce, které bychom nemohli provést, kdybychom byli svázaní bezpečnostní smlouvou, jsou naše životní míza ... umožňují nám udržet velké napětí mezi naším obyvatelstvem a v armádě. Bez těchto akcí bychom přestali být bojovnými lidmi, a bez disciplíny a bojovných lidí jsme ztraceni. Musíme křičet, že je Negev v nebezpečí, takže tam mladí muži půjdou...
Závěr vyplývající z Dajanových slov je jasný: Tento stát nemá žádné mezinárodní závazky, žádné ekonomické problémy, otázka míru neexistuje ... Musí své kroky vypočítávat omezeně a žít s vytaseným mečem. Musí vidět meč jako hlavní, ne-li jediný nástroj, s nímž udrží svou morálku na vysoké úrovni a uchová si morální napětí. Ke směřování k tomuto cíli si může, ne – musí – vymýšlet nebezpečí a aby to mohl dělat, musí přijmout metodu provokací a pomst... A především, doufejme v novou válku s arabskými zeměmi, abychom se nakonec mohli zbavit problémů a získat náš prostor. (Takové přeřeknutí: Ben Gurion sám řekl, že by stálo za to zaplatit Arabům milion liber za zahájení války). (26. květen 1955, 1021)

14. srpna na návštěvě v Jeruzalému, po setkání v Káhiře s egyptským ministrem zahraničí Mahmúdem Fawzim, řekl Šaretovi vůdce amerických kvakerů Elmer Jackson, že Násir stále má zájem na normalizaci vztahů s Izraelem. 7. října řekl sám egyptský prezident zvláštnímu vyslanci New York Times, Kennethu Love: „Žádný Arab dnes neříká, že bychom měli zničit Izrael.“ Ale Izrael své rozhodnutí už udělal.